ECLI:CZ:US:2023:4.US.2283.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2283/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), soudce Josefa Fialy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele O. C., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2023 sp. zn. 61 To 532/2023, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. července 2023 sp. zn. 43 Nt 40/2023 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, ze dne 30. června 2023 č. j. KRPA-220773/TČ-2023-000097-ŠMID, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení (dále jen "policejní orgán") bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli a dalším 21 osobám. Stěžovatel byl obviněn ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství. Skutkově se měl stěžovatel jako obsluha výrobní linky na cigarety ve výrobní hale v Č. podílet na nelegální výrobě cigaret.
3. Stěžovatel napadl usnesení policejního orgánu stížností, o níž v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto.
4. Stěžovatel byl napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") vzat do vazby z důvodu existence důvodů tzv. vazby útěkové a předstižné.
5. Usnesení obvodního soudu stěžovatel napadl stížností, o níž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stížnost, o níž doposud, tj. po dvou měsících, nebylo rozhodnuto. Využívání opravných prostředků stěžovatel nyní vnímá jako přepjatý formalismus, neboť státní zástupce podal návrh na jeho vzetí do vazby.
7. K usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel dále uvádí, že obsahuje toliko formalismy požadované zákonem, avšak nelze z něj zjistit důvodnost trestního stíhání. Z pouhé okolnosti, že byl stěžovatel zadržen na místě činu, nelze dovodit, že se předmětného skutku dopustil. Stěžovatel tak považuje usnesení o zahájení trestního stíhání za nezákonné, z čehož dovozuje, že i všechna na něj navazující rozhodnutí jsou taktéž nezákonná. Stěžovatel postrádá řádné odůvodnění tohoto usnesení, z čehož má plynout i libovůle policejního orgánu při jeho vydání.
8. Z důvodu nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání považuje stěžovatel za nezákonné i navazující usnesení o jeho vzetí do vazby, resp. usnesení městského soudu o stížnosti proti jeho vzetí do vazby. Stěžovatel namítá, že nezákonnost trestního stíhání je natolik závažnou námitkou, že ji nelze při rozhodování o vazbě pominout tak, jak to učinil obvodní soud a následně i městský soud. Soud rozhodující o vazbě má povinnost přezkoumat i zákonnost zahájení trestního stíhání. Usnesení městského soudu o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí obvodního soudu o jeho vzetí do vazby pak stěžovatel považuje za výraz denegatio iustitiae, neboť forma je zde nadřazena materii, když městský soud zjevně nerozumí tomu, že jen odůvodněné trestní stíhání může být zákonné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti usnesení policejního orgánu byla podána předčasně, neboť dosud nebylo rozhodnuto ani o stížnosti proti předmětnému usnesení státním zástupcem. Z tohoto důvodu je ústavní stížnost v části týkající se usnesení policejního orgánu předčasná, a tudíž nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. Co se týče napadených usnesení obvodního soudu a městského soudu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
12. Rozhodování o vazbě je rozhodováním o osobní svobodě jednotlivce, která představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické, ale rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťovacího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu domněle nevinnou před definitivním zjištěním viny [viz nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13 (N 212/79 SbNU 419)].
13. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kterou Ústavní soud ve své rozhodovací praxi převzal, vyplývá, že každá vazba musí být vždy založena na relevantních a dostatečných důvodech. Obecně ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem [nález sp. zn. I. ÚS 1348/07 ze dne 7. 7. 2008 (N 124/50 SbNU 79)].
14. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení [např. nález sp. zn. I. ÚS 1115/09 ze dne 15. 4. 2010 (N 85/57 SbNU 137)]. Soudy rozhodující o vazbě sice nejsou povinny se ve svých rozhodnutích vypořádat jednotlivě s každým argumentem uplatněným obviněným nebo jeho obhájcem, měly by však reagovat adekvátním způsobem na všechna tvrzení, která jsou způsobilá zpochybnit oprávněnost dalšího trvání vazby.
15. Ústavní soud podotýká, že zjistí-li obecný soud rozhodující o vazbě, že trestní stíhání obviněného je nedůvodné, nemůže zastavit trestní stíhání ani dát závazný pokyn pro další postup v přípravném řízení. Důsledky plynoucí ze závěru soudu, že obvinění není důvodné, se však mohou a mají bezprostředně projevit pouze v tom, že obviněný bude propuštěn na svobodu (je-li ve vazbě), anebo tím, že do vazby nebude vzat [viz nález ze dne 10. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 347/96 (N 155/9 SbNU 349)].
16. Stěžejní argumentace stěžovatele spočívá v tom, že se domnívá, že jeho trestní stíhání je nezákonné. Z této okolnosti nevyhnutelně vyplývá, že i jeho vazba je nezákonná a tudíž protiústavní. Ústavní soud se zabýval odůvodněností trestního stíhání stěžovatele, neboť §67 trestního řádu stanoví, že obviněný smí být vzat do vazby, pokud (mimo konkrétní vazební důvody) "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření". Uvedené důvodné podezření pak musí být náležitým způsobem promítnuto do odůvodnění rozhodnutí, kterým se obviněný bere do vazby. Ústavní soud je toho názoru, že napadená usnesení obvodního soudu a městského soudu tyto náležitosti naplňují. Usnesení obvodního soudu rekapituluje výpovědi obviněných u vazebního zasedání, přičemž z těchto výpovědí vyplývá, ostatně i z výpovědi samotného stěžovatele, že okolnosti, za nichž pracoval spolu s ostatními dělníky, zavdávaly závažné pochybnosti o tom, zda je jejich práce legální. Obvinění před započetím s prací museli zabednit okna, namontovat zvukovou izolaci, byli donuceni vypnout si mobilní telefony, dostali zákaz opustit výrobní halu, v níž se nacházela výrobní linka na cigarety. Za stávajících okolností, které vyšly najevo, se tedy lze domnívat, že je v této fázi řízení dáno důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil skutku, který je mu usnesením o zahájení trestního stíhání kladen za vinu. Jde-li o náležitosti odůvodnění, které musí být v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny přezkoumatelné, lze uzavřít, že odůvodnění napadených usnesení je logicky strukturované, podložené konkrétními důkazními prostředky a prosté libovůle.
17. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a nevykazují znaky svévole. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost, jde-li o její část směřující proti usnesením obvodního soudu a městského soudu, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a v části směřující proti usnesení policejního orgánu ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu