ECLI:CZ:US:2023:4.US.2167.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2167/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Angelia Invest, s. r. o., sídlem Jateční 1531/31, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Janem Pořízkem, advokátem, sídlem Kováků 554/24, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2023 č. j. 30 Cdo 1116/2023-380, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici řízení zaplacení nemajetkové újmy ve výši 287 542 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem (nepřiměřenou délkou řízení) v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 51 Cm 196/2006 (dále též "původní řízení"), do něhož vstoupila jako právní nástupkyně původní žalobkyně obchodní společnosti FLEX-TEX společnost s r. o.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 11. 5. 2021 č. j. 19 C 25/2020-269 uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 143 850 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 143 692 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 34 912 Kč (výrok III).
4. Městský soud v pořadí prvním rozsudkem ze dne 8. 12. 2021 č. j. 28 Co 284/2021-312 potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2022 č. j. 30 Cdo 885/2022-329 zrušil rozsudek městského soudu ve výroku I v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku obvodního soudu, jímž byla vedlejší účastnici řízení uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 143 850 Kč s příslušenstvím, v navazujícím nákladovém výroku, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, že dobu, po kterou v řízení vystupovala právní předchůdkyně stěžovatelky, nelze z důvodu absence příčinné souvislosti připočítávat k době, od které je odvozována celková výše přiměřeného zadostiučinění stěžovatelky.
6. Městský soud pak (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 2. 11. 2022 č. j. 28 Co 284/2021-354 rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I ve věci samé o zaplacení částky 34 200 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky ve výši 109 650 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a před Nejvyšším soudem (výrok II).
7. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl, jelikož nebylo přípustné. Uvedl, že ve stěžovatelkou nastolené otázce, zda "vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení újma věřiteli v řízení vymáhané pohledávky, který nese všechny náklady vedení řízení, ale není jeho účastníkem, nebo jeho nepřímému zástupci, který účastníkem řízení je", se městský soud neodchýlil od řešení přijatého v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Povinnost nahradit újmu vzniklou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením při vymáhání pohledávky je následkem porušení povinnosti státu, a potud je jeho samostatným závazkem, a nikoliv povinností ze smlouvy o postoupení pohledávky. Stěžovatelka nebyla ani univerzálním nástupcem původní žalobkyně, která mohla svůj vlastní nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou posuzovaného řízení uplatnit vlastním jménem. Na řešení další otázky, zda lze složitost nepřiměřeně dlouhého řízení zohlednit snížením základní částky opakovaně, pak rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Přípustnost dovolání nemohly založit ani další otázky, a to zda lze nepřiměřeně dlouhé řízení označit za složité z důvodu, že probíhalo ve více instancích, a zároveň z důvodu podávání opravných prostředků účastníky řízení, které rovněž byly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny a městský soud se od ní neodchýlil. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že městský soud hodnotil nutnost vedení řízení před více instancemi při snížení základní částky pro víceinstančnost, ale nepřistoupil k jejímu snižování při hodnocení jednání stěžovatelky, které tak podávání opravných prostředků k tíži nepřičítal a pouze přihlédl k nutnosti delší doby pro projednání z (objektivního) důvodu víceinstančního řízení. K námitce stěžovatelky, zda lze nepřiměřeně dlouhé řízení označit za složité pouze z důvodu, že v něm byl vypracován znalecký posudek, pak Nejvyšší soud uvedl, že vypracování znaleckých posudků nebylo jediným aspektem, nýbrž jedním z několika aspektů ovlivňujících kritérium složitosti řízení (např. provádění řady listinných důkazů v obsáhlém dokazování s ohledem na předmět sporu v posuzovaném řízení nebo vysoká procesní aktivita účastníků řízení), které městský soud zohlednil. Vytýkala-li stěžovatelka městskému soudu nepřezkoumatelnost rozhodnutí z důvodu "ignorování argumentace účastníka řízení", poukazovala tím na možnou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a Nejvyšší soud by se jí mohl zabývat jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje okolnosti týkající se původního řízení. Následně vysvětluje důvody, které ji vedly k podání žaloby na náhradu újmy. Poukazuje na to, že při určení výše náhrady nemajetkové újmy vycházela ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "stanovisko Nejvyššího soudu"), přičemž započetla celou délku původního řízení včetně doby před jejím vstupem do řízení. Nejvyššímu soudu vytýká, že při svém prvním rozhodování ve věci opomenul argumentaci obsaženou v jejím vyjádření k dovolání, čímž ji připravil o možnost ovlivnit výsledek řízení a porušil tak její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K vlastní argumentaci Nejvyššího soudu obsažené v napadeném usnesení uvádí, že k postoupení pohledávek nedošlo v průběhu původního řízení, nýbrž již před ním, a stěžovatelka byla věřitelkou pohledávek po celou dobu původního řízení a nesla s řízením spojené náklady, takže jeho nepřiměřená délka způsobila újmu přímo jí, přestože do samotného řízení vstoupila později. Nesouhlasí se závěrem, že újma vzniká a její náhrada náleží jen účastníkovi řízení. Výklad paušálně vylučující poskytnutí náhrady nemajetkové újmy osobě, která není účastníkem řízení, považuje za rozporný s čl. 36 odst. 3 Listiny. Obecné soudy na argumentaci stěžovatelky uplatňovanou v tomto směru nikterak nereagovaly. Přehlédly rovněž, že stěžovatelka pohledávky, které byly předmětem původního řízení, nabyla ještě před zahájením řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ve sporech odškodnění za nepřiměřenou délku soudního řízení Ústavnímu soudu přísluší toliko posoudit, zda obecné soudy vycházely z kritérií, která jsou pro stanovení odškodnění relevantní a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a rozumně odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností věci není Ústavní soud zásadně oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry soudů bylo možno označit za excesivní nebo extrémní. Pak by mohl být takový postup shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, ústavní stížnost (námitky v ní obsažené) do roviny ústavní posunout zásadně nemůže. Tím by se totiž Ústavní soud ocitl v postavení obecného soudu (další instance) a zasahoval by do nezávislosti obecných soudů. To mu však nepřísluší.
13. Stěžejní námitkou stěžovatelky je, že obecné soudy (v rozhodnutích navazujících na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu) při stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nezohlednily tu část původního řízení, v němž jako účastník řízení vystupovala právní předchůdkyně stěžovatelky. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ohledně započitatelnosti doby řízení vycházela ze stanoviska Nejvyššího soudu. Toto stanovisko sice skutečně uvádí, že při posouzení doby řízení je nutno přihlédnout u účastníků, kteří do řízení vstoupili jako právní nástupci, i k době, po kterou řízení probíhalo za účasti jejich právního předchůdce žalobce, avšak to se týká pouze dědiců (viz bod 2 stanoviska) jako univerzálních právních nástupců. Totéž platí u univerzálních právních nástupců právnických osob (viz stranu 3 odůvodnění napadeného usnesení). Podstata tkví v tom, že při univerzálním právním nástupnictví přestává původní účastník existovat a univerzální nástupce tak vstupuje i do postavení původního účastníka jako osoby poškozené nepřiměřenou délkou řízení, "přejímá" i újmu, kterou utrpěl původní účastník, jenž sám zadostiučinění za tuto újmu již nemůže vymáhat. To však pro singulární právní sukcesi plynoucí z postoupení pohledávky neplatí. Singulárnímu právnímu předchůdci, ani singulárnímu právnímu nástupci tak při nepřiměřené délce řízení nic nebrání v tom, aby každý sám za sebe vymáhal odškodnění za újmu vzniklou jim samotným jako účastníkům řízení. Stěžovatelkou odkazovaná část stanoviska Nejvyššího soudu též ničeho neříká k souběhu újmy původního a budoucího účastníka řízení, neboť se takové situace vůbec netýká, a tak ani říkat nemůže.
14. Pociťovala-li stěžovatelka újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení již jako nabyvatelka pohledávky (tedy nezávisle na újmě původní žalobkyně), aniž se původního řízení v tu dobu sama účastnila, nejde o situaci předvídanou bodem 2 stanoviska Nejvyššího soudu, nýbrž o újmu nepřímou - zprostředkovanou, za kterou stát neodpovídá. Stát nemá vliv na to, kdy původní žalobce navrhne vstup nabyvatele pohledávky do řízení. Nelze ani přijmout argument stěžovatelky, že je třeba při jejím odškodnění přihlédnout k době nepřiměřeně dlouhého původního řízení před jejím vstupem do takového řízení, vzhledem k tomu, že k postoupení pohledávek na ni došlo ještě před zahájením původního řízení a nesla náklady spojené s jejich vymáháním, ačkoliv žalobu formálně podala původní žalobkyně a vystupovala v řízení po určitou dobu. Současně není zřejmé, jak pak mohla stěžovatelka do řízení vstupovat postupem podle §107a občanského soudního řádu. Bylo rozhodnutím stěžovatelky, že žalobu nepodala sama a řízení se neúčastnila přímo od začátku, nýbrž zprostředkovaně. I to svědčí pro hodnocení tvrzené újmy za dobu před vstupem do původního řízení jako pouze zprostředkované (nepřímé). Skutečnost, že stěžovatelka měla nést náklady té části původního řízení, v němž vystupovala její právní předchůdkyně, je také bezpředmětná. Nejvyšší soud správně podotkl, že povinnost nahradit újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení je následkem porušení povinnosti státu, nikoliv povinností ze smlouvy o postoupení pohledávky. Náhrada újmy způsobená nepřiměřenou délkou řízení není příslušenstvím postoupené pohledávky. Ústavní soud tak pro posuzovanou věc neshledává neústavním závěr, že při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé stěžovatelce nepřiměřeně dlouze vedeným původním řízením nebylo přihlíženo k době původního řízení před vstupem stěžovatelky (jako postupníka) do původního řízení.
15. Ústavní soud uzavírá, že je výlučně pravomocí Nejvyššího soudu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Není úkolem Ústavního soudu přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu z pohledu podústavního práva, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno. Nejvyšší soud se dostatečně vypořádal s argumentací stěžovatelky a v jeho závěrech a odůvodnění nespatřuje Ústavní soud exces vybočující z požadavků práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu