ECLI:CZ:US:2023:4.US.2381.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2381/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele C. N., zastoupeného Mgr. Ing. Klárou Bunovou, advokátkou, sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2022 č. j. 33 Cdo 2726/2021-356, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2021 č. j. 37 Co 285/2019-318 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 12. září 2019 č. j. 77 C 222/2016-279, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a M. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (jako trenér) a vedlejší účastnice (jako atletka) uzavřeli dne 1. 11. 2013 smlouvu o spolupráci při výkonu sportovní činnosti (dále jen "smlouva"). Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatele, aby mu vedlejší účastnice byla povinna zaplatit 157 500 Kč s příslušenstvím a 222 782,20 Kč s příslušenstvím. Okresní soud zjistil, že stěžovatel se smlouvou zejména zavázal vytvořit podmínky pro sportovní přípravu vedlejší účastnice, která se zavázala zejména platit stěžovateli podíl z obdrženého startovného, finančních odměn, bonusů, náhrad, sponzoringu atd. (dále jen "odměny"). Dále smlouva upravovala např. výši náhrady stěžovateli za odstoupení od smlouvy vedlejší účastnicí nebo při přechodu k jinému trenérovi, povinnost vedlejší účastnice podřídit se tréninkovému a závodnímu procesu apod. Smlouva byla podepsána také otcem vedlejší účastnice jako zákonným zástupcem. Vedlejší účastnici bylo v době uzavření smlouvy 15 let a 8 měsíců. Okresní soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), a dospěl k závěru, že smlouva přesahovala úroveň běžných záležitostí týkajících se nakládání s majetkem nezletilé vedlejší účastnice, pročež bylo k jejímu uzavření zapotřebí schválení soudem. Okresní soud konstatoval, že k uzavření smlouvy neměla vedlejší účastnice dostatečnou právní způsobilost, proto je smlouva absolutně neplatná pro absenci požadované náležitosti, tj. způsobilosti k právnímu úkonu podle §38 odst. 1 obč. zák. Ve svém věku nemohla pochopit ani domyslet možné negativní majetkové následky pro ni ze smlouvy plynoucí, neměla příjmy ani majetek. Okresní soud upozornil také na nevyváženost práv a povinností ze smlouvy v neprospěch vedlejší účastnice.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud zdůraznil, že vytýkal-li stěžovatel okresnímu soudu absenci znaleckého zkoumání rozumové a volní vyspělosti vedlejší účastnice, je již z textu smlouvy patrné, že k jejímu uzavření právní způsobilost mít nemohla. Obsah smlouvy vyžaduje vysokou míru rozumové i odborné erudice a neplyne z něj ani přibližná výše závazků vedlejší účastnice. Krajský soud shledal nereálným, aby vedlejší účastnice disponovala v okamžiku uzavření smlouvy povědomím o obsahu předpisů a odborných postupů, o nichž smlouva pojednává a na jejichž základě má být smluvní plnění poskytnuto. Krajský soud se s okresním soudem ztotožnil i v závěru, že nešlo o běžnou správu majetku nezletilé - zavázala by se dlouhodobě, i po dosažení zletilosti, s omezenou možností výpovědi k plněním, jejichž výši nebylo možno posoudit, ani si uvědomit všechny povinnosti podle smlouvy. Proto bylo zapotřebí schválení soudem. Ke stěžovatelově námitce krajský soud uvedl, že ani v případě, že soud shledá smlouvu neplatnou, nemůže posoudit žalobu jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neboť pro to stěžovatel netvrdil relevantní skutečnosti.
4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným v otázce způsobilosti vedlejší účastnice k právnímu úkonu, kterou za daných skutkových okolností nepovažoval za ustáleně vyřešenou. Nejvyšší soud se ztotožnil s řešením této otázky krajským soudem. Přestože podle stěžovatele obsahovala smlouva jedinou paušální částku (nastupující v případě ukončení spolupráce) a ostatní plnění byla podmíněna sportovními výsledky, nemohl být podle Nejvyššího soudu rozsah budoucích plnění vedlejší účastnici, vzhledem k jejímu věku, zcela jasný. Dále Nejvyšší soud podotkl, že tvrzená absence dokazování rozumové a volní vyspělosti není rozhodná, neboť měřítko pro její posouzení je objektivní - vychází obecně z modelu průměrného nezletilého určitého věku. Otázka, zda smlouva vyžadovala schválení soudem, přípustnost dovolání nezaložila, neboť ji krajský soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozhodující především bylo, že vedlejší účastnice by byla do budoucna zavázána k peněžitému plnění nejasné výše, negativně zasahujícímu do její majetkové sféry, pročež nemohlo jít o běžnou záležitost při správě majetku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zejména namítá, že soudy posuzovaly neplatnost smlouvy, aniž by to vedlejší účastnice navrhla. Dále se soudy údajně dostatečně nezabývaly způsobilostí vedlejší účastnice uzavřít smlouvu, kterou hodnotily šablonovitě, bez ohledu na rozumovou a volní vyspělost vedlejší účastnice v době uzavření smlouvy (bez řádných důkazů) a běžnou realitu uzavírání obdobných smluv. Stěžovatel upozorňuje, že závazek ze smlouvy lze podřadit pod běžnou správu majetku, a k jejímu uzavření tak nebylo potřeba schválení soudem. Nadto by se placení podílů z odměn stěžovateli nemohlo projevit negativně v majetkové sféře vedlejší účastnice, neboť by platila jen podíl z finančních prostředků, obdržených v případě sportovních úspěchů, nikoli paušálně. Rozhodnutí okresního soudu mělo být překvapivé, neboť soud stěžovatele neupozornil na odlišné právní posouzení věci; stěžovatel tak nemohl adekvátně reagovat např. tvrzeními a důkazy k plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud podle stěžovatele shledal rozsudek krajského soudu souladným s judikaturou dovolacího soudu, ačkoli v rozporu s kritérii Nejvyšším soudem předestřenými krajský soud neprovedl k prokázání majetkových poměrů vedlejší účastnice a její rodiny žádné důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto musí bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
8. Ústavní stížnost je pokračující polemikou a obsahuje námitky, které byly v napadených rozhodnutích vyvráceny. Všechny soudy dostatečně podrobně, logicky a srozumitelně odůvodnily, že vzhledem k obsahu a povaze smlouvy nebyla stěžovatelka způsobilá k danému právnímu úkonu. Jelikož jde o neplatnost smlouvy absolutní, přihlížel k ní okresní soud z úřední povinnosti. Stěžovatel ostatně blíže neosvětluje, proč by k nedostatku náležitosti mohl za účelem posouzení platnosti smlouvy soud přihlížet toliko k námitce účastníka řízení. Soudy taktéž řádně posoudily, zda jde o záležitost týkající se běžné správy majetku, nebo nikoli. Jelikož soudy všech stupňů s řádným odůvodněním shledaly nezpůsobilost vedlejší účastnice k uzavření smlouvy, bylo zjevně nadbytečné prokazovat majetkové poměry vedlejší účastnice nebo její rodiny. Stejně tak soudy poukázaly a odůvodnily, že a proč nebylo potřeba podrobnější dokazování rozumové a volní vyspělosti vedlejší účastnice. Stěžovatel sice poukazuje na to, že vedlejší účastnice by se zavázala především k plněním představujícím podíl z odměn, a ta by tak nebyla veskrze negativním zásahem do její majetkové sféry, tím se však dopouští zkratkovitého zjednodušení. Za prvé je zjevné, že odměny za sportovní výsledky jsou nejdříve majetkem vedlejší účastnice, až poté by podle smlouvy byl stěžovateli vyplacen příslušný podíl. V takovém případě už by ale došlo k negativnímu zásahu do majetkové sféry vedlejší účastnice. Za druhé obecné soudy zřetelně poukázaly na skutečnost, že nejde jen o finanční prostředky, které měly být podmíněně placeny stěžovateli, ale o celý soubor povinností, které by na sebe stěžovatelka smlouvou vzala. Nadto soubor povinností specifické povahy a ve značné šíři.
9. Vymezil-li stěžovatel jasně po skutkové stránce svou žalobu, není zřejmé, proč ho měl okresní soud podle jeho mínění upozornit "na odlišné právní posouzení". Stěžovatel, jak připomněl i Nejvyšší soud, netvrdil (a ani v ústavní stížnosti netvrdí) skutečnosti, jež by mohly zakládat nárok z titulu bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice. Ústavní soud ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli zaručoval úspěch v řízení nebo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Sama okolnost, že stěžovatel se závěry nebo názory soudů nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit [viz usnesení ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18 (U 3/92 SbNU 365)].
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu