ECLI:CZ:US:2023:4.US.2205.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2205/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Jiřím Naušem, advokátem, sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. června 2023 č. j. 126 Co 47/2023-244 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. února 2023 č. j. 0 P 100/2022-202, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a F. P., nezletilých M. P. a M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 2. 2023 č. j. 0 P 100/2022-202 zamítl návrh stěžovatelky na změnu péče, konkrétně svěření nezletilých vedlejších účastníků (dále jen "nezletilí") do výlučné péče stěžovatelky a úpravu styku otce (dále jen "vedlejší účastník") s nezletilými. Dřívějším rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 10. 2021 č. j. 25 Nc 46/2021-36, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 1. 2022 č. j. 126 Co 70/2021-73, byli nezletilí svěřeni do střídavé péče rodičů se střídáním po týdnu v neděli v 18.00 hodin. Otci bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé M. částkou 11 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého M. částkou 10 500 Kč měsíčně. Stěžovatelce bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé M. částkou 10 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilého M. částkou 10 000 Kč měsíčně. Rodičům byla uložena povinnost platit výživné vždy do 15. dne v měsíci. Ústavní stížností napadené rozhodnutí okresního soudu stojí na závěru, že s ohledem na negativní vztah rodičů není možné, aby byli nezletilí svěřeni do péče jen matky a styk s otcem nebyl upraven. Hrozilo by, že by styk zřejmě brzy přestal probíhat úplně. Nezletilým by potřebný klid mohlo přinést pouze úplné odloučení od jednoho z rodičů, to je však řešení v rozporu se zájmem nezletilých, které by zásadně ohrozilo jejich zdravý psychický vývoj. V zájmu předejití takové situace okresní soud ponechal střídavou péči.
3. Krajský soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2023 č. j. 126 Co 47/2023-244 k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil. Neshledal, že by došlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala změnu dosavadní úpravy, a že by stěžovatelka naplňovala kritéria pro zajištění potřebné péče o děti výrazně lépe než vedlejší účastník. Krajský soud nezjistil ani žádné relevantní okolnosti, které by ve světle judikatury Ústavního soudu střídavou péči vylučovaly. Příčinu současné situace spatřuje krajský soud v neschopnosti rodičů spolu efektivně komunikovat, přičemž dospívá k závěru, že to je stěžovatelka, kdo situaci eskaluje svým chováním a postoji vůči vedlejšímu účastníkovi. To, že nezletilí vyslovili přání, aby byli v péči jen jednoho z rodičů, s druhým by byli v režimu styku, zhodnotil krajský soud jako důsledek neutěšené situace v rodině. Nezletilí přání vyslovili s lichou představou, že se tím situace pro ně zklidní. Krajský soud uzavřel, že zásah do rovnoměrného rozdělení trávení času s nezletilými mezi oba rodiče by mělo jen za následek oslabení vztahu s nepečujícím rodičem. Krajský soud se znalostí názoru nezletilých důsledně dbal na jejich nejlepší zájem a rozsudek okresního soudu potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces a do práva nezletilých na rodinný život, jestliže neprovedly důkaz přímým zjištěním názoru nezletilých ve věku 11 a 13 let. Neodstranily tak pochybnosti domnělého ovlivňování nezletilých matkou a vystačily si se zjištěním názoru nezletilých kolizním opatrovníkem. Tento postup považuje stěžovatelka za nesprávný, rozporný se zásadou přímosti. Pokládá naopak za nepřípustné nevyslechnout nezletilé uvedeného věku přímo soudem za situace, kdy se soudy nehodlají názorem nezletilých řídit.
5. Dále stěžovatelka namítá vadnost rozhodnutí obecných soudů z důvodu nedostatečného dokazování týkajícího se rodičovských kompetencí vedlejšího účastníka. Soudy se nezabývaly důvody špatné komunikace mezi rodiči a motivací vedlejšího účastníka pro střídavou péči, jejímž účelem má být šikana stěžovatelky, nikoli naplnění práva rodiče na péči o dítě, a priori odmítly výlučnou péči. Tím měly zasáhnout do jejího práva na rodinný život.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně právních věcech. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana ([srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda soudy v řízení konaly a přijímaly opatření v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) a zda shromáždily veškeré potřebné důkazy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte a veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodnily [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]. Další přehodnocování jejich závěrů Ústavnímu soudu nepřísluší, jelikož jsou to právě tyto soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky nejlépe vybaveny k tomu, aby dokázaly vhodně zohlednit a upravit aktuální rodinné poměry. Tyto premisy platí o to více v řízeních ve věcech nezletilých dětí, která jsou vyvolána vyhrocenými rodičovskými konflikty.
9. Kritériem pro svěření dítěte do kterékoli z forem péče není - mnohdy subjektivní - přání jednoho rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte, který musí být - jako objektivní faktor - při rozhodování soudů předním hlediskem. Přesně tímto hlediskem se obecné soudy řídily v nyní posuzované věci.
10. Ústavní soud již mnohokráte rozhodl, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka, a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu, a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nálezy ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), nebo ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199)]. Ústavní soud k tomu podotýká, že souhlasí s názorem Výboru pro práva dítěte, že tam, kde je to možné, by měl být zjišťován názor dítěte přímo [srov. Obecný komentář č. 12 Výboru pro práva dítěte z 1. 7. 2009 o právu dítěte být vyslechnuto, CRC/C/GC/12, bod 35]. V posuzované věci tato skutečnost platí o to silněji, že starší nezletilá byla v době řízení již třináctiletá, mladší nezletilý téměř jedenáctiletý.
11. Na druhou stranu výslech, respektive slyšení dítěte, nemůže a nesmí představovat absolutní povinnost, ale naopak musí být předmětem pečlivého posouzení, v závislosti na požadavcích, spojených s nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě [nález ze dne 12. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2643/13 (N 166/74 SbNU 433)]. Je tedy vždy třeba posuzovat otázku slyšení dítěte po zohlednění okolností každého jednotlivého případu a nepřistupovat k právu dítěte na slyšení dogmaticky. Na to navazuje i základní myšlenka Pokynů o justici vstřícné k dětem, a to že dítě jako subjekt a účastník řízení, který je stále v procesu rozumového, volního a mravního vývoje, a teprve dotváří svou osobnost, vyžaduje zvláštní přístup a zacházení, pokud se dostane do kontaktu se státními orgány včetně orgánů soudních. Jednou ze základních premis je tedy i skutečnost, že se dítě v řízení musí cítit bezpečně. V případě, že nezletilí byli v horizontu přibližně jednoho roku několikrát dotazováni na jejich názor v jednotlivých řízeních o úpravu péče, je potřeba zvažovat účelnost a přiměřenost dalšího, byť přímého zjišťování jejich vysloveného názoru a přání právě v kontextu bezpečí pro dítě. Zjištění názoru kolizním opatrovníkem tedy je za určitých okolností dané věci možné za předpokladu, že názor dítěte kolizní opatrovník nejlépe prezentuje tak, že obsah odpovídá s maximální přesností tomu, co dítě skutečně vyjádřilo, aby nedocházelo k dezinterpretacím a zkreslením, tj. například přímou citací odpovědí na pokládané otázky.
12. Charakter "výslechu", respektive slyšení názoru dítěte, může napomoci osvětlit Evropská úmluva o výkonu práv dětí [Sdělení č. 54/2001 Sb.m.s. (dále jen "Úmluva o výkonu práv dětí")]. Tato úmluva o výkonu práv dětí se procesním právům dítěte věnuje v čl. 3 až 5, přičemž kromě práva na informace stanovuje i právo být konzultováno a moci vyjádřit svůj názor. V následujícím ustanovení (čl. 6) poté zohledňuje i to, jak mají soudní orgány s realizací tohoto práva nakládat: "pokud se podle vnitrostátních předpisů má za to, že dítě dostatečně chápe situaci... ve vhodných případech dítě vyslechnout, je-li to třeba neveřejně, buď přímo nebo prostřednictvím jiných osob nebo orgánů způsobem, který je přiměřený chápání dítěte, pokud to není ve zjevném rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, a umožnit dítěti vyjádřit svůj názor". Anglická jazyková mutace poté používá termín "consult" tam, kde český překlad užívá termín "vyslechnout". Svým charakterem tedy slyšení dítěte v řízeních týkajících se úpravy péče spíše odpovídá konzultaci, při které však nemá dítě povinnost jakkoli potvrzovat či vyvracet skutečnosti tvrzené v návrzích dalších účastníků řízení (rodičů), naopak má dítě dokonce právo odmítnout svůj názor sdělit.
13. Jak plyne z výše uvedeného, názor dítěte lze výjimečně zjistit zprostředkovaně, avšak pro takový postup musí být důležitý důvod (např. ochrana jiných důležitých zájmů dítěte), který by měl rovněž plynout z obsahu rozhodnutí soudu [srov. nálezy ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199), ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/08 (N 80/53 SbNU 11), ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503), ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167), ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59), ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (N 146/58 SbNU 227) nebo ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17 (N 235/87 SbNU 811)]. Ústavní soud se proto zaměřil na splnění uvedené podmínky.
14. Z obsahu přiložených rozhodnutí a spisu vyplynulo, že obecné soudy se pečlivě věnovaly názoru nezletilých a zvažovaly v průběhu řízení a v odůvodnění rozsudku okolnosti (body 34 až 36 odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 18 až 20 odůvodnění rozsudku krajského soudu), které podle nich vedly nezletilé k vyslovení přání ohledně výlučné péče matky se širokým stykem otce a k zaslání dopisu. Kromě toho okresní soud formuloval v přípise (č. l. 100 spisu) demonstrativně výčet otázek, na které se měl pohovor s nezletilými zaměřit. Šlo tedy o postup blízký dožádání, jímž okresní soud šetřil zájmy nezletilých. Při jednání poté zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem nezletilých z důvodu procesní ekonomie (č. l. 197 spisu). Krajský soud přesvědčivě odůvodnil své rozhodnutí o neprovedení pohovoru s nezletilými při jednání (32. až 34. minuta zvukového záznamu z jednání) minimalizací zátěže dětí konfliktem rodičů včetně osvětlení rozdílu mezi pohovorem s dítětem a výslechem účastníka řízení. Dále obecné soudy neopomněly ani vzít v úvahu dopis starší nezletilé (opětovně předaný stěžovatelkou jako v řízení předchozím), jímž nezletilá realizovala své právo vyjádřit svůj názor, a zhodnotily použitý jazyk v souvislostech s dalšími důkazy v řízení. Nadto šlo o totožnou situaci jako v předchozím řízení, ve kterém soud v nijak významně vzdálené minulosti stanovil střídavou péči. Závěrem odůvodnily, proč nevyhověly přání nezletilých (bod 41 odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 36 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
15. Ústavní soud neopomněl vzít v úvahu obsah spisu. Jak obecné soudy, tak opatrovník nezletilých opakovaně zdůrazňovaly, že bez odborné pomoci rodičům nelze očekávat změnu v jejich vztahu a v neefektivní komunikaci. Okresní soud nařídil rodičům účast na rodinné terapii, a jak plyne z odůvodnění rozsudku krajského soudu, byla to především stěžovatelka a její postoj, který zmařil možnost nalézt společné téma a vést užitečný rozhovor. Ústavní soud proto rovněž nabádá rodiče, aby nerezignovali na svou přední povinnost chránit zájem svých nezletilých dětí užívat si péči obou rodičů a vynaložit úsilí k nalezení nejvhodnějšího způsobu, jak dětem vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, bez přenášení odpovědnosti za deeskalaci rodičovského konfliktu na děti. Takovým přenášením odpovědnosti, které nadměrně nezletilé zatěžuje, může být i opakované zjišťování názoru a přání dětí a jeho zpochybňování formou dalšího výslechu. Z podání stěžovatelky lze nabýt dojmu, že cílem je potvrzení jejího názoru na negativa vedlejšího účastníka, přičemž tak mají učinit nezletilí. Ti však s ohledem na svůj věk a obecnou psychickou vyspělost odpovídající danému věkovému období tak nemohou a ani nemají učinit. Cílem naplnění tzv. participačních práv je zjistit názor, nikoli podrobovat dítě výslechu, ve kterém má obhajovat a dovysvětlit své dříve projevené přání, ba dokonce zhodnotit, nakolik se ten který z rodičů nechová řádně jako rodič.
16. Obecné soudy rozhodly o nesvěření nezletilých do péče stěžovatelky na základě konkrétních zjištění. Ta je ve svém souhrnu vedly k závěru o vhodnosti zachování střídavé péče obou rodičů. Soudy uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné (srov. body 8 až 17 odůvodnění rozsudku okresního soudu, kde se soud věnoval i disfunkční komunikaci rodičů), na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům a které předpisy použily. Není bez zajímavosti, že návrh na změnu péče stěžovatelka podala přibližně rok poté, co okresní soud rozhodl o úpravě střídavé péče nezletilých, a teprve devět měsíců po právní moci předchozího rozsudku. Svá rozhodnutí soudy rovněž velmi podrobně a srozumitelně odůvodnily (body 33 až 46 odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 23 až 36 odůvodnění krajského soudu), včetně rozsáhlého rozboru judikatury Ústavního soudu k formám péče a jejich vhodnosti v tomto konkrétním případě.
17. Stěžovatelka tudíž veskrze polemizuje se závěry obecných soudů, nepřináší však rozměr, který by dosahoval takového zásahu do jejích základních práv, který by odůvodňoval zrušení napadených rozhodnutí pro neústavnost.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska působnosti dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu