ECLI:CZ:US:2023:4.US.2157.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2157/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Louňovice, sídlem Horní náves 6, Louňovice, zastoupené Mgr. Josefem Žďárským, advokátem, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. června 2023 č. j. 5 As 336/2022-24 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 55 Af 14/2021-25, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 8 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 7. 5. 2021 č. j. 052452/2021/KUSK byl zrušen platební výměr Obecního úřadu Louňovice (dále jen "obecní úřad") ze dne 20. 12. 2019 č. j. 730b/2019, jímž byl Ing. Vojtěchu Teršovi vyměřen poplatek za komunální odpad za rok 2017 ve výši 1 250 Kč a řízení bylo zastaveno. Podle rozhodnutí vedlejšího účastníka totiž Ing. Vojtěch Terš, jako vlastník pozemku, jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci, nebyl plátcem poplatku. Nevznikal zde komunální odpad, nýbrž stavební odpad související s rekonstrukcí stavby, jehož likvidaci jmenovaný doložil.
3. Proti výše označenému rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka správní žalobu, jež byla napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") odmítnuta. Krajský soud upozornil, že obecní úřad v projednávané věci vystupoval v postavení správního orgánu prvního stupně, který podle judikatury Nejvyššího správního soudu není účastníkem soudního řízení správního v řízení o žalobě proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Ani obec, jejíž orgán (obecní úřad) rozhodoval v prvním stupni, tak není aktivně legitimována k podání žaloby ve věci poplatku za komunální odpad. Krajský soud připustil, že zavedení poplatku náleží do samostatné působnosti obce, zároveň však jeho výběr spadá do přenesené působnosti. Ani to, že poplatek za komunální odpad je autonomním poplatkem mimo režim zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o místních poplatcích"), však nic nemění na skutečnosti, že obec při výběru tohoto poplatku vykonává veřejnou moc pomocí obecního úřadu v přenesené působnosti. Podle krajského soudu šlo o výkon veřejné moci, nikoli o výkon veřejných subjektivních práv a povinností obce.
4. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla oprávněna podat žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, a proto bylo odmítnutí její žaloby v souladu se zákonem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka konstatuje, že je jí známa prejudikatura, na niž odkazovaly oba soudy [zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2019 č. j. 4 As 114/2019-39, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2394/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zastává ovšem názor, že by tato prejudikatura měla být Ústavním soudem korigována.
6. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do jejího práva stanovit a vybírat poplatek za komunální odpad, čímž správní soudy stěžovatelce brání plnit povinnosti stanovené jí v zákoně o obcích a zákoně o odpadech.
7. Chybějící možnost dát soudně přezkoumat rozhodnutí odvolacího správního orgánu podle stěžovatelky vytváří prostor pro svévolné rozhodování odvolacích správních orgánů v neprospěch obcí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí – z hlediska řádně vedeného soudního řízení – nepřijatelné „libovůle“, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ze stěžovatelčiných námitek je klíčová námitka porušení práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Ostatní námitky totiž stěžovatelka odvozuje od toho, že její žaloba proti rozhodnutí vedlejšího účastníka byla odmítnuta a nedošlo tak k soudnímu přezkumu tohoto rozhodnutí.
12. V posuzované věci rozhodnutí vedlejšího účastníka nepochybně bylo rozhodnutím orgánu veřejné správy, a stěžovatelka tvrdila, že jím byla zkrácena na svých právech. Zároveň ovšem také platí, že soudní řád správní konstruuje správní soudnictví tak, že neumožňuje nositelům veřejné moci bránit se proti tomu, jak nadřízený správní orgán rozhodl o jejich rozhodnutí. Tedy zákon stanovil takovou právní úpravu, jíž vyloučil možnost, aby stěžovatelka rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla u soudu. Zbývá posoudit, zda rozhodnutí vedlejšího účastníka nebylo rozhodnutím o stěžovatelčiných základních právech a svobodách.
13. Ústavní soud se v minulosti zabýval otázkou, zda mohou správní orgány podat ústavní stížnost proti rozhodnutí správního soudu. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372) taková ústavní stížnost přípustná není, neboť správní orgán, vystupující v postavení orgánu veřejné moci, není nositelem ústavně zaručených základních práv. Stěžovatelčina situace je analogická potud, že vykonává-li veřejnou moc, nelze na ni hledět jako na nositele ústavně zaručených základních práv. Rozhodnutí přezkoumávající akty stěžovatelky, jako nositele veřejné moci, tak nejsou rozhodnutími o stěžovatelčiných základních právech, na něž pamatuje čl. 36 odst. 2 Listiny.
14. Vydáním obecně závazné vyhlášky č. 2/2016, stanovující poplatek za komunální odpad, stěžovatelka vykonávala své právo na samosprávu a činila tak v samostatné působnosti. Správa a vymáhání poplatku je však již výkonem veřejné moci v přenesené působnosti. Zde obec jedná jako nositel veřejné moci a případná rozhodnutí správních orgánů a soudů, které aktivity obce při správě poplatku korigují, tak nejsou rozhodnutími o základních právech obce a nelze se domáhat jejich přezkumu v řízení před správními soudy.
15. Závěrům správních soudů tak nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že rozhodnutí obecního úřadu ve věci stanovení a vymáhání poplatku za odpad nemůže stěžovatelka hájit ve správním soudnictví, ovšem nepředstavuje zásadní překážku pro to, aby jako obec plnila své úkoly, které jí z právního řádu vyplývají.
16. Ohledně konkrétního výše identifikovaného rozhodnutí vedlejšího účastníka stěžovatelka netvrdila, že by šlo o rozhodnutí svévolné nebo diskriminační. Mělo-li by k takovému jednání vůči stěžovatelce od vedlejšího účastníka docházet, lze ji odkázat na institut tzv. komunální ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, jak to učinil již Nejvyšší správní soud. Předestírá-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pochybnost, zda by bylo možno rozlišit, kdy o takový svévolný a diskriminační postup jde, je třeba poukázat na to, že právě ona v předchozím řízení i v ústavní stížnosti namítala, že jí takový postup hrozí. Bude tak její věcí, jak v případné tzv. komunální ústavní stížnosti vymezí, v čem spočívá zásah do jejího práva na samosprávu, a jaké argumenty nabídne na podporu svých tvrzení.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska působnosti dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu