ECLI:CZ:US:2023:4.US.2415.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2415/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jakuba Fránka, advokáta, sídlem Opletalova 600/6, Brno, proti III. výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. července 2023 č. j. 3 As 9/2022-29, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 25 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2022 č. j. Na 254/2021-22 byl stěžovatel ustanoven zástupcem žalobce Ing. Antonína Garece, za účelem podání kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 10. 2021 č. j. 11 A 82/2019-54 a následného zastupování v řízení o této kasační stížnosti. Stěžovatel podal v zastoupení jmenovaného žalobce proti uvedenému rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (II. výrok) a stěžovateli z níže uvedených důvodů nepřiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti (III. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje názor, že jako ustanovený zástupce z řad advokátů byl povinen chránit a prosazovat oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny v souladu s advokátními předpisy, byl tedy nucen v krátkém čase zajistit správné podání a zpracování kasační stížnosti, v opačném případě by se vystavil hrozbě stížnosti od klienta a nepříznivým následkům České advokátní komory. Stěžovatel má za to, že náklady spojené se zastoupením žalobce v řízení o kasační stížnosti jsou účelně vynaloženými, neboť byly poskytnuty za účelem hájení subjektivního práva žalobce, kdy se věc nejevila při předběžném posouzení jako zjevně neúspěšná. Stěžovatel uvádí, že jako advokát provozující právní poradenství má právo na odměnu za toto zastupování a s tím spojenou náhradu hotových výdajů podle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel tvrdí, že by mu měla náležet i za předpokladu správnosti argumentace Nejvyššího správního soudu ohledně zjevné neúspěšnosti kasační stížnosti alespoň odměna za jeden úkon právní služby spočívající v převzetí věci podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Účelnost uvedeného úkonu právní služby dovozuje stěžovatel z toho, že bylo třeba věc nastudovat a vyhodnotit další postup.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, proto podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupen, jak vyžadují §29, §30 odst. 1 a §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává právní názor, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Opakovaně bylo v rozhodnutích Ústavního soudu uvedeno, že povaha (jen procesní) soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení (včetně rozhodování o odměně pro advokáta některého z účastníků řízení a určování její výše) zdrženlivě.
7. V posuzované věci navíc kromě toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení (výši odměny advokáta), jde o náklady řízení v bagatelní výši (6 800 Kč). Ústavní soud obvykle odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní, neboť tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 157/16 (N 150/82 SbNU 379)]. Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1307/10), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje.
8. Současně je třeba mít na zřeteli, že jde-li o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí nebo čtvrté instance vůči rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů vyložit a použít relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétní věci. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovaly požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
9. Za použití shora uvedených principů na posuzovanou věc Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že by napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu nebo právo na ochranu vlastnictví. Nejvyšší správní soud svůj závěr, že nelze právní službu poskytnutou stěžovatelem žalobci v řízení o kasační stížnosti považovat za účelné úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu, ústavně souladným způsobem odůvodnil, a proto jej nelze označit za svévolný.
10. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že uvedl-li Nejvyšší správní soud výslovně v bodě 5 usnesení ze dne 10. 1. 2022, kterým ustanovil stěžovatele zástupcem žalobce pro řízení o kasační stížnosti, že případný budoucí návrh nelze považovat za zjevně neúspěšný, nemohl následně napadeným rozsudkem stěžovateli nepřiznat odměnu za výkon advokátní činnosti s odůvodněním, že bylo od počátku zjevné, že žalobce nemůže mít ve věci úspěch.
11. Uvedená námitka stěžovatele svědčí o nepochopení důvodu, pro který mu Nejvyšší správní soud nepřiznal odměnu za jím provedené úkony právní služby. Nejvyšší správní soud neuvedl v napadeném rozsudku, že by samotné podání kasační stížnosti představovalo zjevně neúspěšný návrh ve smyslu §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Proto také žalobce vůbec mohl splňovat předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a mohl mu být stěžovatel ustanoven jako zástupce postupem podle §35 odst. 10 správního řádu. Nejvyšší správní soud ale konstatoval, že kasační stížnost (ta konkrétně stěžovatelem sepsaná) je neúspěšná, neboť v ní stěžovatel nerozporoval závěr městského soudu o nesplnění obou podmínek pro vyhovění jeho žádosti o určení advokáta k poskytnutí právní služby podle §18c odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"). Jinými slovy, stěžovatel pochybil, brojil-li v kasační stížnosti pouze proti závěru městského soudu, že žalobce nedoložil své příjmové a majetkové poměry podle §18c odst. 4 zákona o advokacii a současně nenapadl závěr, že žalobce nedoložil, že se neúspěšně pokusil zajistit právní služby prostřednictvím oslovení alespoň dvou advokátů podle §18c odst. 3 téhož zákona. Z rozsudku městského soudu bylo přitom zřejmé, že městský soud plně aproboval závěr vedlejší účastnice o nutnosti splnění obou výše uvedených podmínek coby předpokladu pro případné vyhovění žádosti žalobce o určení advokáta. Této skutečnosti si musel být stěžovatel jako advokát vědom. Postupoval-li přesto uvedeným způsobem, Nejvyšší správní soud nepovažoval jím provedené úkony právní služby za účelně vynaložené. Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že za situace, kdy obě výše popsané podmínky musejí být pro případné určení advokáta podle §18c zákona o advokacii splněny současně, je bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že i kdyby byla kasační argumentace stěžovatele (o splnění podmínky doložení příjmových a majetkových poměrů žalobce) důvodná, nemohlo by to na závěru městského soudu (a vedlejší účastnice) o nesplnění všech podmínek uvedených v uvedeném ustanovení zákona o advokacii mít žádný vliv.
12. Stěžovatelově námitce, že by mu i za předpokladu správnosti argumentace Nejvyššího správního soudu ohledně zjevné neúspěšnosti kasační stížnosti měla náležet odměna alespoň za jeden úkon právní služby spočívající v převzetí věci podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, také nelze přisvědčit. Postupoval-li stěžovatel při podání kasační stížnosti tak, že byl tento úkon právní služby vyhodnocen Nejvyšším správním soudem jako nikoli účelně vynaložený z důvodu, že kasační stížnost nenapadala v dostatečném rozsahu závěry rozsudku městského soudu, nelze za účelně vynaložený považovat ani předcházející úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem). Nešlo přitom o situaci, kdy soudy shledají některý z úkonů právní služby jako neúčelný (např. další porady s klientem nebo prostudování spisu), aniž by takové konstatování mělo vliv na posouzení ostatních advokátem poskytnutých úkonů právní služby. Zmařil-li svým postupem stěžovatel účel podání kasační stížnosti, kterým je napadení rozsudku městského soudu v takovém rozsahu, který by mohl vést v případě důvodnosti kasačních námitek k vyhovění kasační stížnosti, nelze mít za to, že by stěžovateli měla náležet odměna za úkon převzetí a přípravu věci, neboť takový úkon za dané situace sám o sobě postrádá účelnost. Oproti tomu v případě, že by stěžovatel rozsudek městského soudu kasační stížností řádně napadl, taková odměna by mu náležela i v případě, že by Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou odmítl.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí nevybočuje z ústavním pořádkem stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu