ECLI:CZ:US:2023:4.US.2214.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2214/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) I. T., 2) nezletilé E. T., 3) nezletilé A. T., obou zastoupených zákonnou zástupkyní I. T., matkou, 4) M. K., 5) V. T. a 6) J. T., všech zastoupených Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem, sídlem Americká 489/33, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 50 To 167/2023-470 ze dne 19. června 2023, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a V. D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé se domáhají zrušení usnesení krajského soudu, protože jím bylo porušeno jejich právo na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na právní pomoc podle čl. 37 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelé, pozůstalí V. T., se jako poškození v trestním řízení domáhali náhrady nemajetkové újmy za duševní útrapy způsobené jim jeho usmrcením při dopravní nehodě. V rozsudku sp. zn. 24 T 142/2022 ze dne 20. února 2023 Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") schválil dohodu o vině a trestu a shledal obžalovanou (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem) vinnou z přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Obžalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelům náhradu nemajetkové újmy, a to po 712 220 Kč manželce a nezletilým dcerám zemřelého [tzn. stěžovatelkám 1) až 3)] a po 534 165 Kč jeho sestře a rodičům [tzn. stěžovatelům 4) až 6)]. Se zbytkem uplatněného nároku odkázal okresní soud stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatelé navrhli, aby okresní soud uložil odsouzené povinnost nahradit jim náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v trestním řízení ve výši 447 395,30 Kč. Požadovaná výše náhrady zohledňovala, že zmocněnec provedl sedm úkonů právní služby v tarifní hodnotě určené podle §10 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tzn. podle výše přiznané náhrady újmy. Odměnu snížili o 20 % z důvodu zastupování více poškozených a zahrnuli také náhradu paušálních nákladů, cestovného, náhradu promeškaného času a DPH ve výši 21 %.
4. Usnesením č. j. 24 T 142/2022-444 ze dne 11. května 2023 okresní soud uložil odsouzené uhradit stěžovatelům na náhradě nákladů 445 422 Kč. Rozdíl přiznané částky oproti návrhu spočíval ve výpočtu cestovného a náhrady promeškaného času.
5. Proti usnesení okresního soudu podala odsouzená stížnost. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením napadeným ústavní stížností rozhodnutí okresního soudu zrušil a rozhodl, že odsouzená je povinna nahradit stěžovatelům náklady v celkové výši 110 189 Kč, co do částky 337 206,30 Kč návrh zamítl. Podle krajského soudu bylo nezbytné stanovit odměnu za jeden úkon právní služby v souladu s §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Krajský soud nepřiznal odměnu ani za úkon spočívající v účasti zmocněnce stěžovatelů na technické prohlídce vozidla vedlejší účastnice dne 20. srpna 2021 pro jeho neúčelnost a snížil odměnu za úkon porady zmocněnce se stěžovateli dne 8. března 2023.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Rozhodnutí krajského soudu, kterým byla přiznaná náhrada snížena o 75 %, bylo pro stěžovatele nepředvídatelné. Komunikace krajského soudu nenaznačovala, že se chystá přisvědčit argumentaci vedlejší účastnice. V odůvodnění se ani nevypořádal s argumentací, kterou předložili ve vyjádření ke stížnosti odsouzené. Odmítl se zabývat informacemi o osobních a majetkových poměrech odsouzené, které nicméně hrají roli z hlediska §154 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
7. Závěr krajského soudu pro ně znamená, že musejí sami "saturovat" 75 % nákladů, které jim vznikly v souvislosti s jejich zastoupením zmocněncem v trestním řízení. Naopak majetková sféra odsouzené dosud nebyla nijak negativně zasažena, protože uloženou povinnost nahradit nemajetkovou újmu za ni splnila pojišťovna. Rozhodnutí krajského soudu je přitom v rozporu s advokátním tarifem jakožto podzákonným předpisem. Krajský soud měl aplikovat §10 odst. 5 namísto §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Usnesení je i v rozporu s dobrými mravy, protože co do výše náhrady nelze srovnávat civilní řízení s trestním řízením. Stěžovateli požadovaná výše náhrady nákladů nedosahovala ani desetiny celkové sumy přiznané náhrady nemajetkové újmy. Proto lze její celkovou výši stěží považovat za nepřiměřenou.
III.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas a (s výjimkou dále uvedenou) oprávněnými stěžovateli, kteří jsou řádně zastoupeni advokátem v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé napadají rozhodnutí stížnostního soudu o nákladech řízení, proti kterému není dovolání přípustné (srov. §265a trestního řádu a contrario), vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stížnost je tedy přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. V rozsahu, kterým byla stěžovatelům napadeným usnesením přiznána částka 110 189 Kč, zjevně oprávněni nejsou, neboť jde o výrok v jejich prospěch.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. ledna 1995 (N 5/3 SbNU 17), bod 16; všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. března 2012 (N 68/64 SbNU 767)].
10. Ústavní soud opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, a to i v adhezním řízení, zůstává maximálně zdrženlivý, neboť tato rozhodnutí jen zřídka dosahují ústavněprávního rozměru (viz nález sp. zn. III. ÚS 1033/21 ze dne 16. listopadu 2021, bod 18). Široký prostor pro úvahu obecných soudů však vyvažuje požadavek na řádné odůvodnění jejich rozhodnutí o náhradě nákladů, které musí odpovídat jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3923/11, bod 24, či sp. zn. III. ÚS 1255/18 ze dne 3. listopadu 2020 (N 203/103 SbNU 39), body 19?21].
11. Adhezní řízení, byť představuje součást trestního řízení, vykazuje specifika, jež ho od samotného trestního řízení odlišují. Jeho předmětem je náhrada újmy jakožto soukromoprávního nároku poškozeného. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v §154 trestního řádu, ze kterého plyne, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. Aplikace §154 odst. 1 trestního řádu dále vyžaduje, aby soud hodnotil i přiměřenost výše odměny za úkon, stejně jako přiměřenost výše náhrady nákladů určených podle advokátního tarifu vůči celkové částce přiznané poškozenému na náhradě újmy, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu a případný dopad přiznané náhrady na odsouzeného. Přiznání nepřiměřeně vysoké náhrady nákladů totiž odporuje požadavku účelnosti (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/23 ze dne 14. února 2023, dále viz nálezy sp. zn. III. ÚS 1033/21, body 19?21, a sp. zn. III. ÚS 1255/18, bod 22).
12. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nevznesli žádné ústavně relevantní námitky proti způsobu, jímž krajský soud posoudil neúčelnost úkonu spočívajícímu v účasti zmocněnce na prohlídce vozidla odsouzené a snížení odměny za úkon porady po vydání rozhodnutí krajského soudu. Jejich námitky se týkají nepředvídatelnosti rozhodnutí co do určení tarifní hodnoty a nedostatků odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.
13. Rozhodnutí krajského soudu nebylo pro stěžovatele překvapivé, a nedošlo proto z tohoto důvodu k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, respektive zákaz vydání překvapivého rozhodnutí, je jednou ze zásad práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nelze jej však chápat tak, že dává účastníkům řízení právo na to, aby znali závěry soudu ještě předtím, než je soud vtělí do svého rozhodnutí. Smyslem tohoto principu je zajistit, aby měli účastníci řízení možnost se vyjádřit ke všem skutkovým nebo právním otázkám, na nichž bude rozhodnutí soudu spočívat. Proto musí soud účastníky řízení poučit, chystá-li se vycházet z jiného právního nebo skutkového posouzení věci, než které lze předvídat z dosavadního průběhu řízení (viz nález sp. zn. II. ÚS 3257/21 ze dne 13. června 2022, bod 18 a v něm odkazovanou judikaturu).
14. Z obsahu napadeného rozhodnutí i ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé obdrželi stížnost odsouzené proti rozhodnutí okresního soudu, měli možnost se k její argumentaci vyjádřit a využili jí. Ze srovnání odůvodnění stížnosti odsouzené, vyjádření stěžovatelů ke stížnosti (obě podání stěžovatelé přiložili k ústavní stížnosti) a usnesení krajského soudu plyne, že stěžovatelé ve vyjádření reagovali na argumentaci předloženou odsouzenou. Té krajský soud v napadeném usnesení přisvědčil, aniž by z takto vymezených právních a skutkových úvah vykročil. Proto Ústavní soud neshledává, že by byla stěžovatelům upřena možnost se vyjádřit k úvahám, na nichž rozhodnutí krajského soudu spočívalo, že by pro ně bylo překvapivé. Stěžovatelé se v podstatě domáhají toho, že měli být ještě před rozhodnutím o stížnosti informováni o tom, že jí soud vyhoví. To jim však čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje.
15. K porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu nedošlo ani tím, že by krajský soud opomenul jejich argumentaci obsaženou ve vyjádření ke stížnosti odsouzené. Jeho rozhodnutí se s ní vypořádává, byť velmi stručně, v bodě 17, kde krajský soud konstatoval, že pro jeho úvahu nebyly majetkové poměry odsouzené rozhodné, protože se ještě před přiměřeností věnoval interpretaci advokátního tarifu, především §10 odst. 5 a §9 odst. 4 písm. a).
16. Co se pak týče sporné úvahy krajského soudu o určení tarifní hodnoty, krajský soud přiléhavě odkazoval na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/23, v němž šlo obdobně o přiznání náhrady nákladů zastoupení zmocněncem podle §154 odst. 1 trestního řádu. V tomto usnesení Ústavní soud označil jako logický postup soudu, který v adhezním řízení stanovil tarifní hodnotu v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 ze dne 27. května 2021 (uveřejněným pod č. 12/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), reagujícím na nejednotnost soudního rozhodování při stanovení tarifní hodnoty věci v řízení o náhradě nemajetkové újmy způsobené na životě a zdraví. Při stanovení odměny za jeden úkon právní služby proto soud vycházel, v souladu s usnesením Nejvyššího soudu, z tarifní hodnoty v paušální výši 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Ústavní soud konstatoval, že jelikož je předmětem adhezního řízení náhrada nemajetkové újmy, tedy soukromoprávní nárok poškozeného, bylo logické usilovat o sjednocení soudní praxe v adhezním a občanskoprávním řízení. Takový postup zohledňoval hledisko přiměřenosti výše stanovené náhrady, protože odměna stanovená výhradně za použití §10 odst. 5 advokátního tarifu by byla příliš vysoká a vedla by ke značnému zvýhodnění zmocněnců poškozených ve srovnání s obhájci. Podobný postup Ústavní soud aproboval i v usnesení sp. zn. III. ÚS 1959/23 ze dne 11. srpna 2023.
17. V posuzované věci krajský soud neaplikoval §10 odst. 5 advokátního tarifu, neboť namísto tohoto ustanovení tarifní hodnotu věci určil v souladu se shora uvedeným podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
18. Krajský soud svou úvahu formuloval zjednodušeně tak, že ačkoli jazykový výklad by jej vedl k aplikaci §10 odst. 5 advokátního tarifu, výklad teleologický mu velí zohlednit, že racionální normotvůrce nemohl zamýšlet vytvořit nedůvodné rozdíly v odměňování a že jeho cílem bylo stanovit spravedlivě a "rovnovážně" odměnu za úkony právní služby bez ohledu na to, koho konkrétně v řízení advokát zastupuje (zda obžalovaného, nebo poškozené). Proto aplikoval §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
19. Ve světle výše rekapitulované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nelze výsledek této úvahy považovat za zjevné nebo neodůvodněné vybočení z ustálené interpretace či projev libovůle. Krajskému soudu lze vytknout, že svou úvahu nezdůvodnil jako posouzení přiměřenosti náhrady stanovené na základě §10 odst. 5 advokátního tarifu, dokonce popřel, že by se přiměřeností zabýval. Z odůvodnění je nicméně dostatečně zřejmé, že úvahy krajského soudu vycházely z relevantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a jejich jádrem, byť nepřiznaným, byla přiměřenost výše náhrady nákladů, zejména v aspektu přiměřenosti mezi odměnou stanovovanou zmocněnci poškozeného a obhájci. Tato část úvah krajského soudu také odpovídá výše uvedeným závěrům Ústavního soudu. Za takové situace nedosahuje dílčí pochybení krajského soudu intenzity, která by se projevila ve sféře základních práv stěžovatelů, ať v právu na soudní ochranu, nebo na ochranu vlastnických práv.
20. Neobstojí proto ani námitka, že uplatnění nároku poškozených na náhradu újmy v adhezním řízení nelze srovnávat s řízením občanskoprávním a že takové srovnání dokonce odporuje dobrým mravům. Ústavní soud nijak nepopírá rozdíly, které existují mezi uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy v adhezním řízení a občanskoprávním řízení. Vzhledem ke stejnému předmětu řízení však krajský soud nepochybil, když aplikoval tarifní hodnotu podle úpravy pro občanskoprávní řízení. Podle Ústavního soudu nic nebrání ani tomu, aby výše odměny za zastupování požadovaná advokátem vykonávajícím funkci zmocněnce takový postup soudu zohledňovala.
21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to v rozsahu, ve kterém směřovala proti vyhovující části napadeného rozhodnutí, podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a ve zbylém rozsahu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu