ECLI:CZ:US:2023:4.US.2359.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2359/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. D. M. S. M., zastoupeného JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., Ph.D., advokátkou, sídlem Příčná 663/8, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2023 č. j. 37 Co 307/2022-649 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. června 2022 č. j. 10 Nc 1081/2017-576, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a K. M. a nezletilých T. M. a M. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 "Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" (správně: Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelovi povinnost přispívat na výživu každého z nezletilých vedlejších účastníků částkou 5 000 Kč měsíčně, hradit další specifikované náklady a vedlejší účastnici (matce nezletilých) uložil povinnost přispívat na výživu každého z nezletilých částkou 5 000 Kč (I. výrok), upravil prázdninový styk rodičů s nezletilými vedle střídavé péče a jejich předávání (II. výrok), vyslovil předběžnou vykonatelnost II. výroku (III. výrok) a nepřiznal žádnému z účastníků ani České republice právo na náhradu nákladů řízení (IV. a V. výrok). O úpravě vyživovacích povinností a prázdninovém styku rozhodl okresní soud poté, co Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud) rozsudkem ze dne 9. 11. 2021 č. j. 37 Co 191/2021-449 potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 10. 3. 2021 č. j. 10 Nc 1081/2017-408, jímž byli nezletilí s předběžnou vykonatelností pro dobu před i po rozvodu manželství svěřeny do střídané péče rodičů se střídáním po týdnu, a ve zbývajících výrocích o výživném a úpravě styku stěžovatele s nezletilými rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, které krajský soud shledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku okresního soudu a uložil stěžovateli povinnost za vymezenou dobu platit na výživu každého z nezletilých částku 7 000 Kč a posléze částku 5 000 Kč, vedlejší účastnici uložil povinnost platit na výživu každého z nezletilých částku 2 000 Kč a rozhodl o povinnosti obou rodičů uhradit nedoplatek na výživném (I. výrok), změnil II. výrok rozsudku okresního soudu o péči na přelomu prázdninových měsíců a některých vánočních dnů (II. výrok), potvrdil III. výrok rozsudku okresního soudu (III. výrok), změnil jeho V. výrok tak, že oběma rodičům uložil povinnost nahradit náklady řízení České republice (IV. výrok) a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (V. výrok). V odůvodnění krajský soud uvedl, že při rozhodnutí o vyživovacích povinnostech vycházel z majetkových a výdělkových poměrů rodičů a při dílčí úpravě péče ze zjištění mezery v návaznosti o prázdninách a v absenci péče matky o nezletilé v průběhu vánočních svátků. V náhradovém výroku napravil pochybení okresního soudu, protože u účastníků nebyly dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tudíž nemohli být zbaveni povinnosti nahradit náklady řízení vynaložené státem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil majetkové a výdělkové poměry obou rodičů, např. rozsah společného jmění, původ nákladů na jejich pořízení a důsledky uplatnění zákonné domněnky jeho vypořádání. Výpočet jeho majetkových poměrů považuje za problematický, neboť nezohledňuje jakékoliv jiné platby, které souvisely s jeho přestěhováním do České republiky, ani nezohledňuje povinné odvody. Přístup krajského soudu podle něj založil mezi účastníky flagrantní nerovnost, kdy je na jedné straně transparentní stěžovatel nabízející přehledy o každé transakci, na druhé straně matka, která pouze uzavírá, že žádné úspory nemá, což soud nikterak neověřil a nevyvinul žádnou iniciativu ke zjištění skutečného stavu věci. V průběhu řízení navrhl, aby si soud vyžádal zprávu od banky, kde jsou s největší pravděpodobností uloženy matčiny úspory, soud se s tímto návrhem nevypořádal a nedošlo k provedení žádosti o součinnost u žádného peněžního ústavu ve snaze zjistit skutečnou majetkovou situaci. Zastává názor, že soud nedisponoval dostatkem relevantních informací, aby mohl řádně rozhodnout o vyživovací povinnosti. Z těchto důvodů považuje napadený rozsudek za nepřesvědčivý a nepřezkoumatelný.
5. Porušení zásady rovnosti stran spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že obecné soudy na jeho majetkovou situaci a majetkovou situaci vedlejší účastnice nahlížely diametrálně odlišně. Tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces, neboť postrádají jakékoliv odůvodnění ohledně matčiných úspor a není z nich zřejmé, jak bylo naloženo s jeho návrhem na doplnění dokazování a na položené dotazy o úsporách matky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud (po odstranění vady spočívající v absenci plné moci) posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Napadá-li stěžovatel I. výrok rozsudku okresního soudu v části, jež byla změněna rozsudkem krajského soudu a IV. a V. výrok o nákladech řízení, není Ústavní soud k rozhodnutí o tomto návrhu příslušný, neboť není oprávněn rozhodovat o výroku, který nevyvolal žádné právní účinky. Tento závěr se netýká části II. výroku rozsudku okresního soudu, která také byla změněna rozsudkem krajského soudu, ta však právní účinky vyvolala, neboť celý II. výrok rozsudku okresního soudu byl předběžně vykonatelný (III. výrok rozsudku okresního soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji působnost tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Výklad a použití podústavního práva bývají stiženy takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (nebo vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě, včetně rozhodování o vyživovací povinnosti. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
11. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v postupech a rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést ke zrušení napadených rozsudků. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o úpravě výživy pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů a pro úpravy jejich styku s nezletilými. Z odůvodnění napadených rozsudků, zejména rozsudku krajského soudu (srov. body 8. až 15. odůvodnění o rozsahu vyživovacích povinností a body 16. až 19. odůvodnění o úpravě prázdninového styku s nezletilými) vyplývají přesvědčivé důvody pro stanovení rozsahu vyživovacích povinností každého z rodičů (a to i s přihlédnutím k rozporným stanoviskům stěžovatele a vedlejší účastnice na existenci jejích úspor) a pro úpravu jejich styku s nezletilými. Tím obecné soudy dostály požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Stěžovatel napadl přípustnou částí ústavní stížnosti také výroky neupravující vyživovací povinnost rodičů, tj. úpravu prázdninového styku, předběžnou vykonatelnost rozsudku okresního soudu, rozhodnutí o náhradě nákladů řízení; proti těmto výrokům však v ústavní stížnosti žádné námitky neformuluje. V textu ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadá i rozsudek okresního soudu ze dne 12. 9. 2018 č. j. 6 C 261/2017-74 (pozn. jde o rozsudek, jímž bylo zúženo společné jmění stěžovatele a vedlejší účastnice). Návrh na zrušení tohoto rozsudku však není obsahem petitu ústavní stížnosti, tudíž se jím Ústavní soud nezabýval.
13. Vedle rationes decidendi uvádí Ústavní soud, že si je vědom deklarovaného účelu nepřípustnosti dovolání podle §30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, proti rozhodnutím ve většině rodinněprávních věcí rozhodovaných podle tohoto zákona, kterým je právní jistota účastníků v těchto řízeních. Ústavní soud však upozorňuje zákonodárce [a to podobně jako v minulosti, srov. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)], že nynější platná právní úprava dovolání v těchto otázkách spíše neplní účel zachování právní jistoty, neboť judikaturu musí sjednocovat orgán stojící mimo soustavu soudů, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti. Podle Ústavního soudu by sjednocování judikatury i ochranu základních práv jednotlivců byl schopen zejména v otázkách vyživovací povinnosti zajistit Nejvyšší soud, který je k tomu jako dovolací soud v občanskoprávních věcech povolanější nežli Ústavní soud.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti, protože nezjistil, že by napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu