ECLI:CZ:US:2023:4.US.237.23.1
sp. zn. IV. ÚS 237/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Lukáše Dumského a Michaly Dumské, zastoupených JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem sídlem Nerudova 3078, Tábor, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 3. listopadu 2022 č. j. 15 Co 280/2022-201, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a Šárky Sýkorové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadeného usnesení, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 7. 2022 č. j. 11 C 215/2021-182 se podává, že stěžovatelé (v řízení před obecnými soudy žalobci) a vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalovaná) byli podílovými spoluvlastníky v napadeném rozhodnutí blíže specifikovaných nemovitostí (pozemků a stavby na jednom z nich). Jednu ideální polovinu měli ve společném jmění manželů stěžovatelé, kteří podíl zakoupili za účelem jejich bydlení, a jednu ideální polovinu měla ve vlastnictví vedlejší účastnice. Stěžovatelé se jako žalobci domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, navrhli, aby předmětné nemovitosti byly přikázány do jejich společného jmění manželů a byla jim uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na vypořádání jejího podílu částku 3 150 000 Kč. V průběhu řízení vedlejší účastnice navrhla odklad zrušení spoluvlastnictví.
3. Okresní soud návrh vedlejší účastnice na odklad zrušení spoluvlastnicí zamítl, spoluvlastnictví zrušil, předmětné nemovitosti přikázal stěžovatelům a uložil jim povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici na vyrovnání jejího podílu částku 3 850 000 Kč. Povinnost k náhradě nákladů řízení pak uložil vedlejší účastnici, konkrétně povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 10 346 Kč a nahradit stěžovatelům náklady řízení o odklad zrušení spoluvlastnictví ve výši 6 534 Kč a náklady řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve výši 261 535,60 Kč.
4. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") změnil ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek okresního soudu ve výrocích o nákladech řízení tak, že stěžovatelé (společně a nerozdílně) a vedlejší účastnice jsou povinni nahradit státu na nákladech řízení každý 5 173 Kč, vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovatelům náklady řízení o odklad zrušení spoluvlastnictví v částce 3 267 Kč, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a vedlejší účastnici se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí porušilo jejich právo na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) tím, že krajský soud jim nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně. Krajský soud měl, a to i při zohlednění závěrů nálezu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým ve svém usnesení argumentuje, rozhodnout ve prospěch stěžovatelů, neboť chování vedlejší účastnice bylo obstrukční a šikanózní. Vedlejší účastnice řízení protahovala svými podáními, což vedlo v důsledku ke zvýšení obecné ceny předmětných nemovitostí.
6. Stěžovatelé konkrétně vytýkají vedlejší účastnici, že nepřistoupila na mimosoudní dohodu, dále že navrhovala, aby byla nemovitost přikázána do jejího vlastnictví, podala žalobu na odklad zrušení spoluvlastnictví a konečně, že v řízení učinila podání, v němž tvrdí, že bylo porušeno její předkupní právo.
7. Stěžovatelé mají za to, že jde o skutečnosti zcela výjimečné a svědčící ve svém souhrnu proti vedlejší účastnici, resp. ve prospěch stěžovatelů, krajský soud měl tyto skutečnosti vzít v úvahu a přiznat stěžovatelům plnou náhradu nákladů řízení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že směřuje-li ústavní stížnost jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]. O ústavně relevantní pochybení může jít pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy se nákladový výrok ocitá v rozporu s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně.
10. V části řízení o návrhu vedlejší účastnice na odklad zrušení spoluvlastnictví, rozhodl okresní soud i krajský soud podle úspěchu ve věci, přičemž krajský soud přiznal stěžovatelům na nákladech řízení 3 267 Kč (nikoli 6 534 Kč jako okresní soud) neuznáním jednoho úkonu právní služby. Vůči tomuto závěru není v ústavní stížnosti vznášena jakákoli argumentace, navíc jde o bagatelní částku a Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že ve věcech, jejichž předmětem je plnění v bagatelní výši, je založen, až na výjimky, důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].
11. Zbylá část nákladů řízení, o nichž je rozhodnuto v napadeném usnesení, a proti němuž se stěžovatelé argumentačně vymezují, se pak týká řízení o návrhu stěžovatelů na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Ústavní soud naposledy v nálezu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22 připomenul, že "z hlediska náhrady nákladů řízení u zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutno poukázat na skutečnost, že plný úspěch ve věci je dán pouze tehdy, zamítne-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví z důvodů uvedených v §1140 odst. 2 větě druhé občanského zákoníku. V takovém případě lze hovořit o plném úspěchu či neúspěchu ve věci, čemuž by odpovídalo použití §142 odst. 1 občanského soudního řádu". Podle Ústavního soudu pak "výjimku z obecného použití §142 odst. 2 občanského soudního řádu na řízení typu iudicium duplex by měly tvořit případy, kdy jde o obstrukční chování spoluvlastníka, účastník řízení se nezajímá o konstruktivní vyřešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva. V tomto případě však soud musí přesvědčivě vyložit, proč se v konkrétním případě rozhodl uložit účastníku řízení zaplatit druhému účastníkovi náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu". Stěžovatelé pak argumentují právě ve prospěch uplatnění dané výjimky a tvrdí, že se vedlejší účastnice dopustila šikanózního výkonu práva, resp. obstrukčního chování.
12. S argumenty stěžovatelů se však dostatečně vypořádal již krajský soud v napadeném rozhodnutí. Odvolací řízení se ostatně týkalo již jen sporu o náklady řízení a proti argumentům vedlejší účastnice vzneseným v odvolání se měli možnost stěžovatelé vymezit a učinili tak. Jejich argumentací se krajský soud zabýval a jeho závěrům nelze nic vytknout. Naopak odůvodnění rozhodnutí okresního soudu při určení nákladů řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví neobsahuje nad rámec toho, že "žalobci byli v řízení zcela úspěšní", argumentaci žádnou (bod 24 rozsudku okresního soudu). Jak však plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu [již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 404/22, dále nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/2020 či nález sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019 (N 211/97 SbNU 260)], procesní úspěch účastníka řízení nelze odvozovat od výsledného způsobu vypořádání spoluvlastnictví. Požadavkům plynoucím z rozhodovací praxe Ústavního soudu (tj. zohlednění případného obstrukčního chování či šikanózního výkonu práva některým z účastníků řízení o vypořádání spoluvlastnictví) okresní soud nedostál, a napravil to až krajský soud právě napadeným usnesením, když zmíněná hlediska rozhodná pro stanovení náhrady nákladů řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví jednotlivě posoudil, jakkoli chování vedlejší účastnice jako šikanózní a obstrukční neshledal.
13. Krajský soud zdůvodnil, že nelze jako šikanózní výkon práva či obstrukční chování považovat to, že vedlejší účastnice nepřistoupila na stěžovateli nabízenou částku (ať již před podáním žaloby či v průběhu řízení), neboť šlo o částku výrazně nižší, než určil soudní znalec. Stejně tak krajský soud nepřičítal k tíži vedlejší účastnice, že na počátku řízení navrhovala přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Krajský soud též připomenul, že podání návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví žádné průtahy nezapříčinilo, jelikož o něm okresní soud rozhodl současně s rozhodnutím ve věci samé. Ani snahu vedlejší účastnice řešit domnělé porušení svého předkupního práva při převodu spoluvlastnického podílu nevyhodnotil krajský soud jako obstrukční, neboť k takovému řešení vedlejší účastnice nakonec nepřistoupila a toto její stanovisko nemělo žádný vliv na plynulý průběh řízení, protože se jím okresní soud nijak nezabýval. Pokud krajský soud v kontextu shora reprodukovaných argumentů uzavřel, že snahy vedlejší účastnice prosadit v průběhu řízení svá práva nelze považovat za šikanózní či obstrukční chování, neboť nijak výrazným způsobem nezasáhla do práv stěžovatelů, ani neovlivnila délku celého řízení, nelze uvedený závěr krajského soudu shledávat jakkoli excesivní, nepodložený či představující projev libovůle.
14. Ústavní soud tak uzavírá, že v napadeném rozhodnutí neshledal pochybení, které by představovalo porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu