ECLI:CZ:US:2023:4.US.2211.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2211/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Nocarová Partners Advokáti s. r. o., sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Ing. Mgr. Jiřím Musilem, advokátem, sídlem Zakšínská 615/17, Praha 9 - Střížkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2023 č. j. 23 Cdo 2836/2022-682, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2022 č. j. 2 Cmo 22/2022-654 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2021 č. j. 26 Cm 69/2011-610, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti GRAPE SC, a. s., sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Právní předchůdkyně stěžovatelky (původní žalobkyně - obchodní společnost Nocarová Jašek & Partners, v. o. s.) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 186 651,78 Kč s příslušenstvím z titulu dlužné odměny a náhrady hotových výdajů za právní služby poskytnuté na základě ústně uzavřené smlouvy za období od ledna 2008 do června 2010.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí třetím rozsudkem ze dne 16. 10. 2021 č. j. 26 Cm 69/2011-610 [poté co jeho první zamítavý rozsudek ze dne 6. 2. 2014 č. j. 26 Cm 69/2011-195 byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 11. 2014 č. j. 3 Cmo 234/2014-305 a druhý rovněž zamítavý rozsudek ze dne 18. 7. 2017 č. j. 26 Cm 69/2011-462 byl spolu s potvrzujícím rozsudkem vrchního soudu ze dne 18. 6. 2018 č. j. 3 Cmo 198/2017-491 zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 32 Cdo 3874/2019] opětovně zamítl žalobu o zaplacení částky 186 651,78 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici řízení ve výši 264 093 Kč (výrok II). Důvodem pro zamítnutí žaloby byl nedostatek pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice řízení, neboť i přes provedení všech důkazních prostředků nebylo v řízení prokázáno, že by si přímo vedlejší účastnice řízení svým jménem a na svůj účet objednala právní služby přímo u stěžovatelky, resp. její právní předchůdkyně. Bylo naopak prokázáno, že právní služby poskytoval vedlejší účastnici řízení JUDr. Tomáš Těmín, který byl v době jejich poskytování již samostatným advokátem. Smlouva o přidružení uzavřená mezi původní žalobkyní a JUDr. Tomášem Těmínem nemohla založit vztah mezi původní žalobkyní a vedlejší účastnicí řízení.
4. K odvolání stěžovatelky vrchní soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2022 č. j. 2 Cmo 22/2022-654 rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 21 489,90 Kč (výrok II). Vrchní soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného městským soudem a ztotožnil se i s právním posouzením věci. Ke stěžovatelčině námitce nedostatečného poučení podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), uvedl, že stěžovatelka byla v průběhu řízení poučena dvakrát. Nadto bylo v řízení provedeno velké množství důkazů, avšak tyto důkazy ani v náznacích nepotvrzovaly pravdivost žalobního tvrzení stěžovatelky, tedy že by právní služby byly poskytnuty stěžovatelkou vedlejší účastnici řízení na základě její objednávky a v její prospěch. Vrchní soud poukázal i na to, že stěžovatelka po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu na provedení části navržených důkazů netrvala. Tvrdila-li stěžovatelka, že je schopna doplnit a označit důkazy na prokázání svých tvrzení, mohla tak učinit i bez formálního poučení soudu, když povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou základními povinnostmi každého účastníka řízení.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 6. 2023 č. j. 23 Cdo 2836/2022-682 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným pro řešení otázky, "zda je zaplacení ceny za službu obligatorní náležitostí mandátní smlouvy, či jen smluvní povinností vznikající mandantovi vůči mandatáři", neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí vrchního soudu nezáviselo. Vrchní soud totiž dovodil, že u vyúčtovaných právních služeb (poskytnutých jiným osobám) nelze uzavřít, že by mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a vedlejší účastnicí řízení došlo konkludentně k akceptaci jejich předmětu a ceny, tj. ke konkludentnímu uzavření mandátní smlouvy mezi původní žalobkyní a vedlejší účastnicí řízení o těchto k těmto stěžovatelkou tvrzeným právním službám. Vrchní soud měl za prokázané (ve shodě s městským soudem), na základě jednání vedlejší účastnice řízení, kterým zaplatila dříve vystavené faktury (i na základě dalších okolností), že mezi vedlejší účastnicí řízení a původní žalobkyní došlo konkludentním způsobem k uzavření smlouvy (konsensu) ohledně poskytnutí právních služeb pouze takto vyúčtovaných, nikoliv však k uzavření smlouvy o poskytování jakýchkoliv dalších právních služeb i v budoucnu, tj. nikoliv k založení trvajícího smluvního vztahu. Nejvyšší soud nepřitakal ani námitce existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Vrchní soud (i městský soud) řádně vysvětlil, z jakých důvodů hodnotil provedené důkazy tak, že v případě poskytnutých služeb vyúčtovaných fakturami, které vedlejší účastnice řízení uhradila, měl uzavření příslušné mandátní smlouvy (konkludentním způsobem) za prokázané, zatímco u dalších služeb poskytnutých jiným osobám (byť provázaným s vedlejší účastnicí řízení) vyúčtovaných fakturami, které vedlejší účastnice řízení nezaplatila, dovodil, že nedošlo ani ke konkludentní dohodě o předmětu poskytnutých právních služeb a ceně za ně. Provedené důkazy a zjištěný skutkový stav přitom nebyly v extrémním rozporu. Nejvyšší soud konečně neshledal dovolání přípustným ani pro řešení otázky vztahující se k absenci procesního poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. Z odůvodnění rozsudků vrchního soudu nebylo možno dovodit závěr, že by žaloba byla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene stěžovatelkou. Vrchní soud měl na základě zjištěného skutkového stavu za nepravdivé tvrzení stěžovatelky o uzavření mandátní smlouvy, v níž by se vedlejší účastnice řízení zavázala hradit původní žalobkyni cenu za předmětné právní služby poskytnuté jiným osobám odlišným od vedlejší účastnice řízení, a žalobu zamítl na základě takto zjištěného skutkového stavu. Otázku, zda bylo za takové situace nutno poskytnout (další) poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., proto vrchní soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nebyl důvod se odchylovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve popisuje okolnosti vzniku sporu a průběh dosavadního řízení. Zpochybňuje závěr, na němž byla postavena napadená rozhodnutí, že právní služby, jejichž úhrady se nyní domáhá, měl vedlejší účastnici řízení poskytovat JUDr. Tomáš Těmín, a nikoliv stěžovatelka, resp. původní žalobkyně, pročež si je ani nemůže nárokovat. Rozsudek městského soudu považuje za překvapivý, přičemž mu vytýká, že nebyla poučena o tom, že její tvrzení jsou nedostatečná a neprokázaná. Stěžovatelka totiž vycházela z přesvědčení, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno v řízení unáší. Závěr obecných soudů, že mezi původní žalobkyní a vedlejší účastnicí řízení nebyl žádný vztah, je pak v rozporu s předloženými důkazy. Bránila-li se vedlejší účastnice řízení tvrzením, že právní služby poskytoval JUDr. Tomáš Těmín, a nikoliv původní žalobkyně stěžovatelky, pak k tomuto tvrzení nepředložila žádný důkaz. Vycházely-li obecné soudy z neprokázaných tvrzení vedlejší účastnice řízení, a po stěžovatelce požadovaly dodržení povinnosti tvrdit a prokazovat, založily tím nerovnost stran.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány rozsudky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti zamítnutí své žaloby v "palmárním" sporu. Nesouhlasí se skutkovým závěrem, z něhož vyšly obecné soudy, že právní služby neposkytovala vedlejší účastnici řízení ona, resp. původní žalobkyně, nýbrž JUDr. Tomáš Těmín. Z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před těmito soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se však obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích. V této souvislosti je tak třeba připomenout, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v soustavě soudů, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich použití při řešení konkrétních věcí jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.
10. Stěžovatelka se opakovaně v průběhu řízení před obecnými soudy domáhala splnění poučovací povinnosti soudem ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. v případě, bude-li soud považovat některé skutečnosti za neprokázané. S touto námitkou se vypořádal již městský soud (viz bod 95 rozsudku) s tím, že žádný z množství provedených důkazů nenaznačoval pravdivost tvrzení stěžovatelky, že by sporné úkony právní služby byly poskytnuty na základě objednávky vedlejší účastnice řízení a v její prospěch. Podle městského soudu se ani nenabízel žádný myslitelný důkazní prostředek, k jehož předložení by mohla být stěžovatelka vyzvána a který by byl způsobilý uvedené skutkové závěry zvrátit. K totožné námitce uplatněné stěžovatelkou i v odvolacím a dovolacím řízení se následně vyjádřily i vrchní soud a Nejvyšší soud (k tomu viz výše v rekapitulaci průběhu řízení bod 4 a 5). Ústavní soud nemá k jejich úvahám z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Lze přisvědčit obecným soudům, že žaloba nebyla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene, nýbrž kvůli tomu, že žádný z provedených důkazů nepodpořil skutkovou verzi tvrzenou stěžovatelkou, že by právní služby poskytovala původní žalobkyně přímo vedlejší účastnici řízení. Namítala-li stěžovatelka, že ji soudy nutily k dodržení povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti, pak Ústavní soud připomíná, že civilní sporné řízení je ovládáno zásadami dispoziční a projednací, jejichž cílem je, mimo jiné, přesvědčit soud o správnosti svého stanoviska, přičemž každá procesní strana nese odpovědnost za prokázání určitých skutečností. Nepodařilo-li se stěžovatelce přesvědčit obecné soudy o pravdivosti svých tvrzení, pak nevyhnutelným důsledkem muselo být zamítnutí žaloby.
11. Ústavní soud nesdílí ani námitku stěžovatelky o překvapivosti rozhodnutí městského soudu. V podstatě celé soudní řízení (trvající od roku 2011) se týkalo otázky, kdo a komu poskytoval právní služby, jejichž úhrady se stěžovatelka podanou žalobou domáhala. V řízení byla k zodpovězení této otázky provedena celá řada důkazů (viz body 47 až 76 rozsudku městského soudu), z nichž byl učiněn jednoznačný závěr, že právní služby si neobjednala vedlejší účastnice řízení a není tedy v řízení pasivně legitimována. Již jen ta skutečnost, že v průběhu řízení rozhodoval městský soud třikrát (vždy zamítavě), napovídá, že stěžovatelka měla dost možností, jak k celému sporu přistoupit a mohla procesní situaci přizpůsobit své důkazní návrhy. Ani v tomto nelze spatřovat porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu