ECLI:CZ:US:2023:4.US.2177.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2177/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele ROZKVĚT, stavební bytové družstvo, sídlem Havlíčkova 4481/44, Jihlava, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. června 2022 č. j. 72 Co 39/2022-195 a III. výroku rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 12 C 163/2019-150, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Terezy Hermanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 12 C 163/2019, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2021 č. j. 12 C 163/2019-150 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 73 146 Kč s příslušenstvím (I. výrok), návrh stěžovatele na zaplacení částky 75 999,97 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení použil okresní soud §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), přičemž vyšel z toho, že účastníci měli ve věci částečný úspěch.
3. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 6. 2022 č. j. 72 Co 39/2022-195 rozsudek okresního soudu potvrdil (ve správném znění) v části, v níž uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 73 146 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ve II. výroku ohledně částky 72 744,97 Kč s příslušenstvím změnil rozsudek okresního soudu tak, že vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli i tuto částku (II. výrok), ohledně zbývající částky 3 255 Kč s příslušenstvím potvrdil výrok okresního soudu o zamítnutí žaloby (III. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, když shledal důvod pro použití §150 o. s. ř. (IV. výrok).
4. Proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2536/22 jako předčasná odmítnuta, neboť proti rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice dovolání, o němž nebylo Nejvyšším soudem v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto.
5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2023 č. j. 26 Cdo 3735/2022-231 dovolání jako nedůvodné zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem krajského soudu, který spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné v tom, že si vedlejší účastnice nemohla být jista důvodností požadavku stěžovatele, který ještě v letech 2019 a 2020 vedlejší účastnici předepisoval nájemné družstevní, žalobou se však domáhal vydání bezdůvodného obohacení odpovídající svou výší obvyklému nájemnému. Stěžovatel upozorňuje, že výzva k plnění podle §142a o. s. ř. ze dne 12. 3. 2019 již obsahovala požadavek na zaplacení tržního nájemného, přičemž výše ve výzvě uplatněného nároku je totožná s nárokem uplatněným v žalobě. Obrana vedlejší účastnice tedy nespočívala v tom, že by nevěděla, jaký nárok stěžovatel a proč jej uplatňuje, ani v tom, že by si nebyla jistá, zda platby uhrazené v roce 2017 mohly pokrýt nájemné i za dlužné období, nýbrž v prosazování právního názoru, že jednak došlo k obnovení nájmu podle §2285 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jednak že po skončení nájmu družstevního bytu (který byl uzavřen na dobu neurčitou) z důvodu vyloučení člena družstva z bytového družstva pro soustavné neplacení nájemného je neoprávněný uživatel tohoto bytu povinen platit pouze sjednané nájemné podle §2295 občanského zákoníku, tj. ve výši, které vedlejší účastnice platila v době, kdy byla ještě členkou družstva. Tento právní názor vedlejší účastnice byl obecnými soudy odmítnut. Vedlejší účastnice, která byla po celou dobu soudního řízení zastoupena advokátem, věděla, jaký nárok a proč stěžovatel uplatňuje, a nic jí tedy nebránilo dluh kdykoliv splatit nebo jinak přivodit jeho zánik. Zvolila-li však vedlejší účastnice strategii aktivní obrany spočívající v prosazování odlišného právního posouzení uplatněného nároku, nelze takové jednání klást k tíži stěžovatele. Stěžovatel je proto přesvědčen, že krajský soud o použití §150 o. s. ř. rozhodl, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi věci, zejména nezkoumal důvody, kterými se vedlejší účastnice proti uplatněnému nároku bránila, ani neposuzoval výši nákladů řízení a nezjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka. Nadto se vedlejší účastnice podle stěžovatele dopustila zneužití práva, když přes existenci pravomocného rozsudku o vyklizení bytu tento byt užívá. Stěžovatel proto negativně vnímá, že krajský soud shledal u vedlejší účastnice důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání povinnosti platit náklady řízení úspěšnému účastníkovi sporu, který na rozdíl od vedlejší účastnice protiprávně nejednal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný s výjimkou popsanou v bodu 8 níže. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Je-li ústavní stížností napadán výrok III rozsudku obvodního soudu, kterým okresní soud rozhodoval o nákladech řízení před okresním soudem jako soudem prvního stupně, Ústavní soud není k projednání příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno, resp. zde odklizeno rozhodnutím krajského soudu). Krajský soud totiž svým rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve věci samé a podle §224 odst. 2 o. s. ř. sám rozhodoval výrokem IV svého rozsudku i o nákladech řízení před soudy obou stupňů, tedy i před okresním soudem jako soudem prvního stupně. Rozhoduje-li odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, je tím automaticky odklizen nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by to bylo třeba výslovně vyjadřovat ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížností napadenými výroky rozsudku okresního soudu a krajského soudu nebylo rozhodováno ve věci samé, nýbrž o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Opakovaně již bylo v odkazovaných rozhodnutích řečeno, že povaha (jen procesní) soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe vůči těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše zdrženlivě. Ústavní soud se proto zaměřil na otázku, zda lze z obsahu ústavní stížnosti vyvodit, že by (i přes skutečnost, že jde o náhradu nákladů řízení) námitky stěžovatele mohly dosáhnout ústavněprávní roviny, nic takového však nezjistil.
11. Krajský soud při jednání dne 16. 6. 2022 poučil stěžovatele a vedlejší účastnici, že pro případ úspěchu stěžovatele zvažuje při rozhodování o nákladech řízení postup podle §150 o. s. ř. s ohledem na skutečnost, že stěžovatel opakovaně zasílal vedlejší účastnici předpisy plateb zohledňující toliko družstevní nájemné. K této soudem sdělené skutečnosti zástupce stěžovatele v závěrečném návrhu ničeho neuvedl, pouze setrval na požadavku, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost nahradit mu náklady řízení.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že §150 o. s. ř. zakládá diskreční oprávnění soudu, nejde však o jeho zcela volnou úvahu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Toto právo však přísluší především obecným soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim §150 o. s. ř. nebo nikoliv. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení, ale pouze zvážit, zda příslušný soud při použití §150 o. s. ř. posoudil všechny okolnosti konkrétní věci.
13. V nyní posuzované věci krajský soud vyšel z toho, že mezi účastníky byl spor zejména v posouzení otázky, zda po skončení nájmu družstevního bytu a členství v družstvu má osoba byt užívající hradit i nadále nájemné družstevní nebo částky odpovídající nájemnému obvyklému, jak požadoval stěžovatel, který však po skončení nájmu od roku 2015 vedlejší účastnici stále předepisoval nájemné družstevní, a to i v průběhu soudního řízení zahájeného žalobou ze dne 12. 6. 2019. Krajský soud dále poukázal na žádost vedlejší účastnice o vyčíslení dluhu ze dne 3. 3. 2017 a zejména na reakci stěžovatele na tuto výzvu ze dne 8. 3. 2017, v níž stěžovatel dluh vyčísluje ve výši družstevního nájemného, stejně jako v předchozí výzvě k plnění ze dne 10. 11. 2016, naproti tomu ve výzvě ze dne 27. 3. 2017 (tedy 19 dnů po prvním vyčíslení) již stěžovatel požadoval nájemné tržní. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel uváděl vedlejší účastnici do nejisté, matoucí a zavádějící situace, kdy se důvodně mohla domnívat, že platby uhrazené v roce 2017 mohly pokrýt nájemné i za dlužné období. I když ve výzvě k plnění ze dne 12. 3. 2019 (tedy ve výzvě podle §142a o. s. ř.) před podáním žaloby stěžovatel vznesl nárok na zaplacení tržního nájemného, vedlejší účastnice si nemohla být jista důvodností požadavku stěžovatele, který jí ještě v průběhu řízení ve vztahu k letům 2019 a 2020 předepisoval nájemné družstevní. Z toho důvodu stěžovateli krajský soud nepřiznal náklady řízení před okresním soudem ani v řízení odvolacím, neboť i na ně důvody pro nepřiznání nákladů řízení podle krajského soudu dopadají.
14. Ústavní soud si ověřil, že skutečnosti, z nichž vycházel krajský soud, odpovídají obsahu vyžádaného soudního spisu, z něhož taktéž vyplývá, že stěžovatel v průběhu soudního jednání konaného dne 16. 6. 2022, na kterém byly krajským soudem sděleny důvody pro případné použití §150 o. s. ř., ani později písemně k záměru krajského soudu aplikovat §150 o. s. ř., ničeho neuvedl. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti nepopírá, že by v předžalobní fázi nepostupoval krajským soudem popsaným způsobem, má však za to, že vedlejší účastnice nemohla být v nejistotě ohledně důvodnosti nároku stěžovatele, resp. nejistota ohledně toho, co stěžovatel požaduje, mohla být vyjasněna již při prvním jednání před soudem, vedlejší účastnice však nárok stěžovatele jako takový neuznala ani po podání žaloby, dokonce podala odvolání proti rozhodnutí o části nároku, ohledně kterého bylo okresním soudem stěžovateli vyhověno.
15. Ústavní soud konstatuje, že pro rozhodování o použití postupu podle §150 o. s. ř. v dané věci nebylo podstatné, zda vedlejší účastnice po podání žaloby nárok stěžovatele uznala, nebo zda užívala předmětný byt po právu či nikoli, nýbrž důvody zřetele hodné byly shledány v nesouladu mezi způsobem, jakým před podáním žaloby původně (v roce 2016 a 2017) opakovaně stěžovatel vyčíslil dluh vedlejší účastnice na nájemném (ve výši družstevního nájemného) a vyčíslením dluhu v předžalobní výzvě ze dne 12. 3. 2019 (tržní nájemné v obvyklé výši), s přihlédnutím k tomu, že i v době po podání žaloby stěžovatel předepisoval vedlejší účastnici nájemné ve výši družstevního nájemného. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř. nelze vymezovat jakýmkoliv taxativním výčtem, nýbrž je na rozhodnutí obecného soudu, aby s využitím poznatků plynoucích z dlouhodobé aplikační praxe zvážil, zda jsou v konkrétním případě tyto zvláštního zřetele hodné důvody naplněny. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud nepřihlédl k výši majetkové újmy stěžovatele, a nijak nezjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, a nezabýval se dopadem přiznání nebo nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníků, nelze než uvést, že použití §150 o. s. ř. nemá vést ke zmírňování či odstranění majetkových rozdílů mezi stranami [srov. nález ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307)], ale má sloužit k dosažení spravedlnosti, pokud jde o vedení soudního řízení a jeho výsledek [nález ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 237/05 (N 48/40 SbNU 433)]. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2862/07 Ústavní soud výslovně uvedl, že rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod.
16. Ústavní soud uzavírá, že dospěl-li krajský soud na základě konkrétních okolností věci k závěru, že nejsou dány důvody pro použití §150 o. s. ř., a svůj právní názor řádně odůvodnil, nejde o extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel nebo o svévolný výklad či použití zákona. Krajský soud tak svými závěry nevybočil z mezí ústavnosti. V nyní posuzované věci Ústavní soud považuje odůvodnění použití §150 o. s. ř. provedené krajským soudem z pohledu zachování práva na soudní ochranu za dostačující. Stěžovatel převážně polemizuje s hodnocením existence důvodů zvláštního zřetele hodných, která však ústavněprávní roviny nedosahuje. Jakkoliv se totiž stěžovateli může rozhodnutí krajského soudu jevit jako nesprávné, z pohledu standardů nastolených pro rozhodování o nákladech řízení nepřekračuje meze, které by již odůvodňovaly zásah Ústavního soudu.
17. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud v rozsahu, kterým byl napadán výrok III rozsudku obvodního soudu, odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Ve zbylém rozsahu, vzhledem k tomu, že nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu