ECLI:CZ:US:2023:4.US.2294.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2294/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů P. B., O. S., P. M. a P. H., všech zastoupených Mgr. Patrikem Personou, advokátem, sídlem Bedřicha Smetany 1916, Uherský Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 5 Tdo 1094/2022-15630, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2022 sp. zn. 9 To 27/2022, ve znění opravného usnesení ze dne 8. srpna 2022, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2022 sp. zn. 41 T 5/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byli stěžovatelé P. B. a O. S. uznáni vinnými ze spáchání pokračujícího zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea třetí, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a organizátorství pokračujícího zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §24 odst. 1 písm. a), §248 odst. 2 alinea třetí, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, za což byl každý z nich odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 700 000 Kč (350 denních sazeb v částce 2 000 Kč). Stěžovatel P. M. byl uznán vinným ze spáchání zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea třetí, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 250 000 Kč (125 denních sazeb v částce 2 000 Kč). Stěžovatel P. H. byl uznán vinným ze spáchání pomoci ke zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §24 odst. 1, písm. c), §248 odst. 2 alinea třetí, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 90 000 Kč (90 denních sazeb v částce 1 000 Kč). Pro úplnost se uvádí, že spolu se stěžovateli byla napadeným rozsudkem uznána vinnou a odsouzena ještě P. H.
3. Skutek, pro který byli všichni obžalovaní, tedy i stěžovatelé odsouzeni, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že v roce 2011 a 2012 jménem X, t. č. X v likvidaci (dále jen "X"), v úmyslu opatřit neoprávněné výhody tomuto družstvu v rozporu s §3 odst. 2 písm. e) a §11 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrových družstvech, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o spořitelních a úvěrových družstvech"), obchodovali se směnkami (neregistrovanými cennými papíry, resp. cennými papíry, které nebyly přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu), z čehož X získala jednak konkurenční výhodu oproti ostatním družstevním záložnám, a jednak majetkový prospěch přesahující částku 40 mil. Kč.
4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podali všichni obžalovaní, tedy i stěžovatelé i státní zástupkyně odvolání, na základě kterých Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2022 sp. zn. 9 To 27/2022) rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celé odsuzující části a nově uznal všechny obžalované, tedy i stěžovatele vinnými ze spáchání stejných trestných činů. Pokud jde o trest, stěžovatelé P. B. a O. S. byli nově odsouzeni k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 2 100 000 Kč (350 denních sazeb v částce 6 000 Kč), stěžovatel P. M. byl nově odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 750 000 Kč (125 denních sazeb v částce 6 000 Kč) a stěžovatel P. H. byl nově odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 90 000 Kč (90 denních sazeb v částce 1 000 Kč).
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé namítají, že je napadené usnesení Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné, neboť dovolací soud neodůvodnil, proč neprovedl jimi navrhovaný důkaz, který získali a založili až v průběhu dovolacího řízení. Mělo jít o důkaz vyplývající z jiného trestního řízení probíhajícího u Okresního soudu v Ostravě, přičemž podle stěžovatelů byly v této věci zajištěny listinné důkazy potvrzující zapojení P. P. a J. H. do ovlivňování osob svědčících v trestní věci stěžovatelů. Citují části obžaloby podané v této jiné trestní věci a jsou přesvědčeni, že Nejvyšší soud měl povinnost se tímto důkazem zabývat.
7. Stěžovatelé dále tvrdí, že v jejich věci nebylo nijak diferencováno postavení jednotlivých stěžovatelů ke každému ze skutků. Obecné soudy podle nich postupovaly paušálně a zvolily jejich automatickou odpovědnost z důvodu členství v představenstvu X. V této souvislosti popisují, jakým způsobem v uvedeném družstvu docházelo k poskytování úvěrů.
8. Další skupina námitek směřuje proti právnímu posouzení stíhaného skutku. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že obecné soudy nesprávně posoudily naplnění několika znaků skutkové podstaty trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku. Obecné soudy podle nich smísily znak prospěchu se znakem výhody. Tvrdí, že hovoří-li uvedená skutková podstata o neoprávněné výhodě, nelze pod to zahrnovat získání prospěchu, jak dovodily obecné soudy. Jsou přesvědčeni, že jejich jednání nelze považovat za závažné ve smyslu §248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, a za vadu právního posouzení odsuzujícího rozsudku považují to, že "závažnost hodnocenou ve správním řízení vzalo jako stejnou závažnost pro trestní právo". V této souvislosti uvádí, že za dané jednání neuložila žádnou sankci ani Česká národní banka (dále jen "ČNB"). Namítají, že jejich jednání nebylo v rozporu s účelem §3 odst. 2 písm. e) zákona o spořitelních a úvěrových družstvech, který spotřebním družstvům dovoloval obchodování s registrovanými cennými papíry. Směnky, s nimiž nakládali, podle nich vyhověly účelu uvedeného ustanovení, pouze nebyly formálně označeny jako regulované. Dále tvrdí, že s danými směnkami nebylo obchodováno, ale že byly pořizovány za účelem nabytí do majetku a držení do splatnosti a následné realizace emitentovi. Poukazují na změny zákona o spořitelních a úvěrových družstvech, ke kterým došlo 3. 8. 2012, tedy po ukončení jejich jednání, které bylo předmětem trestního stíhání. Odkazují na dotaz ČNB ohledně držení cenných papírů nepřijatých k obchodování na evropském regulovaném trhu, který několik dní poté obdrželi, a dovozují z něj potvrzení toho, že porušení zákona o spořitelních a úvěrových družstvech nebylo závažné. Jsou přesvědčeni, že "postup obecných soudů odporuje principu proporcionality trestněprávní represe, neboť není jasné, jaký obecně společensky akceptovatelný cíl vyžadoval nasazení prostředků trestního práva".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou dále uvedenou. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Stěžovatelé ústavní stížností napadají rozsudek městského soudu, avšak vrchní soud rozsudek městského soudu zrušil v celé jeho odsuzující části a ve věci sám rozhodl rozsudkem. K rozhodování o ústavnosti zrušené části rozsudku městského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
12. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelé uplatňovali již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizují stejným způsobem, jakým to činili v rámci své obhajoby. Stěžovatelé tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení ze dne 14. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451].
13. Ústavní soud odkazuje především na napadené usnesení Nejvyššího soudu, kde byly výše uvedené námitky stěžovatelů důsledně vypořádány a vyvráceny. Je třeba již na tomto místně podotknout, že stěžovatelé na argumentaci Nejvyššího soudu ve své ústavní stížnosti prakticky nereagují a omezují se na opakování námitek, které uplatňovali v průběhu trestního řízení.
14. Jestliže stěžovatelé namítají, že je napadené usnesení Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné, neboť dovolací soud neodůvodnil, proč neprovedl jimi navrhovaný důkaz vyplývající z jiného trestního řízení, opomněli v této souvislosti uvést podstatnou skutečnost, totiž že tento návrh, resp. argumentaci uplatnili až v rámci doplnění svého dovolání, po uplynutí zákonné dvouměsíční doby pro podání dovolání (viz stranu 12 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud proto v souladu s ustanoveními §265e odst. 1 a §265f odst. 2 trestního řádu k tomuto doplnění dovolání nemohl přihlížet, jak řádně vysvětlil na straně 13 svého usnesení.
15. Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud námitku stěžovatelů, že obecné soudy nediferencovaly jejich postavení vzhledem ke každému ze skutků. Již z výroku o vině odsuzujícího rozsudku vrchního soudu je patrné, že obecné soudy pozorně rozlišovaly, jak se jednotliví stěžovatelé zapojili či nezapojili do obchodování s jednotlivými směnkami. Zohlednění různé intenzity zapojení jednotlivých stěžovatelů do předmětné trestné činnosti je v dané věci rovněž dobře patrné z různé výměry denních sazeb, kterou vrchní soud stanovil při ukládání peněžitého trestu a která zrcadlí různou závažnost jednání jednotlivých stěžovatelů. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že obecné soudy dovodily jejich trestní odpovědnost automaticky na základě jejich členství v představenstvu X. Opět lze odkázat na výrok o vině napadeného rozsudku vrchního soudu, který podrobně popisuje způsob jednání jednotlivých stěžovatelů a neodvolává se na samotné jejich členství v představenstvu X.
16. Nejvyšší soud se dále na stranách 15 až 17 podrobně věnoval interpretaci znaku skutkové podstaty obsažené v §248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, který spočívá v získání neoprávněné výhody. Nejvyšší soud s odkazem na předchozí judikaturu vysvětlil, že neoprávněná výhoda může mít materiální či nemateriální charakter a že jde o širší pojem než pojem "majetkový prospěch". Ústavní soud se s touto argumentací zcela ztotožňuje a dodává, že pojmy "výhoda" a "prospěch" nejsou konkurenční, jak se snaží tvrdit stěžovatelé, ale že "výhoda" představuje širší pojem než "prospěch", tedy že prospěch představuje formu výhody. Shodným způsobem interpretuje pojem "neoprávněná výhoda" i odborná literatura (srov. SKUPIN, Z. In ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1990 či ŠÁMAL P., ŘÍHA, J. In ŠÁMAL, P. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3217-3218. Jestliže X předmětným skutkem získala majetkový prospěch, bez jakýchkoli pochybností tím došlo k naplnění uvedeného znaku trestného činu podle §248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku. Pouze pro úplnost lze dodat, že uvedené družstvo získalo (podle odsuzujícího rozsudku) nejen majetkový prospěch, ale též konkurenční výhodu oproti ostatním družstevním záložnám.
17. Nejvyšší soud spolehlivě vyvrátil rovněž tvrzení stěžovatelů, že v jejich případě nedošlo k naplnění znaku spočívajícímu v závažném způsobu porušení závazných pravidel ve smyslu §248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku. Ústavní soud odkazuje na strany 19 a 20 usnesení Nejvyššího soudu, kde dovolací soud výstižně vysvětlil, proč je třeba jednání stěžovatelů považovat za závažné, přičemž v této souvislosti neopomněl zohlednit ani postup ČNB vůči X. Ústavní soud nemá, co by těmto právním úvahám a závěrům vytknul, a v návaznosti na námitky stěžovatelů uvádí, že z žádné části napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by obecné soudy rezignovaly na povinnost posuzovat závažnost jednání stěžovatelů z trestněprávního pohledu, resp. že by se spokojily s odůvodněním takového stupně závažnosti, který by postačoval pouze k vyvození správně právní odpovědnosti. Není od věci rovněž poznamenat, že uplatnění odpovědnosti za trestný čin podle §248 trestního zákoníku není nijak závislé na tom, zda příslušný orgán za související jednání dovodil odpovědnost podle norem správního práva.
18. To platí i o důvodech, které soudy vedly k závěru, že jednání stěžovatelů bylo v rozporu s výše uvedenými ustanoveními zákona o spořitelních a úvěrových družstvech a že toto jednání vykazovalo znaky obchodování. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na strany 97 a 98 rozsudku krajského soudu, stranu 40 rozsudku vrchního soudu a strany 17 až 19 usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud toto velice podrobné odůvodnění považuje za výstižné a racionální, přičemž Nejvyšší soud se v uvedené části svého usnesení věnoval také smyslu daných ustanovení zákona o spořitelních a úvěrových družstvech. Dlužno podotknout, že stěžovatelé v ústavní stížnosti nenabízí žádné nové a relevantní argumenty, kterými by reagovali na právní úvahy obecných soudů a které by byly způsobilé zpochybnit z nich vyplývající právní závěry.
19. S ohledem na podrobnost, s jakou obecné soudy odůvodnily závažnost porušení příslušných ustanovení zákona o spořitelních a úvěrových družstvech, a to včetně účelu těchto ustanovení, Ústavní soud odmítá i námitku stěžovatelů o údajném porušení principu proporcionality trestněprávní represe. Stěžovatelé touto námitkou zřejmě směřují k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, avšak neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které by podle jejich mínění vylučovaly společenskou škodlivost jejich jednání. Ústavní soud proto jen stručně poznamenává, že doba i rozsah páchání předmětné trestné činnosti samy o sobě vylučují možnost dospět k závěru o marginální společenské škodlivosti.
20. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, kterým byla napadena odsuzující část rozsudku městského soudu, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu