ECLI:CZ:US:2023:4.US.2270.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2270/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), soudce Josefa Fialy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Ondřejem Švárou, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 222/11, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2023 č. j. 7 Tdo 469/2023-623, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2022 č. j. 4 To 167/2022-568 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2022 č. j. 71 T 144/2019-534, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 30 000 Kč sestávající ze 75 denních sazeb ve výši 400 Kč. Poškozená Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra České republiky byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Takto okresní soud rozhodoval v pořadí podruhé, neboť jeho první rozsudek byl v celém rozsahu zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").
3. Trestný čin, pro který byl stěžovatel odsouzen, podle okresního soudu spočíval - stručně uvedeno - v tom, že stěžovatel jako vedoucí provozu infrastruktury, správy budov a bytového hospodářství obchodní společnosti České dráhy, a. s., Regionální správy majetku Brno, v rozporu s povinnostmi vyplývajícími ze zákoníku práce, pracovní smlouvy a pracovní náplně od blíže nezjištěné doby roku 2013 v Ostravě - Přívoze v areálu nákladního komerčního obvodu železniční stanice Ostrava - hlavní nádraží na pozemku obchodní společnosti České dráhy, a. s., nezajistil opravu nebo výměnu provizorního poklopu kanalizační šachty z dvojité vrstvy dřevovláknitých desek, zcela nevhodných k dlouhodobému používání, místo nijak výstražně neoznačil nebo neohradil, aby tak zamezil pohybu osob přes toto provizorní zakrytí, přičemž dne 27. 12. 2017 na tento poklop vstoupila při čištění motorového vozidla zaměstnankyně Správy železniční dopravní cesty, s. o. (dále jen "poškozená"), která propadla na dno šachtice do hloubky čtyř metrů a utrpěla vážná zranění specifikovaná ve výroku o vině.
4. K odvolání stěžovatele krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že zrušil výrok o trestu a stěžovatele nově odsoudil k peněžitému trestu sestávajícímu z 50 denních sazeb po 400 Kč v celkové výměře 20 000 Kč; jinak zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
5. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry okresního soudu, považoval však za potřebné snížit sankci uloženou stěžovateli, neboť shledal jeho odvolací námitky částečně důvodnými. Především dovodil jistou míru spoluzavinění poškozené, která jednala neopatrně, a v menší míře i spoluzavinění Českých drah, a. s., a Správy železniční dopravní cesty, s. o., spočívající v nevyjasněných vlastnických vztazích ohledně předmětné kanalizační šachtice.
6. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se nezabývaly jeho argumentací a zcela ji ignorovaly. Především se nezabývaly odpovědností vlastníka kanalizační šachty, resp. náležitě nezkoumaly pro věc relevantní vlastnické vztahy, a nevypořádaly se ani s námitkou spoluzavinění poškozené. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že "otázka vlastnického práva není až tak stěžejní", a že podstatné mělo být to, že se předmětná šachta nacházela na pozemku stěžovatelova zaměstnavatele, tj. Českých drah, a. s., a že tak o jejím stavu a nevhodném zabezpečení stěžovatel mohl a měl vědět. Uvedené úvahy stěžovatel považuje za nepřípustné rozšiřování trestní odpovědnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu je přezkum ústavnosti, nikoli zákonnosti napadených rozhodnutí. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, který není povolán k výkladu běžných zákonů, pakliže v jeho důsledku nedošlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele.
10. Nutno souhrnně konstatovat, že v ústavní stížnosti uplatněné námitky jsou totožné s námitkami, které stěžovatel uplatňoval v řízení před obecnými soudy, jak vyplývá např. z bodu 3 odůvodnění rozsudku krajského soudu nebo z bodů 4 a 6 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, v nichž je shrnuta stěžovatelova odvolací, resp. dovolací argumentace. Jeho tvrzení přitom nezůstala soudy opomenuta, neboť z příslušných částí odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá pravý opak.
11. Ke konkrétním stížnostním námitkám lze odkázat na body 19 až 25 odůvodnění rozsudku krajského soudu, v němž se soud podrobně zabýval posouzením otázky, kdo je vlastníkem poklopu předmětné kanalizační šachty a jaké důsledky mají tato zjištění na posouzení existence a formy zavinění stěžovatele. Správnost úvah krajského soudu v tomto ohledu následně potvrdil Nejvyšší soud, který v bodě 11 odůvodnění napadeného usnesení v rozporu s názorem stěžovatele uzavřel, že určení vlastníka kanalizační šachty a jejího poklopu nemohlo mít na posouzení věci význam, když rozhodujícím bylo to, že se šachta nacházela v prostoru, v němž byl stěžovatel povinen v souladu se svou pracovní smlouvou a pracovní náplní provádět kontrolu. Jde-li o údajně nevypořádanou námitku spoluzavinění poškozené, lze pro stručnost odkázat na body 33 a 34 odůvodnění rozsudku krajského soudu. V nich dal soud stěžovateli částečně zapravdu a uzavřel, že na vzniku škodlivého následku se spolupodílela svým nevhodným chováním jak poškozená, tak v menší míře i další osoby. Byť tyto dvě příčiny samostatně ani ve svém souhrnu nemohly vést k vyvinění stěžovatele, vedly krajský soud k odlišnému hodnocení povahy a závažnosti trestného činu, což se promítlo do snížení trestu uloženého stěžovateli.
12. Těžištěm stěžovatelovy argumentace tak ve skutečnosti není tvrzené pochybení soudů spočívající v nevypořádání jeho námitek, ale "pouze" nesouhlas s tím, že i přes jím uplatňovanou obranu dovodily jeho trestní odpovědnost. K tomu Ústavní soud připomíná, že není, vyjma extrémních případů, oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly trestní soudy, čehož se stěžovatel de facto domáhá. Pro ústavní přezkum je rozhodující, že soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, vzájemně je konfrontovaly a hodnotily a popsaly úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se rovněž vznesenou obhajobou a podrobně vyložily, z jakých konkrétních důvodů nemohla vést k výsledku pro stěžovatele příznivějšímu.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu