ECLI:CZ:US:2023:4.US.2305.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2305/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SERVICE COMPANY, s. r. o., sídlem Pod Terebkou 1159/10, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2023 č. j. 33 Cdo 3805/2022-723 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2022 č. j. 11 Co 73/2020-676, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CAMORANES, s. r. o., sídlem Pod Medníkem 70, Hradištko, a obchodní společnosti Nord Point Group, s. r. o., sídlem Stračenská 752, Štětí, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (pozn. rozsudek Nejvyššího soudu v petitu ústavní stížnosti nesprávně označen jako "usnesení") s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zákaz libovůle. V podání ze dne 25. 9. 2023 stěžovatelka navrhla odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") domáhala určení neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené dne 16. 1. 2014 s první vedlejší účastnicí a určení, že je vlastnicí konkretizovaných nemovitých věcí v kat. úz. Štětí I. Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2016 č. j. 10 C 141/2014-283 žalobním návrhům vyhověl (I. a II. výrok) a první vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení (III. výrok); doplňujícím rozsudkem ze dne 15. 12. 2017 č. j. 10 C 141/2014-313 doplnil IV. výrok o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a druhou vedlejší účastnicí (pozn. v řízení před obecnými soudy vystupující jako vedlejší účastnice na straně žalované). Na základě odvolání první vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2018 č. j. 11 Co 931/2016-325 změnil rozsudek okresního soudu v I. výroku a žalobu zamítl, ve II. výroku jej potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Posléze Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 4. 2019 č. j. 24 Cdo 2644/2018-356 zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku potvrzujícím výrok rozsudku okresního soudu o určení vlastnictví a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozsudek okresního soudu (vyjma I. výroku) a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Poté okresní soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2020 č. j. 10 C 141/2014-383 určil, že vlastnicí předmětných nemovitostí je stěžovatelka (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Na základě odvolání první vedlejší účastnice krajský soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2021 č. j. 11 Co 73/2020-477 změnil rozsudek okresního soudu, stěžovatelčinu žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až V. výrok). Proti rozsudku podala stěžovatelka dovolání, a protože je Nejvyšší soud shledal přípustným a důvodným, rozsudkem ze dne 18. 10. 2021 č. j. 24 Cdo 2068/2021-550 zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. V další fázi řízení krajský soud napadeným rozsudkem opětovně změnil rozsudek okresního soudu a žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastnicí předmětných nemovitých věcí zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až V. výrok). Při rozhodování vyšel krajský soud ze závazných právních závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v předchozích kasačních rozsudcích, zejména při posouzení, že pro uzavření smlouvy mezi nepřítomnými účastníky není podstatný podpis návrhu smlouvy posledním účastníkem, ale naopak je třeba posuzovat okolnosti, zda nabídka byla přijata. Na základě provedeného dokazování krajský soud uzavřel, že zástupce stěžovatelky v řízení potvrdil, že nabídku k uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva učinila sama stěžovatelka, a měl postaveno najisto, že jednatelem první vedlejší účastnice podepsané přijetí nabídky smlouvy o zajišťovacím převodu práva bylo stěžovatelce doručeno, a to ještě před tím, než byl první vedlejší účastnicí podán návrh na vklad do katastru nemovitostí. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka považovala smlouvu za uzavřenou, což lze dovozovat i z toho, že by jinak uplatňovala námitku její neplatnosti po oznámení katastrálního úřadu o zahájení řízení o vkladu práva do katastru nemovitostí. Žádnou takovou námitku však stěžovatelka neuplatnila a vkladu do katastru nemovitostí se nebránila. Obranu o neplatnosti smlouvy začala stěžovatelka uplatňovat až poté, kdy pochybnosti o uzavření smlouvy vyslovil Nejvyšší soud. Vzhledem k závěru, že smlouva byla uzavřena, řídil se krajský soud závazným právním názorem Nejvyššího soudu, že shodně jako u právního institutu zástavního práva může být i u zajišťovacího převodu práva akcesorický právní vztah sjednán ještě před vznikem hlavního právního vztahu, a konstatoval, že hlavní právní vztah vznikl a první vedlejší účastnice nabyla pohledávky vůči stěžovatelce jejich postoupením původními věřiteli.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Přípustnost dovolání spatřoval ve vyřešení otázky hmotného práva vztahující se k platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovité věci, byla-li tato smlouva uzavřena ještě před tím, než se první vedlejší účastnice stala věřitelkou stěžovatelky. K řešení této otázky Nejvyšší soud poznamenal, že ve smlouvě o zajišťovacím převodu byly pohledávky původních věřitelů jednoznačně identifikovány, strany smlouvu uzavíraly s podmínkou, že původní věřitelé postoupí existující pohledávky první vedlejší účastnici, která se stane věřitelkou stěžovatelky. Smlouva o zajišťovacím převodu práva podle Nejvyššího soudu neodporuje zákonu proto, že v době jejího uzavření, resp. v době nabytí účinků zápisu (vkladu), první vedlejší účastnice jako postupnice ještě nenabyla od původních věřitelů stěžovatelky jejich pohledávky. Okamžikem, kdy první vedlejší účastnice nabyla od původních věřitelů stěžovatelky tyto pohledávky, se prosadila realizační (zajišťovací) funkce zajišťovacího převodu vlastnictví. Dále Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že je při svém rozhodování vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, proto nemůže být stěžovatelčino dovolání postaveno na tom, že smlouva o zajišťovacím převodu práva nebyla z důvodu absence včasného přijetí nabídky uzavřena, neboť stěžovatelka svou dovolací argumentaci založila na verzi skutkového stavu odlišné od té, ze které vyšel krajský soud. Podle jeho zjištění nabídku uzavřít smlouvu učinila stěžovatelka a první vedlejší účastnice nabídku přijala a přijetí nabídky došlo včas zmocněnci stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka krajskému soudu zejména vytýká, že když zjištění o uzavření smlouvy založil pouze na výslechu advokáta JUDr. Ivana Vávry ověřujícího podpis jejího jednatele Michala Šťastného, vyložil důkazy v její neprospěch, neboť v rozhodné době stěžovatelku JUDr. Ivan Vávra nezastupoval. Dále stěžovatelka odkazuje na judikaturní závěr Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 27. 3. 2020 sp. zn. 24 Cdo 3278/2019), z něhož vyplývá, že vůči nepřítomnému navrhovateli je přijetí návrhu učiněno až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy podepsaný adresátem návrhu. V řízení přitom nebylo přijetí nabídky dostatečně prokázáno, neboť je založeno právě a pouze na výpovědi JUDr. Ivana Vávry, přičemž stěžovatelkou navrhovaný výslech dalších svědků včetně jejího jednatele krajský soud neprovedl. Na základě toho stěžovatelka uzavírá, že skutkový stav, z něhož krajský soud v dané věci vycházel, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a zpochybňuje, že by při uzavírání smlouvy vystupovala jako navrhovatel.
6. Krajský soud také podle stěžovatelky porušil princip neúplné apelace a poučovací povinnost podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když jí nedal možnost vyjádřit se ke změněnému právnímu názoru spočívajícímu v tom, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu práva byla mezi účastníky platně uzavřena. Takovou závažnou vadu v napadeném rozsudku nenapravil ani Nejvyšší soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány rozsudky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji působnost tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musejí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi důkazy provedenými obecnými soudy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a nález sp. zn. III. ÚS 84/94]. Ústavní soud shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Těžištěm stěžovatelčiných námitek je tvrzení, že krajský soud v napadeném rozsudku vycházel z nesprávného zjištění, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva byla mezi účastníky platně uzavřena (sc. že nebyla vůbec uzavřena), k čemuž nedal možnost se stěžovatelce vyjádřit (tím podle ní porušil poučovací povinnost podle §118a o. s. ř.), a k tomu v souladu s jejím návrhem ani nedoplnil dokazování.
12. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v dané věci rozhodoval opakovaně a vycházel z obsahu stěžovatelčiny žalobní argumentace, která původně uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva nezpochybňovala a žalobou se domáhala určení, že je vlastnicí specifikovaných nemovitých věcí nikoliv proto, že by nebyl dodržen postup při uzavírání smlouvy (pro který by tato smlouva neměla být uzavřena), ale proto, že v době uzavření smlouvy první vedlejší účastnice ještě nebyla její věřitelkou. Změněný argumentační postoj stěžovatelka začala podle krajského soudu uplatňovat až v průběhu řízení, co již znala dílčí závěry hodnocení obecných soudů. Z tohoto důvodu krajský soud shledal pozdější tvrzení stěžovatelky uplatněné během řízení za účelové, vedené úmyslem vyhnout se plnění smluvních povinností, a proto neprováděl stěžovatelkou navrhované doplnění dokazování.
13. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu se dále podává, že není opodstatněné tvrzení stěžovatelky, že by krajský soud hodnotil uzavření předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu práva jen na základě výslechu jednoho ze slyšených svědků, neboť hodnocení procesu uzavření předmětné smlouvy krajským soudem plyne z celé řady souvislostí vyvozených z provedeného dokazování, které krajský soud podrobně vysvětlil. Hodnocení předmětné smlouvy - jak již bylo naznačeno - odpovídá i původnímu žalobnímu návrhu stěžovatelky. Také proto nemůže obstát její tvrzení, že se s novým právním závěrem krajského soudu neměla možnost seznámit. Z toho lze učinit závěr, že krajský soud neporušil vůči stěžovatelce ani poučovací povinnost podle §118a o. s. ř.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozsudky nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti bezprostředně po jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu