ECLI:CZ:US:2023:4.US.2145.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2145/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou, sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1 - Staré Město, proti výroku I. 1. 1.3 a 1.4 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2023 č. j. 32 Co 46/2023-833, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a B. K. a nezletilého L. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, především práva na rodinný život podle čl. 32 odst. 4 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i práv podle do čl. 3 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu se podává, že první vedlejší účastnice (dále jen "matka") se u Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") domáhala zvýšení výživného a změny úpravy styku druhého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilého") se stěžovatelem (dále též "otec"). Okresní soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2022 č. j. 9 P 1/2009-735, výrokem I. a II. zvýšil výživné a dopočítal dluh na výživném, výrokem III. rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým každou první sobotu v měsíci od 10.00 hodin, kdy nezletilého převezme před budovou vlakového nádraží v P., do 18.00 hodin, kdy nezletilého matce předá v místě jejího bydliště. Matka je povinna nezletilého na styk s otcem řádně připravit a nezletilého otci předat; nezletilý je povinen se styku s otcem osobně účastnit s tím, že pokud styk nebude moci v uvedeném termínu proběhnout, je povinen toto otci osobně sdělit.
3. K odvolání stěžovatele i matky změnil krajský soud napadeným výrokem I. 1. 1.3 a 1.4 III. výrok rozsudku okresního soudu a rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým každý první pátek v měsíci od 15.00 hodin do 19.00 hodin s tím, že nezletilého převezme na počátku styku v bydlišti matky a tam jej matce po skončení styku předá; matka je povinna nezletilého ke styku připravit a v této souvislosti jednak se zdržet veškerých slovních a mimoslovních projevů, které by v nezletilém mohly vzbudit negativní reakce ve vztahu k otci a realizaci styku, jednak zajistit, aby nezletilý L. nebyl vystaven takovým projevům ani od jiných osob, zejména mateřské babičky. Tím změnil předcházející úpravu (výrok II.) stanovenou rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 2. 2014 č. j. 9 P 1/2009-295, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 14. 8. 2014 č. j. 28 Co 251/2014-512, v části upravující zvláštní režim styku. Krajský soud výrokem I 1. 1.1 a 1.2 v záhlaví uvedeného rozsudku změnil taktéž úpravu výživného a dluhu na výživném. V odůvodnění rozsudku krajský soud shledal za zjevné, že výchovné prostředí u matky nepodporuje výchovné kompetence otce a nezletilý je jí ovlivněn. Důkaz SMS zprávami neprovedl s tím, že nezletilý přiznal, že takové zprávy od babičky obdržel. Zdůraznil však, že je nutné upravit styk otce s nezletilým alespoň v minimálním rozsahu za účelem zachování pravidelnosti kontaktu, a to i přesto, že sám nezletilý vyjádřil přání ponechat styk s otcem na vůli nezletilého. Úprava má podle krajského soudu za cíl co nejméně zasáhnout do obvyklého režimu nezletilého.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ohledně zásahu do práva na soukromý a rodinný život stěžovatel namítá, že s "posvěcením" soudu dochází k týrání nezletilého a rozvoji syndromu zavrženého rodiče vzhledem k manipulaci nezletilého matkou za účelem potlačení kontaktu nezletilého s otcem. Matka podle otce nepřipravuje nezletilého na styk a vychovává ho v nenávisti k otci. Podle názoru otce nejsou soudci ani sociální pracovníci psychology, aby bylo možné se spolehnout na jejich schopnost odhalit manipulaci. Argumentuje tím, že nezletilý má právo poznat oba své rodiče a trávit s každým z nich čas.
5. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v ignoraci jeho návrhů na provedení důkazů, mj. znaleckým posudkem a SMS zprávami, obecnými soudy. Ačkoli krajský soud shledal manipulaci matkou a babičkou za prokázanou, považuje výrok I. 1. 1.4. se stanovenou povinností na zdržení se za formalistický. Stanovením minimálního rozsahu porušil soud rovněž zásadu rovnosti mezi účastníky řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní", instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech rodičovské odpovědnosti. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace (terapie, asistované styky), je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
10. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí obecné soudy dávat odpovídající váhu postojům a pocitům dětí vyspělých do té míry, že jsou schopny utvořit si vlastní názor na styk s rodiči; musí taktéž respektovat právo dětí na soukromý život (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 1. 2011 ve věci Plaza proti Polsku, stížnost č. 18830/07, bod 71). Čím bude totiž dítě starší (a čím budou jeho schopnosti rozvinutější), tím větší měrou bude svobodně určovat směr své životní cesty, a tím více svých záležitostí bude moci rozhodovat samostatně, tj. obsah jeho nejlepšího zájmu bude čím dál více determinován jeho názorem [srov. Obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14, 2013, CRC/GC/14, bod 44]. Snaha o prosazení určitého řešení proti vůli dítěte může být s jeho narůstajícím věkem kontraproduktivní a škodlivá; není však možné postoj dítěte výlučně převzít, aniž by byly zohledněny všechny relevantní okolnosti (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 5. 2006 ve věci C. proti Finsku, stížnost č. 18249/02, body 57 až 59).
11. S ohledem na výše uvedené a po prostudování spisu neshledal Ústavní soud v rozsudku krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést ke zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku v napadeném rozsahu.
12. Stěžovatel brojí pouze proti výrokům rozsudku krajského soudu, kterými změnil den stanoveného styku, tj. z první soboty na první pátek v měsíci - což odpovídá i přání nezletilého, aby styk neprobíhal právě o sobotách, ve kterých mívá svůj program - nikoli však taktéž proti rozsudku okresního soudu, který takto úzce vymezený styk stanovil. Krajský soud ve věci provedl dostatečné dokazování, zejména náležitě vzal v potaz názor nezletilého. Nespokojil se toliko se zprostředkovaným slyšením nezletilého prostřednictvím opatrovníka a dopisem od nezletilého, nýbrž sám doplnil dokazování pohovorem s nezletilým (bod 13 a 14 odůvodnění rozsudku krajského soudu, č. l. 823 a 824 spisu). Z odůvodnění napadeného rozsudku (bod 29 odůvodnění rozsudku krajského soudu) je zjevné, že názor nezletilého při určování styku považoval krajský soud za zásadní vodítko, neopomněl však vzít v potaz i aktuální vývoj ve věci, a vliv a postoj matky jako rizikový faktor.
13. Ústavní soud shledává, že rozsah styku stanovený rozsudkem krajského soudu není koncipován jako styk v maximální možné míře, naopak je očividné, že jde toliko o krajní minimum rozsahu styku. Z obsahu spisu vyplynulo, že obecné soudy, tedy i krajský soud zvažovaly při svém rozhodování především to, zda styk alespoň nějak upravit, či zda jej neupravovat vůbec, jak si přál nezletilý a jak i navrhoval jeho opatrovník. Nakonec se rozhodly ve prospěch stěžovatele styk, byť v minimálním rozsahu, svým rozhodnutím upravit. Jinak také řečeno, v podmínkách konkrétní věci, stěžejní otázka, která před soudy stála, nebyla, zda upravit styk šířeji, ale zda jej upravit vůbec.
14. Byť tedy skutečně jde o velmi úzce vymezený styk, je třeba na jeho úpravu nahlížet jako na pojistku k ochraně práv stěžovatele. Soudem stanovený minimální rozsah nevylučuje, že bude styk stěžovatele a nezletilého probíhat i mimo stanovený rámec. Úprava do značné míry respektuje přání nezletilého, který sdělil, že se telefonicky i častěji s otcem sám domluví a "mohli [by] si domluvit nějaké setkání" (č. l. 823 spisu). Ostatně již okresní soud nezletilého poučil, že se může s otcem stýkat i nad rámec rozhodnutí (č. l. 698 spisu). Volba jen minimálně pevně stanoveného styku může zmenšit případné riziko nežádoucí kontroly nezletilého a jeho času tráveného se stěžovatelem mimo takový rámec ostatními rodinnými příslušníky a riziko jejich negativních komentářů na adresu stěžovatele v době styku. To pak může eliminovat nepohodu nezletilého plynoucí z takových situací.
15. Ústavní soud poznamenává, že nelze přehlížet a nedostatečně respektovat obavy a prožívání nezletilého, jež konzistentně a opakovaně sděluje při pohovorech ať již s opatrovníkem, soudem nebo aktivně sám v rukou psaných dopisech (č. l. 666, 678, 681, 698, 805, 809 spisu). Především za situace, kdy při posledním pohovoru nezletilý sám zhodnotil, že ke změně a posunu v jeho vztahu se stěžovatelem "to chce čas"(č. l. 823 spisu), postupoval krajský soud k úpravě styku citlivě.
16. Krajský soud svým rozhodnutím projevil nezletilému jako mladému člověku a subjektu práv důvěru, respekt, a uznal míru odpovědnosti za jeho budoucí život. Blížící se dospělost přináší odpovědnost mladého člověka i za následky jeho vlastního (i případně) špatného rozhodnutí (srov. nález ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1626/22, bod 63 odůvodnění).
17. Jedním z pozitivních závazků státu v otázkách práva na soukromý a rodinný život je i požadavek, aby přiznané právo bylo účinně uplatňováno v praxi. U dítěte ve věku nezletilého rigidní úprava veškerého styku, nucení ke styku a hrozba výkonu rozhodnutí mohou být ve svém důsledku kontraproduktivní.
18. Jestliže tedy sám nezletilý tvrdí, že dává přednost dialogu a nepřeje si stanovit pevný styk, vyvážil krajský soud proporcionálně zájem, preference a práva nezletilého (jemuž v době provedení pohovoru bylo 15 let, v době rozhodování Ústavního soudu bezmála 16 let) na straně jedné a práva otce na zachování pevně a konkrétně stanoveného styku na straně druhé.
19. V posuzované věci krajský soud nerezignoval na plnění pozitivních závazků plynoucích z čl. 8 Úmluvy a učinil k zachování rodinných pout vše, co od něj bylo rozumné požadovat. Vycházel přitom z výsledků okresním soudem nařízeného setkání rodičů a nezletilého s psycholožkou. Úpravou alespoň minimálního styku se nezbavil vlastní povinnosti plynoucí z §891 občanského zákoníku, jestliže v zájmu výchovy dítěte a s ohledem na poměry v rodině styk upravil, aby nedošlo k absolutnímu přerušení kontaktu. Soudy ani orgány sociálně-právní ochrany dětí však nejsou všemocné, pokud jde o nápravu vztahů mezi rodiči a mezi rodiči a dětmi. Ostatně sám stěžovatel ve svém návrhu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž by mělo být úkolem právě rodičů, nikoli státních orgánů, upřednostnit zájem dítěte před osobními antipatiemi a opustit své "nízké zájmy", netraumatizovat ho svými osobními konfliktními postoji a vytvořit takové výchovné prostředí, které podpoří vytvoření zdravého vztahu k oběma z nich. Ústavní soud uzavírá, že nyní bude také na stěžovateli, nakolik bude sám respektovat přání svého syna, budovat důvěru a obnovovat jejich vztah. Již při jednání okresního soudu zazněla varianta, že pokud by kontakt neprobíhal alespoň ve stanoveném minimálním rozsahu, je soud připraven nařídit styk asistovaný (č. l. 688 spisu). Stěžovatel tak nepřichází o možnost nalézt pomoc při obnovování vztahu se svým synem v případě, že ke stanovenému a spontánnímu styku nad rámec stanoveného nebude docházet.
20. K další námitce stěžovatele Ústavní soud shledává, že se krajský soud rovněž řádně vypořádal i s nepotřebností provedení navrhovaného důkazu SMS komunikace mezi babičkou nezletilého a nezletilým, neboť na základě jiných důkazů dospěl k závěru týkajícího se nevhodného babiččina a matčina chování a působení na nezletilého. To poté promítl i do výrokové části rozsudku.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu