ECLI:CZ:US:2023:4.US.2259.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2259/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou sídlem Jaselská 14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2023, č. j. 30 Cdo 765/2023-391, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2022, č. j. 19 Co 31/2022-344, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 9. 2021, č. j. 43 C 52/2020-301, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku ve výši 56 851 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatelky v části, v níž se domáhala zaplacení částky 42 501 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 106 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok III.), zamítl žalobu stěžovatelky v části, ve které se domáhala zaplacení částky 533 750 Kč s úrokem z prodlení (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Rozhodl tak v řízení o nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy uplatněném podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), konkrétně vedením trestního řízení před Okresním soudem v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 216/2014, které skončilo zproštěním obžaloby stěžovatelky.
3. Stěžovatelkou žalovaná částka se sestávala z částky představující náklady vynaložené v trestním řízení na obhajobu, dále z částky představující přiměřené zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání a z částky představující přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení. Žalovaná nárok stěžovatelky neuznala s tím, že v rámci mimosoudního projednání věci přiznala stěžovatelce částku 101 519 Kč za vynaložené náklady na obhajobu a poskytla jí omluvu za nezákonně vedené trestní stíhání. K nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce trestního stíhání podle žalované nedošlo.
4. Obvodní soud v napadeném rozsudku uvedl, že proti stěžovatelce bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky a pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny. Trestní řízení vedené před Okresním soudem v Kroměříži skončilo zproštěním obžaloby stěžovatelky i dalšího obžalovaného s tím, že skutek, pro který bylo vedeno trestní řízení, není trestným činem. V návaznosti na tyto závěry se pak obvodní soud podrobně zabýval nárokem stěžovatelky na náhradu vynaložených nákladů na obhajobu, nárokem na náhradu újmy za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení a nárokem na náhradu nemajetkové újmy za nezákonně vedené trestní řízení. K nárokovanému odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým trestním řízením obvodní soud konstatoval, že poměřováno kritérii uvedenými v zákoně č. 82/1998 Sb. trestní řízení trvalo 5 let a jeden měsíc, tedy soudní rozhodnutí nebylo vydáno v přiměřené lhůtě. Při odškodnění nárokované újmy za nezákonně vedené trestní stíhání obvodní soud zohlednil zejména dopad trestního řízení na zdravotní stav stěžovatelky, jakož i dopad spojený se ztížením uplatnění na trhu práce. Naopak se neztotožnil s tím, že by trestní řízení proti stěžovatelce mohlo být přímo spojováno s rozpadem jejího životního partnerství, neboť již před zahájením trestního stíhání měli oba partneři rozdílná bydliště a jejich vztah tak nebyl intenzivní. Ohledně uplatněných nároků na náhradu nákladů vynaložených na obhajobu obvodní soud stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů za některé jí nárokované úkony právní služby.
5. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nyní rovněž napadeným rozsudkem zastavil odvolací řízení zahájené odvoláním stěžovatelky do vyhovujícího výroku ve věci samé (výrok I.) a rozsudek obvodního soudu v zamítavých výrocích o věci samé potvrdil (výrok II.), výrok V. rozsudku obvodního soudu o náhradě nákladů řízení změnil jen co do výše vyčíslení náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok III.). V reakci na odvolací argumentaci stěžovatelky se městský soud ztotožnil s rozsahem, ve kterém obvodní soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů obhajoby. Rovněž plně akceptoval zadostiučinění v penězích, přiznané za nepřiměřenou délku trestního řízení, když uzavřel, že vzhledem ke všem okolnostem případu se taková kompenzace jeví být způsobilá naplnit kompenzační funkci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Stejně tak městský soud uzavřel, že přiznané zadostiučinění v penězích jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním považuje za dostatečné.
6. Následné dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. Jako objektivně nepřípustné označil dovolání, napadala-li jím stěžovatelka výrok rozhodnutí městského soudu, jímž nebylo rozhodováno o peněžitých plněních převyšujících částku 50 000 Kč. K dovolací argumentaci stěžovatelky Nejvyšší soud upřesnil, že stěžovatelka v dovolání dílem nespecifikovala, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se měl městský soud při řešení některých otázek jí v dovolání vymezených odchýlit, když zejména otázky vztahující se k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení městský soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Rovněž ohledně otázky újmy způsobené stěžovatelce nezákonným trestním stíháním ve vztahu k jejím zdravotním potížím, které tím byly vyvolány, se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Vytýkala-li stěžovatelka městskému soudu v rámci dovolací argumentace, že své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, pak touto námitkou - vzhledem k tomu, že stěžovatelka nevymezila jinou otázku zakládající přípustnost dovolání - se Nejvyšší soud nemohl zabývat.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že vzhledem k závažným dopadům, které na ni trestní řízení mělo, považuje jí přiznané zadostiučinění za zcela nepřiměřené. V dané souvislosti tvrdí, že obecné soudy neměly zadostiučinění pro stěžovatelku dané výpočtem podle základního zákonného rámce snižovat a naopak měly přistoupit na její požadavek na jeho navýšení. Stěžovatelka zejména zdůrazňuje, že trestní řízení proti její osobě nemělo vůbec probíhat, neboť skutek, pro který byla stíhána, nebyl trestným činem. Ohledně výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání prý obecné soudy postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4293/18 ze dne 14. 1. 2021 (N 11/104 SbNU 103) a nálezem sp. zn. III. ÚS 3271/20 ze dne 17. 8. 2021 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Obecné soudy pochybily rovněž v tom, že od zadostiučinění, které bylo stěžovatelce přiznáno v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, odečetly zadostiučinění, které se jí dostalo v souvislosti s tím, že bylo neoprávněně nakládáno s její zdravotnickou dokumentací.
8. Pro vypořádání ústavních stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud předně konstatuje, že je-li ústavní stížností napadán i rozsudek obvodního soudu, který svým rozhodnutím částečně změnil městský soud, pak k rozhodování o ústavnosti již změněné části takového rozsudku obvodního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
10. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
12. Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka totiž odůvodnění ústavní stížnosti koncipovala spíše jako prostý nesouhlas s východisky, na nichž zejména obvodní soud a městský soud založily napadená rozhodnutí. Již z tohoto důvodu ale stěžovatelkou uplatněná argumentace nemůže být úspěšná do té míry, aby vedla ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. To pak platí zejména proto, že napadená rozhodnutí - vzdor přesvědčení stěžovatelky - jsou velmi podrobně odůvodněna a důsledně vycházejí ze závěrů relevantní judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak též ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz].
13. Dále je třeba uvést, že obecné soudy (zejména městský soud) v předmětné věci postupovaly značně instruktivně, když konkrétní okolnosti případu srovnávaly s okolnostmi věcně obdobných sporů, přičemž přihlédly k tomu, aby i vzhledem k obvykle přiznané výši zadostiučinění byly dříve rozhodované případy s jimi posuzovanou věcí srovnatelné. Ostatně stěžovatelka ústavní stížnost nevyužila například právě k tomu, aby tvrdila, že obecnými soudy v její věci provedená srovnání s dřívější judikaturou jsou z toho či onoho důvodu nepřiléhavá.
14. K obecnému východisku stěžovatelky, že obecné soudy přistoupily k dílčímu snížení jí přiznaného zadostiučinění a naopak nepřistoupily k jeho navýšení, Ústavní soud pro stručnost odkazuje právě na odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, kde tento postup a jednotlivé kroky, kterými oba soudy stěžovatelce přiznané zadostiučinění podrobně vysvětlily. Za dané situace přitom Ústavnímu soudu (zejména vzhledem k jeho ústavněprávnímu postavení, jak vysvětleno shora) nepřísluší, aby do rozhodnutí a úvah obecných soudů svým kasačním rozhodnutím zasahoval. Samotným důvodem pro navýšení právním řádem předpokládaného zadostiučinění přitom nemůže být ani okolnost, že stěžovatelka byla stíhána pro trestný čin, který, jak se nakonec ukázalo, nebyl trestným činem.
15. V této souvislosti také nemohou obstát stěžovatelčiny odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatelka totiž před zahájením trestního řízení vůči její osobě nevykonávala žádnou veřejnou, resp. politickou funkci (opak alespoň v ústavní stížnosti dostatečně netvrdí) a už z tohoto důvodu je vyloučeno, aby obecné soudy v její věci přistoupily k věcně nesprávné úvaze (jak to naopak učinily obecné soudy podle skutkových okolností vylíčených právě v nálezu sp. zn. I. ÚS 4293/18), tedy aby si odstoupení z veřejné (politické) funkce motivované udržením vysoké politické kultury vysvětlily tak, že se osoba, která byla posléze zproštěna obžaloby, vlastně vzdala své funkce dobrovolně a že tedy jí žádná škoda (újma) v návaznosti na nezákonné trestní stíhání v kontextu zákona č. 82/1998 Sb. nemohla vzniknout.
16. Stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti důsledně nevysvětluje okolnosti, které by její případ přibližovaly ke skutkovým okolnostem nálezu sp. zn. III. ÚS 3271/20. Konkrétně totiž proti stěžovatelce v nyní posuzované věci v souvislosti s jejím trestním stíháním nebyla vyžadována úhrada škody v řádech desítek milionů korun, která by jí reálně existenčně ohrožovala. Stěžovatelka zároveň netvrdí - a to opět v kontextu skutkových okolností nálezu sp. zn. III. ÚS 3271/20 - že by vlivem trestního stíhání byl zásadním způsobem narušen rozvoj její pracovní kariéry, jakož ani skutečnost, že by samotným trestním stíháním bylo ovlivněno plánování jejího rodinného života. Byl to konečně již Nejvyšší soud, který v reakci na dovolací argumentaci stěžovatelky (kterou zjevně následně učinila součástí stížnostní argumentace) upozorňuje na to, že pokud snad měl obvodní soud pochybit v tom, že od stěžovatelkou požadovaného zadostiučinění odečetl plnění, které se jí dostalo v rámci zadostiučinění za nesprávný postup při nakládání s její zdravotnickou argumentací, pak městský soud již takový (eventuálně nesprávný) postup ve svém rozhodnutí na rozdíl od obvodního soudu neaplikoval. Proto ani výsledek řízení před obecnými soudy takovouto úvahou obvodního soudu nebyl do té míry přímo narušen. Ani tato námitka stěžovatelky tedy nemohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí podrobně popsal nedostatky stěžovatelčina dovolání, které mu zčásti bránily v tom, aby se jejím případem mohl věcně zabývat. Postupoval přitom důsledně s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, která se dodržením limitů ústavnosti ze strany Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti dovolání zabývá. Proto ani v tomto ohledu nemá Ústavní soud, co by Nejvyššímu soudu vytknul, když v odůvodnění jeho rozhodnutí je zřetelně popsáno, jakým způsobem bylo stěžovatelčino dovolání posuzováno.
18. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu