ECLI:CZ:US:2023:4.US.2132.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2132/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Tajčmana, zastoupeného JUDr. Jindřichem Rajchlem, advokátem, sídlem Povltavská 829/36a, Praha-Troja, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2023 č. j. 15 Co 46/2023-366 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 18 C 403/2019-318, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Terezy Tajčmanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zároveň navrhuje odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen ,,obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti vůči jeho zletilé dceři a rozhodl o jeho povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Vedlejší účastnice po neúspěšném složení opravných zkoušek na gymnáziu nastoupila na jiné gymnázium a nyní studuje na vysoké škole. Stěžovatel žádnou podstatnou změnu ve svých poměrech, která by byla důvodem pro zrušení jeho vyživovací povinnosti k vedlejší účastnici, neprokázal. Městský soud v Praze (dále jen ,,městský soud") vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy neúplně zjistily jeho majetkové poměry. Stěžovatel nebyl za účelem jejich řádného a úplného zjištění předvolán. Soudy se nemohou spokojit se závěrem, že majetkové poměry nebyly zjištěny, pokud bylo možné tuto skutečnost zjistit účastnickým výslechem stěžovatele. Městskému soudu dále vytýká, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k jednání, neboť soud předvolal pouze jeho obecnou zmocněnkyni. Soud nevyhověl žádosti obecné zmocněnkyně stěžovatele o odročení a jednal v její nepřítomnosti. Obecná zmocněnkyně se omluvila z jednání ze zdravotních důvodů, tento důvod je podle mínění stěžovatele způsobilý k vyhovění žádosti o odročení jednání. Pokud měl soud pochybnosti o tvrzeném důvodu žádosti o odročení, měl jej prověřit. V souvislosti s odročením jednání stěžovatel namítá i to, že znění protokolu o jednání soudu je zcela jiné než odůvodnění rozhodnutí. Městský soud v rozhodnutí nezohlednil argumenty stěžovatele týkající se rozhodnutí obvodního soudu o nákladech řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
6. Jde-li o námitku stěžovatele, že soudy rozhodly, aniž by úplně zjistily jeho majetkové poměry, Ústavní soud si ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy se postačujícím způsobem zabývaly majetkovými poměry obou rodičů i potřebami vedlejší účastnice. Namítá-li stěžovatel, že ke zjištění změn jeho majetkových poměrů od posledního rozhodnutí o výživném nebyl předvolán a vyslechnut, je třeba upozornit na to, že řízení o výživném zletilému dítěti je řízením sporným, v němž se uplatňuje zásada projednací. Odpovědnost za zjištění skutkového stavu mají účastníci řízení. Z rozhodnutí soudů i z odvolání stěžovatele přitom vyplývá, že stěžovatel byl poučen o tom, že má doložit, jaké jsou konkrétní majetkové poměry v době rozhodování. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by soudy rezignovaly na postup podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,o. s. ř.").
7. Městskému soudu stěžovatel vytýká nesprávné doručení předvolání k jednání, které zaslal pouze jeho obecné zmocněnkyni s výzvou, aby o jednání vyrozuměla stěžovatele. Ústavní soud k tomu konstatuje, že takový postup je zcela v souladu s §50b o. s. ř., podle něhož má-li účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci, nestanoví-li zákon jinak. Případy, kdy se písemnost doručuje rovněž účastníkovi, jsou uvedeny v §50b odst. 4 o. s. ř., přičemž žádný z nich nedopadá na posuzovanou věc. Pokud stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 1999 sp. zn. I. ÚS 323/97, ten na danou věc uplatnit nelze, neboť stěžovatel nebyl zbaven práva být přítomen na jednání. I z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel o jednání věděl, důvodem jeho nepřítomnosti na jednání nebylo to, že mu nebylo předvolání doručeno.
8. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledává Ústavní soud ani v nevyhovění žádosti obecné zmocněnkyně o odročení jednání. Judikatura se shoduje na tom, že se nepožaduje, aby ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá (a žádá o odročení jednání), svůj důvod neúčasti u jednání soudu vždy také prokázal. K závěru o důvodnosti omluvy postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které mu znemožňují zúčastnit se jednání a které jsou současně omluvitelné, přičemž důležitým důvodem způsobilým omluvit neúčast účastníka u jednání je (zpravidla) také jeho nemoc (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 29 Cdo 1366/2015). Nutné je však také zdůraznit, že odročení jednání je institutem výjimečným. Obecná zmocněnkyně nijak nespecifikovala svou zdravotní indispozici a nijak ji nedoložila. Konkretizace a doložení existence důvodu pro odročení jsou přitom nutné k posouzení jeho závažnosti.
9. Stěžovatel k tomu dále uvádí, že pokud měl soud pochybnosti o tvrzeném důvodu omluvy a žádosti o odročení, měl jej prověřit. Mezi zaslanou omluvou a dnem konání nařízeného jednání byl však pouze jeden pracovní den, obecná zmocněnkyně si toho musela být vědoma, a proto měla sama zdravotní indispozici konkretizovat. Stěžovatel neuvádí žádné skutečnosti, které by v tom obecné zmocněnkyni bránily. To, že důvod omluvy nebyl soudem sdělen při jednání, resp. není obsažen v protokolu z jednání, ale až v odůvodnění rozhodnutí, nemůže vést k závěru, že soud nemohl správně důvodnost návrhu na odročení jednání posoudit.
10. Poslední námitka stěžovatele směřuje proti rozhodnutí městského soudu, kterým potvrdil výrok obvodního soudu o nákladech řízení. Zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě výrazněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 a ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávního významu pouze při extrémním vybočení ze zákonných procesních pravidel.
11. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Rozhodnutí Ústavního soudu, na které stěžovatel odkazuje, dopadá na zcela odlišnou situaci a napadené rozhodnutí o nákladech řízení s ním není v rozporu. Uvádí-li stěžovatel, že soud měl použít §150 o. s. ř., neboť výše nákladů je pro něj likvidační, z přiloženého odvolání je zřejmé, že tato argumentace v něm není obsažena a k této námitce tak nelze přihlédnout. Ústavní soud nadto považuje za nutné upozornit na skutečnost, že moderace nákladů řízení nebo přiznání náhrady nákladů neúspěšnému účastníkovi jsou výjimkami z obecného pravidla zásady úspěchu ve věci a jako s takovými by s nimi také mělo být nakládáno.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud ani důvod k vyhovění návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu