ECLI:CZ:US:2023:4.US.2513.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2513/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), soudce Josefa Fialy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou, sídlem Národní 58/32, Praha 1 - Nové Město, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2023 č. j. 30 Co 76/2023-610 v části, jíž byl změněn I. výrok rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. prosince 2022 č. j. 13 C 425/2021-366, proti II. výroku uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze a proti I., II. a V. výroku uvedeného rozsudku Okresního soudu Praha-západ, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a V. G., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") uložil stěžovateli povinnost platit vedlejší účastnici (manželce) výživné, a to od 1. 9. 2021 do 30. 11. 2021 ve výši 25 456 Kč měsíčně, od 1. 12. 2021 do 30. 4. 2022 ve výši 29 706 Kč měsíčně a od 1. 5. 2022 až do rozvodu manželství ve výši 32 802 Kč měsíčně, splatné vždy předem do 15. dne každého příslušného měsíce (I. výrok). Stěžovateli dále uložil zaplatit vedlejší účastnici dlužné výživné za období od 1. 9. 2021 do 30. 11. 2022 ve výši 454 512 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (II. výrok). V části, v níž se vedlejší účastnice po stěžovateli domáhala uložení povinnosti platit výživné za období od 1. 8. 2021 do 31. 8. 2021 ve výši 45 566 měsíčně, okresní soud řízení zastavil (III. výrok), zamítl žalobu v části, v níž se vedlejší účastnice domáhala určení výživného v tam specifikovaných částkách (IV. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 58 746,34 Kč (V. výrok).
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") výše uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v I. výroku změnil tak, že stěžovatel je povinen platit vedlejší účastnici výživné, a to od 1. 9. 2021 do 30. 4. 2022 ve výši 19 000 Kč měsíčně, od 1. 5. 2022 do 31. 1. 2023 ve výši 23 000 Kč měsíčně a od 1. 2. 2023 ve výši 10 000 Kč měsíčně, splatné vždy předem do 15. dne každého příslušného měsíce; v části týkající se částky 6 456 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2021 do 30. 11. 2021, částky 10 706 Kč měsíčně za období od 1. 12. 2021 do 30. 4. 2022, částky 9 802 Kč měsíčně za období od 1. 5. 2022 do 31. 1. 2023 a částky 22 802 Kč za období od 1. 2. 2023 žalobu zamítl (I. výrok). Ve II. výroku rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici dlužné výživné za období od 1. 9. 2021 do 31. 5. 2023 ve výši 399 000 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (II. výrok). Zbývajícími výroky vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli jak náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 80 542 Kč (III. výrok), tak náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 686 Kč v tam uvedených lhůtách (IV. výrok).
4. Krajský soud vyšel ze zjištění, že účastníci jsou od srpna 2010 dosud manželé, společné soužití ukončili v roce 2018, kdy se stěžovatel odstěhoval ze společné domácnosti. O poměrech jejich tří nezletilých dětí bylo již rozhodnuto tak, že byly svěřeny do střídavé péče rodičů; o výživném pro ně bude dále rozhodováno. Krajský soud se neztotožnil s námitkami stěžovatele, že by zde byly důvody pro odepření výživného vedlejší účastnici pro rozpor s dobrými mravy. Mezi účastníky panují vyhrocené vztahy, které mají svůj původ v rozpadlém manželství a péči o nezletilé - stěžovatel poukazoval na to, že vedlejší účastnice mu neodůvodněně odpírá kontakt s dětmi, ve věci byly opakovaně podány návrhy na výkon rozhodnutí za nepředání dětí do stěžovatelovy péče. Zmíněné jednání vedlejší účastnice se však podle krajského soudu negativně nedotýká majetkových poměrů účastníků, přičemž vyživovací povinnost k vedlejší účastnici jako manželce, kterou má být zajištěna stejná životní úroveň manželů, kteří spolu nežijí, nelze vnímat ani jako protiplnění za možnost podílet se na péči o společné děti. Soud zhodnotil majetkové poměry účastníků řízení, jejich příjmy a nezbytné měsíční výdaje v jednotlivých obdobích a o výživném rozhodl způsobem uvedeným ve výroku rozsudku tak, aby odpovídalo zajištění v zásadě stejné hmotné úrovně manželů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel úvodem rekapituluje, že až do jara 2021 byli s vedlejší účastnicí schopni se na všem domluvit; následně však nastal obrat v jejím chování, vedlejší účastnice se stěžovatelem odmítá komunikovat a předávat mu děti do péče; dokonce již byla z tohoto důvodu i soudně vyzývána k dodržování svých povinností plynoucích z rozhodnutí o úpravě péče o nezletilé. Vše vyvrcholilo v květnu 2023, kdy nezletilé umístila do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc X, aniž by na to stěžovatele předem upozornila, přičemž tak učinila proto, že nezletilé stěžovateli nechtěla předat do péče. Stěžovatel si je tam následujícího dne vyzvedl a od té doby jsou v jeho péči; rovněž chodí do základní školy v místě stěžovatelova bydliště. Přiznání výživného pro vedlejší účastnici je po tomto jejím jednání a pro celkové vzájemné konfliktní vztahy podle stěžovatele v rozporu s dobrými mravy a spravedlností. Ačkoliv to stěžovatel namítal již v řízení před obecnými soudy, ani jeden z nich to nevzal v potaz a nevypořádal se s tvrzeným rozporem s dobrými mravy ani s konkrétními stěžovatelovými námitkami. Napadená rozhodnutí jsou proto v tomto rozsahu nepřezkoumatelná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, jejichž výroky napadá. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Navrhuje-li stěžovatel zrušení I., II. a V. výroku rozsudku okresního soudu, které svým rozhodnutím změnil krajský soud, pak k rozhodování o jejich ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není totiž povolán rušit, co již bylo změněno). K posouzení ústavní stížnosti ve zbývajícím rozsahu, tedy v rozsahu, v němž směřuje proti I. a II. výroku rozsudku krajského soudu, je Ústavní soud příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Do rozhodování těchto soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v napadených výrocích rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posouzeno jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a jež by mohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
9. Stěžovatel brojí výlučně proti tomu, jakým způsobem byla v řízení posouzena jím vznesená námitka výkonu práva vedlejší účastnice v rozporu s dobrými mravy, resp. proti tomu, že fakticky posouzena nebyla. Ústavní soud však tomuto tvrzení nemůže přisvědčit, neboť z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá pravý opak. Krajský soud, byť stručněji, než si pravděpodobně stěžovatel představoval, v bodu 25 odůvodnění rozsudku vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů nelze na stěžovatelem poukazované jednání vedlejší účastnice nahlížet jako na rozporné s dobrými mravy a proč je i přes jeho námitky namístě jí výživné přiznat. V podrobnostech lze odkázat na příslušnou část rozsudku.
10. Ačkoliv lze rozumět tomu, že stěžovatel může s ohledem na vzájemné neshody a jednání vedlejší účastnice považovat rozsudek krajského soudu z osobního hlediska za nespravedlivý, nic to nemění na tom, že z ústavněprávního hlediska obstojí. Krajský soud rozhodnutí o tom, že nebyly splněny podmínky pro odepření výživného vedlejší účastnici, odůvodnil, přičemž jeho konkrétní závěry v tomto ohledu nelze označit za jakkoliv extrémní, svévolné nebo nepřezkoumatelné. Posouzení, zda je přiznání výživného jednomu z manželů v rozporu s dobrými mravy či nikoliv, náleží především do kompetence obecného soudu a Ústavnímu soudu nepřísluší jej v této úloze nahrazovat.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v části směřující proti I. a II. výroku rozsudku krajského soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti I., II. a V. výroku rozsudku okresního soudu ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu