ECLI:CZ:US:2023:4.US.217.23.1
sp. zn. IV. ÚS 217/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2022 č. j. 57 Co 255/2022-65 a výroku II usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 16. srpna 2022 č. j. 110 C 3/2022-50, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a J. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a II. výroku tamtéž uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud"), s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud usnesením ze dne 16. 8. 2022 č. j. 110 C 3/2022-50 zastavil řízení o zaplacení 190 255 Kč s příslušenstvím (výrok I) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků na náhradu nemá právo (výrok II). Výrok o náhradě nákladů odůvodnil šikanózní povahou žaloby. Poukázal na to, že ostatní nároky stěžovatele jako žalobce vůči vedlejší účastnici jako žalované, vzniklé v důsledku dopravní nehody, byly pojišťovnou uhrazeny, a to po prošetření, k čemuž stěžovatel vždy poskytl čas (aniž by podal žalobu). V tomto případě při vědomí významné výše odměny tomu tak neučinil, ačkoliv mohl, a snad i měl, předpokládat, že věc bude opět řešena likvidací pojistné události, což se v průběhu řízení také stalo. Stěžovatel podle okresního soudu neměl zájem na dobrovolném plnění.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 31. 10. 2022 č. j. 57 Co 255/2022-65 usnesení okresního soudu ve výroku II potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II). Krajský soud s odkazy na judikaturu zdůraznil, že je nezbytné důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, nebo již jde spíše o jeho zneužití na úkor protistrany za účelem pouhého zvýšení nákladů řízení. Uplatnění nároku v posuzované věci přímo (a pouze) po vedlejší účastnici bez poskytnutí přiměřeného času, a to na rozdíl od ostatních obdobných (leč výrazně nižších) nežalovaných nároků, při vědomí jejich uspokojení pojišťovnou, odůvodňují závěr, že zastoupení je v tomto případě zneužito ve snaze o zvětšení majetkové sféry zastoupeného, tj. stěžovatele (aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení vedlejší účastnice povinna nahradit). Takový postup je zneužitím práva na zastupování advokátem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zejména namítá, že nárok na bolestné a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti pojišťovna v uplatněné výši plnila až na základě trestního rozsudku. Neuplatnil-li by tento nárok u soudu v trestním řízení, pojišťovna by jej krátila. Ostatně vedlejší účastnice v postavení obžalované v trestním řízení masivně proti výši nároku brojila právě na základě požadavku pojišťovny. Dokonce i po pravomocném trestním rozsudku se pojišťovna zdráhala část ušlého výdělku uhradit a plnila až pod hrozbou exekuce. V žádném případě proto neobstojí úvaha obecných soudů, že vždy stačilo jen vyčkat výsledku šetření pojišťovny. Opak je pravdou, jak bolestné, tak ušlý výdělek a konečně i ztížení společenského uplatnění byl stěžovatel nucen vymáhat u soudu. Neučinil-li by tak, pojišťovna by nároky dobrovolně v uplatněné výši neuspokojila, nýbrž by je krátila.
5. Soudní cesta byla k uspokojení jeho nároků vždy nezbytná, a to včetně potřebného kvalifikovaného právního zastoupení advokátem, které, jak se ukázalo, vždy přineslo plný procesní úspěch a kýžený výsledek. Správně mu proto měla být obecnými soudy přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatel byl v důsledku neústavního postupu obecných soudů nucen nést náklady jeho právního zastoupení ve výši 83 248 Kč, ač pouze řádně a svědomitě hájil své právo na odškodnění újmy na zdraví a využil své ústavní právo na právní pomoc advokátem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní rozměr jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy je úvaha soudu důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá v rozporu s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně.
10. Pro posuzovanou věc je z hlediska referenčních kritérií rozhodování Ústavního soudu klíčové, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou, co se nákladů řízení týká, v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, jakož i právní naukou, jak ostatně důsledně odůvodnil krajský soud, když odkázal např. na nálezy ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13, bod 15, ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 585/17, bod 20, ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 či ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12.
11. Krajský soud pak následně srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry okresního soudu za přiléhavé, pročež Ústavní soud neshledal v posuzované věci prostor pro svůj případný kasační zásah. Klíčový závěr krajského soudu, že postup stěžovatele v posuzované věci lze považovat za zneužití práva na zastupování advokátem (v této souvislosti poudkázal na nález ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3190/2014 a ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3262/2014), nelze shledat vybočujícím z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetence dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu