ECLI:CZ:US:2023:4.US.2458.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2458/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelů Zdeňka Kose a Otakara Součka, obou zastoupených Mgr. Petrem Svítkem, advokátem, sídlem Krakonošovo náměstí 74, Trutnov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 84/2023-38 ze dne 26. července 2023 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 24/2023-71 ze dne 18. dubna 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, a Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé před správními soudy napadli rozhodnutí, jimiž bylo vyvlastněno jejich spoluvlastnické právo k pozemku parc. č. X1 katastrální území Křenov u Žacléře. Před zahájením vyvlastňovacího řízení odmítli návrh vyvlastnitele (Ředitelství silnic a dálnic ČR) na odkup pozemku, a místo toho navrhli směnu za pozemky parc. č. X2 a parc. č. X3 (oddělený z pozemku parc. č. X4) katastrální území Horní Staré Město. O tyto pozemky měli zájem proto, že se na nich nachází jednak malá vodní elektrárna v jejich spoluvlastnictví, jednak další stavby k ní náležející nebo sloužící pro její obsluhu. Podle dohody o přenechání pozemku do dočasného užívání ze dne 14. 12. 1989 se stěžovatelé zavázali přenechat po 50 letech užívání (tj. v roce 2039) tuto vodní elektrárnu za odhadní cenu tomu subjektu, kterému bude příslušet vlastnické právo k pozemku, na němž stojí.
2. Stěžovateli požadované pozemky se nyní nacházejí ve vlastnictví České republiky. Dohodu o směně nicméně odmítlo Centrum služeb pro silniční dopravu s.p.o. (dále jen "CSPSD"), státní příspěvková organizace spadající pod Ministerstvo dopravy, které s nimi hospodaří. Splnění závazku plynoucího z dohody o přenechání by CSPSD umožnilo získat vodní elektrárnu a využít ji při své činnosti ? provozu stanice technické kontroly ? v daném místě. Směna by dále narušila ucelený pás pozemků, na kterém stojí stanice technické kontroly, kterou navíc v budoucnu CSPSD zamýšlelo rozšířit. Krajský úřad Královéhradeckého kraje poté jako úřad vyvlastňovací rozhodnutím č. j. KUKHK-20462/DS/2021-28 ze dne 1. 4. 2022 rozhodl o vyvlastnění a každému ze stěžovatelů stanovil náhradu za odnětí spoluvlastnického práva ve výši 25 100 Kč. Ministerstvo dopravy odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítlo a rozhodnutí krajského úřadu potvrdilo (rozhodnutí č. j. MD-16442/2022-930/3 ze dne 2. 2. 2023).
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti rozhodnutí Ministerstva dopravy. Uvedl, že z hlediska splnění podmínek pro vyvlastnění [§3 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění)] je sporná jedině možnost získat potřebná práva k pozemku dohodou nebo jiným způsobem. Na protinávrh stěžovatelů směnit pozemky vyvlastnitel reagoval, zjišťoval, zda přichází v úvahu a dožadoval se specifikace důvodů odmítnutí. Důvody, které CSPSD uvádělo, byly konzistentní, rozumné a logické. Vyvlastnitel učinil pro dosažení dohody vše, co po něm bylo možné spravedlivě požadovat.
4. Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem označeným v záhlaví kasační stížnost stěžovatelů. Konstatoval, že ačkoli je zákonnou povinností pokusit se před vyvlastněním získat vlastnické právo k požadovanému pozemku směnou za jiné pozemky nebo stavby, přičemž nesmí jít pouze o snahu formální, v silách vyvlastnitele nemusí být v konkrétním případě směny dosáhnout. V tomto případě se vyvlastnitel pokusil dohodnout směnu za pozemky označené stěžovateli. Ačkoli pozemky byly směnitelné, CSPSD předestřelo relevantní, logické a řádně vyargumentované důvody, proč směnu odmítá, v nichž se odrážela jeho povinnost péče řádného hospodáře při hospodaření se svěřenými pozemky. Vyvlastnitel tak, navzdory skutečné snaze, směnu kvůli nesouhlasu CSPSD nezajistil. Tím byly splněny podmínky pro zahájení vyvlastňovacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Podle stěžovatelů soudy nevycházely ze skutkového a právního stavu platného v době vydání přezkoumávaného správního rozhodnutí. CSPSD v té době pozemky nevyužívala a (kvůli užívání těchto pozemků žalobci) ani nemohla využívat. Navržená směna tak není v rozporu s budoucím záměrem CSPSD na rozvoj stanice technické kontroly, který nebyl nijak blíže doložen. V hrubých obrysech byl načrtnut až 23. 12. 2021, na což pak stěžovatelé reagovali návrhem na odlišné zaměření pozemků. Závěr, že při jednání o směně CSPSD vystupuje jako samostatný subjekt, odporuje skutečné rovnosti subjektů. Stát se na jednu stranu snaží pro sebe získat pozemek pro stavbu dálnice, tzn. pozemek stěžovatelů, a současně odmítá poskytnout směnou pozemky stěžovatelům s odůvodněním, že na nich hospodaří jiná příspěvková organizace, pro niž jsou potřebné. Podle stěžovatelů důvody, pro které byla směna odmítnuta, neobstojí. Směnu nelze odmítnout s odkazem na dodržení dohody o přenechání stavby vodní elektrárny. Směna nepředstavovala její porušení, nýbrž její zánik splynutím práva a povinnosti v jedné osobě (§1993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Záměr stavebně rozvíjet stanici technické kontroly je v protikladu k záměru dál využívat vodní elektrárnu. Pozemky, kvůli jejichž rozdělení CSPSD směnu odmítlo, jsou fakticky co do využitelnosti již rozděleny. Neobstojí ani posouzení hodnoty vzájemně směnovaných věcí. Vzájemná hodnota směnovaných věcí má být pouze jedním z hledisek pro hodnocení přiměřenosti směny.
6. Podle stěžovatelů tak bylo reálné, aby bylo dosaženo dohody o jiném způsobu získání vyvlastněného pozemku. Odmítnutí směny bylo založeno na zástupných důvodech. S poukazem na to, že došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tak navrhli zrušení rozsudků krajského soudu a Nejvyššího správního soudu.
III.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky předcházejícího řízení. Jsou řádně zastoupeni advokátem v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Protože stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), je ústavní stížnost přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767)].
9. Podaná ústavní stížnost tato východiska opomíjí. Stěžovatelé v samém závěru stížnosti vymezují, která svá ústavně chráněná práva považují za porušená. Nelze jim upřít, že označili práva, jejichž porušení je při soudním přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění představitelné. Nepředložili však žádnou tomu odpovídající argumentaci, jíž by vysvětlili, proč k porušení těchto práv došlo. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje pouhou polemiku s rozhodnutími obecných soudů. K takové polemice, v níž by Ústavní soud vystupoval jako další "instance" přezkoumávající předchozí rozhodnutí soudů, však řízení o ústavní stížnosti neslouží [nález sp. zn. II. ÚS 294/95 ze dne 9. 7. 1996 (N 63/5 SbNU 481)].
10. Ústavní soud se proto ke vzneseným námitkám vyjádří jen stručně. K namítanému porušení §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, podle něhož správní soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, se Nejvyšší správní soud vyjádřil dostatečně v bodě [25] svého rozsudku. Posouzení relevance a dostatečnosti důvodů pro odmítnutí směny, která byla pokusem vyvlastnitele získat požadovaný pozemek dohodou, jak požaduje §3 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve spojení s §3 odst. 1 zákona o vyvlastnění, Ústavní soud shledal ústavně souladným. Závěry, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl, byly logicky a pečlivě odůvodněny odkazy na předchozí judikaturu tohoto soudu a odpovídají i dřívějším závěrům Ústavního soudu (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2467/16 ze dne 21. 2. 2017, srov. také usnesení sp. zn. IV. ÚS 2513/11 ze dne 4. 6. 2014 nebo sp. zn. II. ÚS 1233/07 ze dne 5. 3. 2009). Ve světle těchto závěrů není účelné, aby se Ústavní soud zabýval námitkami opětovně zpochybňujícími relevanci důvodů předložených CSPSD. To, že stát v dané věci vystupoval zprostředkovaně a nepřímo (prostřednictvím jím zřízených příspěvkových organizací) jak v pozici vyvlastnitele (investora), tak toho, kdo mohl odmítnout směnu pozemku, představuje pouze logický důsledek skutečnosti, že směnitelné byly jen pozemky ve vlastnictví České republiky nebo právnické osoby zřízené zákonem nebo zřízené nebo založené státem, vůči níž je stát ovládající osobou (viz §3d liniového zákona). Skutečnost, že stěžovateli požadované pozemky však v principu byly podle §3d liniového zákona směnitelné, oba soudy uznaly a vycházely z ní. Jak vysvětlil Nejvyšší správní soud v bodě [26] svého rozsudku, závěry krajského soudu k významu hodnoty směňovaného pozemku nebyly pro posouzení věci rozhodující.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu