ECLI:CZ:US:2023:4.US.2267.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2267/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Kamily Kišové, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Kociánem, advokátem, sídlem Revoluční 1047/14, Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2023 č. j. 23 Cdo 2172/2022-156, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2022 č. j. 8 Co 232/2021-129 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. května 2021 č. j. 14 C 357/2019-92, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ECOKAMEN, s. r. o., sídlem Saturnova 1230/42, Praha 22 - Uhříněves, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na výkon povolání podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
2. Vedlejší účastnice (žalobkyně) se po stěžovatelce (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 5 904,97 euro z titulu odpovědnosti za škodu vzniklou porušením smluvní povinnosti podle §2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."). Škoda měla vzniknout v důsledku opomenutí stěžovatelky, která se podle smlouvy o vedení účetnictví ze dne 2. 10. 2017 (dále také "předmětná smlouva") zavázala pro vedlejší účastnici řízení od 1. 1. 2018 zpracovávat účetní, mzdovou a daňovou agendu. Opomenutí spočívalo v tom, že ačkoliv byla jednatelem vedlejší účastnice opakovaně upozorňována na nutnost podání žádosti o vrácení daně z přidané hodnoty (z obchodů realizovaných mezi vedlejší účastnicí řízení a obchodní společností Orfin Industry, s. r. o., ve 4. čtvrtletí 2017) ve lhůtě do 30. 9. 2018, podala žádost u příslušného daňového úřadu opožděně, a proto této žádosti o vratku daně z přidané hodnoty nebylo příslušným daňovým orgánem vyhověno.
3. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 5 904,97 euro (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 105 435,96 Kč (výrok II). Okresní soud vzal za prokázané, že škoda v uvedené výši vedlejší účastnici řízení vznikla a tato škoda je v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti stěžovatelkou. Tím byly splněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu a vedlejší účastnici řízení svědčí nárok na její náhradu podle §2913 odst. 1 obč. zák.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 18 198 Kč (výrok II). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (výrok I), a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částku 8 809 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Stěžovatelkou předloženou otázku, zda je možné rozšiřovat smluvní povinnost uloženou nepojmenovanou smlouvou (v konkrétních poměrech dané věci), krajský soud neřešil a napadené rozhodnutí na jejím řešení nezáviselo. Stěžovatelka svoji námitku založila na vlastním výkladu textu smlouvy o vedení účetnictví, avšak krajský soud při výkladu předmětné smlouvy nevycházel pouze z textu smlouvy, ale přihlížel i k vůli účastníků předmětné smlouvy zjištěné z výsledků dokazování (mimo jiné přihlédl i k následnému chování stran), přičemž dospěl k odlišnému závěru o obsahu smluvního ujednání ohledně rozsahu práv a povinností stěžovatelky ve vztahu ke zpracování daňové agendy týkající se daně z přidané hodnoty. Jinak řečeno, krajský soud "nerozšiřoval smluvní povinnost uloženou nepojmenovanou smlouvou", nýbrž zjistil jiný obsah smlouvy (význam jejího textu), než jaký prezentovala stěžovatelka v dovolání. Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka, že závěr krajského soudu o smluvní povinnosti stěžovatelky zpracovat a podat žádost o vrácení daně z přidané hodnoty z obchodů, které uzavřela vedlejší účastnice na území Slovenské republiky, je projevem jeho libovůle. Krajský soud vysvětlil (i odkazem na podrobné odůvodnění rozhodnutí okresního soudu), na podkladě jakých úvah dospěl k uvedenému závěru, přičemž z odůvodnění rozhodnutí se podává, že jej založil na výše zmíněném výkladu smluvního ujednání. Opačná tvrzení stěžovatelka v řízení neprokázala (nepředložila k nim žádné relevantní důkazy) a nadto je krajský soud považoval za vzájemně rozporuplná. Nejvyšší soud k tomu doplnil, že krajský soud postupoval v souladu se závěry vyslovenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 770/11 (N 59/64 SbNU 711) a ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 2337/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterých je text smlouvy toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu, a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu. Z jeho odůvodnění je jasně patrné právně kvalifikační zhodnocení zjištěného skutkového stavu. Krajský soud přisvědčil právnímu posouzení okresního soudu a zhodnotil, že stěžovatelka porušila smluvní povinnost a vedlejší účastnici řízení v příčinné souvislosti s tímto porušením vznikla škoda ve výši žalované částky. K závěru o přípustnosti dovolání nemohla vést ani námitka, že pro právní vztahy z tzv. inominátních smluv je rozhodující obsah vlastního smluvního ujednání (lex contractus), tedy to, jak jsou jím vymezena vzájemná práva a povinnosti. Stěžovatelka při formulaci této námitky opět vyšla ze závěru o jiném zjištěném obsahu práv a povinností sjednaných v předmětné smlouvě založeném pouze na textu této smlouvy. Krajský soud na základě výkladu smlouvy zjistil, že obsahem smluvního ujednání byla i povinnost stěžovatelky zpracovat a podat žádost o vrácení daně z přidané hodnoty (tedy že takto byla ve smlouvě vymezena její povinnost), čímž se neodchýlil od závěrů stěžovatelkou citovaného rozhodnutí ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1671/2006.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Domnívá se, že obecné soudy svými rozhodnutími popřely základní zásady dokazování v civilním soudním řízení a ústavně souladného výkladu právního jednání a relevantních právních norem. Obecným soudům vytýká extrémně nesprávnou a svévolnou aplikaci norem podústavního práva, která spočívá v tom, že ze smluvně převzaté povinnosti stěžovatelky zpracovávat přiznání k dani z přidané hodnoty za příslušné daňové období dovodily i její povinnost podat žádost o vrácení daně z přidané hodnoty ze zemí Evropské unie i za 4. čtvrtletí 2017. Z provedeného dokazování přitom nevyplynulo, že by tato povinnost byla sjednána. Obecné soudy dále nerozlišovaly mezi přiznáním k dani z přidané hodnoty za příslušné daňové období a žádostí o její vrácení, přičemž nezkoumaly, co je podstatou stěžovatelkou převzaté smluvní povinnosti. Přehlédly, že přiznání k dani z přidané hodnoty je odlišným úkonem než zpracování a podání žádosti o vrácení daně z přidané hodnoty ze zemí Evropské unie a žádost o vrácení daně z přidané hodnoty nespadá pod přiznání k dani z přidané hodnoty. Vůbec přitom neodkázaly na relevantní ustanovení týkající se vyložení výše uvedených pojmů daňového práva. Obecné soudy rovněž přehlédly, že stěžovatelka uzavřela předmětnou smlouvu jako účetní, a nikoliv jako daňová poradkyně. Podle stěžovatelky je zřejmé, že povinnost ke zpracování a podání žádosti o vrácení daně z přidané hodnoty nepřevzala, pročež nelze ani dovozovat její smluvní odpovědnost za porušení povinnosti podle §2913 odst. 1 obč. zák.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž obecné soudy dovodily její odpovědnost za porušení smluvní povinnosti a uložily jí povinnost k náhradě škody, kterou způsobila vedlejší účastnici řízení. Její stěžejní výtka spočívá v tom, že obecné soudy rozšiřujícím výkladem smlouvy o vedení účetnictví spolu s nesprávným vyhodnocením v řízení provedených důkazů dospěly k nesprávnému (a svévolnému) závěru, že stěžovatelka měla povinnost zpracovat a podat žádost o vrácení daně z přidané hodnoty ze Slovenské republiky za 4. čtvrtletí 2017.
10. Z obsahu stěžovatelčiny argumentace obsažené v ústavní stížnosti je zjevné, že se snaží z provedených důkazů vyvodit vlastní, pro ni příznivé skutkové závěry, z nichž vytváří tomu odpovídající právní závěr o absenci porušení své smluvní povinnosti. Ačkoliv se stěžovatelka pokouší v postupu obecných soudů nalézt vady dosahující ústavněprávní roviny, za které považuje ústavně nekonformní a svévolný výklad právního jednání a relevantních právních norem, její námitky se reálně dotýkají toliko důkazní situace a hodnocení důkazů. S ohledem na vymezenou působnost Ústavního soudu mu však zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 7. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2709/13)]. To však v nyní posuzované věci nenastalo.
11. Ústavní soud námitku svévolného postupu při zjišťování skutkového stavu a z něj vyvozovaných právních závěrů nesdílí. Okresní soud provedl k existenci smluvní povinnosti stěžovatelky k podání žádosti o vrácení daně z přidané hodnoty podrobné dokazování, a to jak listinnými důkazy (smlouvou o vedení účetnictví nebo e-mailovou komunikací se stěžovatelkou), tak i výpovědí osob (účastnickým výslechem jednatele vedlejší účastnice Martinem Chmelíkem, jakož i svědeckými výpověďmi Ivany Uherkové, Ivany Klečkové a Aleny Lecové). Následně vysvětlil, jaké skutkové závěry z provedených důkazů vyvodil, přičemž se obzvlášť podrobně věnoval obraně stěžovatelky postavené na tvrzení, že její povinnosti nezahrnovaly zpracování a podání žádosti o vrácení daně z přidané hodnoty (k tomu bod 39 rozsudku), že jí nebyly předány podklady ke zpracování této žádosti (k tomu bod 40 rozsudku) a že pokyn ke zpracování žádosti dostala opožděně, až po uplynutí lhůty k jejímu podání (k tomu bod 41 rozsudku). Z uvedeného nelze dovozovat, že by skutková zjištění obecných soudů byla svévolná nebo že by skutkové závěry byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
12. Namítala-li stěžovatelka nepřípustně rozšiřující výklad smlouvy o vedení účetnictví s tím, že obecné soudy zařadily mezi její povinnosti i povinnost zpracovávat žádosti o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty, která se z výslovného znění předmětné smlouvy nepodává, pak lze poukázat na nález sp. zn. I. ÚS 2337/21, v němž Ústavní soud vyslovil, že při výkladu právního jednání je nezbytné dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Nepřijatelný je proto formalismus, který spočívá pouze ve výkladu smluvního textu z něj samotného, bez ohledu na vůli účastníků smluvního vztahu. Existuje-li spor o výklad ustanovení smlouvy, je možné využít cokoli, co umožní objektivně zjistit vůli kontrahentů. V tomto směru obecné soudy v posuzované věci dostály své povinnosti, když v kontextu provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění dospěly k závěru, že povinností stěžovatelky je i zpracování žádostí o vrácení daně z přidané hodnoty.
13. Následný právní závěr o existenci odpovědnosti stěžovatelky za porušení její smluvní povinnosti (§2913 odst. 1 obč. zák.) má oporu ve skutkovém stavu a je výsledkem právního zhodnocení skutkových zjištění. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný názor na zjištěný skutkový stav a z něj vycházející právní posouzení věci nemohou samy o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu