ECLI:CZ:US:2023:4.US.2467.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2467/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Bui Dinh Quanga, zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2022 č. j. 18 Co 194/2022-46, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na rozhodnutí ve věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejšímu účastníkovi byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 6. 2021 č. j. 77 A 46/2021-157 v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu uložena povinnost vydat ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci rozsudku správní rozhodnutí v řízení vedeném pod č. j. OAM-52517/ZM-2019 o žádosti stěžovatele o vydání zaměstnanecké karty a povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku krajského soudu podal vedlejší účastník kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2022 č. j. 4 Azs 196/2021-40 zamítl jako nedůvodnou.
3. Stěžovatel podal k soudnímu exekutorovi JUDr. Ing. Petru Kučerovi, Exekutorský úřad Kladno (dále jen "soudní exekutor"), exekuční návrh proti vedlejšímu účastníkovi s tím, že exekučním titulem je shora uvedený rozsudek krajského soudu vydaný v řízení o žalobě stěžovatele proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatel v exekučním návrhu tvrdil, že vedlejší účastník uloženou povinnost nesplnil, přestože v návaznosti na výše zmíněný rozsudek krajského soudu vydal rozhodnutí ze dne 29. 6. 2021 č. j. OAM-52517-50/ZM-2019, kterým se stěžovateli podle §42g odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), vydává zaměstnanecká karta s platností na dobu jednoho roku. Toto rozhodnutí však stěžovatel považuje za nicotné, neboť podle jeho názoru trpí vadami, které je činí právně
a fakticky neuskutečnitelným.
4. Vedlejší účastník dne 1. 11. 2021 navrhl podle §55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve spojení s §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), exekuci zastavit, neboť povinnost stanovenou exekučním titulem splnil v předchozím bodu uvedeným správním rozhodnutím, kterým byla stěžovateli zaměstnanecká karta vydána. Proti tomuto rozhodnutí nebylo podáno odvolání ani nebyl u nadřízeného správního orgánu podán návrh na prohlášení nicotnosti. Náklady spojené s exekucí by měl proto podle vedlejšího účastníka hradit stěžovatel jako oprávněný. Stěžovatel s návrhem na zastavení exekuce souhlasil. Dovodil totiž, že po zahájení exekuce mu bylo na zastupitelském úřadu vylepeno dlouhodobé vízum za účelem převzetí povolení k pobytu (dále jen "DV-R vízum"), na základě kterého je oprávněn přicestovat do České republiky. Byť tedy dosud nedošlo k vydání rozhodnutí podle §169t odst. 7 písm. a) zákona o pobytu cizinců, vedlejší účastník již začal činit kroky, které k vydání tohoto rozhodnutí přímo směřují.
5. Soudní exekutor exekuci vedenou na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 10. 2021 č. j. 148 EXE 2515/2021-15 zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Nákladové výroky jeho usnesení byly rozhodnutím městského soudu ze dne 8. 2. 2022 č. j. 18 Co 14/2022 zrušeny a věc byla vrácena soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení se závazným pokynem opětovně posoudit, který z účastníků zavinil zastavení exekuce (§89 exekučního řádu). Soudní exekutor usnesením ze dne 18. 11. 2021 č. j. 150 EX 1477/21-25 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit náklady exekuce ve výši 4 295,50 Kč a stěžovateli na náhradě nákladů za právní zastoupení advokátem částku 3 811,50 Kč. V odůvodnění usnesení zopakoval tvrzení stěžovatele o nicotnosti a vadnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 29. 6. 2021, kterým měla být stěžovateli vydána zaměstnanecká karta s platností na dobu jednoho roku.
6. Proti výše uvedenému usnesení soudního exekutora podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě městský soud ústavní stížností napadeným usnesením usnesení soudního exekutora v I. výroku změnil tak, že stěžovatel (a nikoliv vedlejší účastník) je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4 295,50 Kč, a co do II. výroku usnesení jej změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů exekučního řízení částku 600 Kč. Současně stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč. Městský soud zdůraznil, že stěžovatel "nemohl minimálně od 25. 3. 2021, kdy byl vydán pokyn zastupitelskému úřadu..., mít pochybnost o tom, že povinná hodlá vydat rozhodnutí, avšak v dané době bylo jeho vydání standardním způsobem limitováno mimořádnou okolností, kterou jistě omezení přijímaná ohledně omezení šíření nemoci Covid-19 jsou. Limitace rozhodovací pravomoci povinné vyplývá z již zmíněného pokynu ze dne 25. 3. 2021, obsahujícího i praktické poučení oprávněného k cestování a nutné karanténě po přicestování na území ČR, tak rozhodnutí povinné ze dne 29. června 2021 č. j. 8 OAM-5251-50/ZM-2019, v kterém jasně oprávněnému vysvětluje, z jakého důvodu vyhovuje povinnosti stanovené jí rozhodnutím krajskému soudu tímto způsobem". Sám stěžovatel si byl nadto vědom toho, že mu bylo vylepeno DV-R vízum s tím, že zaměstnanecká karta mu bude vydána po přicestování na území České republiky, ukončení případné karantény a pořízení biometrických údajů. Městský soud posoudil zavinění za vzniklé náklady řízení v souladu s §89 exekučního řádu tak, že v daném případě šlo ze strany stěžovatele o šikanózní výkon práva, neboť všechny úkony vedlejšího účastníka směřovaly ke splnění povinnosti, tedy bylo zřejmé, že je připraven plnit, pominou-li okolnosti dané mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel rekapituluje skutkový stav věci, zejména průběh řízení před správními soudy, a uvádí, že postupem městského soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení
v jeho exekuční věci došlo k porušení jeho výše uvedených základních práv a svobod (viz bod 1). Zdůrazňuje, že v důsledku nečinnosti vedlejšího účastníka neměl jinou možnost, než se exekučním návrhem domáhat vymožení povinnosti uložené exekučním titulem (rozsudkem krajského soudu). Uplatněný postup proto podle něj nelze považovat za šikanózní. Uvádí, že "souhlas se zastavením exekuce poskytl právě z toho důvodu, že již bylo... vylepeno vstupní vízum, se kterým následně mohl přicestovat do České republiky, vyzvednout na pracovišti Odboru azylové a migrační politiky pobytovou kartu [čímž došlo k vydání rozhodnutí ve smyslu §169t odst. 7 písm. a) zákona o pobytu cizinců] a následně zde mohl začít uplatňovat své právo pobytu a zaměstnání, čehož se domáhal již od podání žádosti v srpnu 2019".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti usnesení městského soudu nebylo dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z toho vyplývá, že je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, nepostupují-li v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny. Výše uvedené platí tím spíše, napadá-li stěžovatel pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení v zásadě nepřísluší, s výjimkou extrémních excesů soudu, zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461)].
10. Ústavní soud rovněž poznamenává, že stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení v souhrnné výši 5 195,50 Kč, která představuje z ústavněprávního hlediska tzv. bagatelní částku. Ve své rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že ve věcech, u nichž procesněprávní úprava nepřipouští odvolání, resp. dovolání, tedy ve věcech jako je i věc nyní posuzovaná, je již z jejich podstaty - s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)].
11. Při ústavněprávním přezkumu věci týkající se náhrady nákladů řízení, nadto v bagatelní výši, by Ústavní soud ke zrušení napadeného rozhodnutí mohl přistoupit toliko v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, případně by navazující právní závěry byly zjevně svévolné. Nic takového však Ústavní soud neshledal. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je z ústavněprávního hlediska dostačující a jsou v něm vylíčeny úvahy, jimiž se městský soud při svém rozhodování řídil. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené není povolán k přehodnocování zjištění městského soudu, kdo a jakou měrou zavinil zastavení exekučního řízení. Vzhledem k povaze řízení a zdrženlivému ústavněprávnímu přezkumu je zřejmé, že základní práva stěžovatele porušena být nemohla. Samotným usnesením o náhradě nákladů exekučního řízení již z podstaty věci nemohlo dojít k porušení práva stěžovatele na projednání ve věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jak namítá. Stěžovatel porušení tohoto práva patrně vztahuje k předcházející nečinnosti vedlejšího účastníka, případně průběhu řízení před správními soudy. Předmět řízení o ústavní stížnosti je však vymezen jejím petitem, jímž je Ústavní soud vázán. Z toho důvodu není Ústavní soud oprávněn hodnotit dřívější nečinnost vedlejšího účastníka, ani postup správních soudů, ale jen ústavnost napadeného usnesení městského soudu o náhradě nákladů exekučního řízení.
12. Ústavní stížnost nadto neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, která by zpochybňovala rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů exekučního řízení. V převážné části jde o pouhou rekapitulaci řízení před správními soudy a o citaci odůvodnění jejich rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh rovněž není patrné, v čem přesně spatřuje stěžovatel nicotnost rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterým mělo dojít k plnění uloženému exekučním titulem. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž nevysvětlil a nedoložil, proč věc i přes svou bagatelní povahu vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 nebo ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2393/19; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). S ohledem na všechny tyto skutečnosti není na místě, aby Ústavní soud blíže posuzoval obsah napadeného rozhodnutí městského soudu. Tento výklad nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenské shody o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu