ECLI:CZ:US:2023:4.US.254.23.1
sp. zn. IV. ÚS 254/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Nemocnice AGEL Třinec-Podlesí, a. s., sídlem Konská 453, Třinec, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2022 č. j. 71 Co 214/2022-775, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Jitky Bestové, Konstantina Čaplygina a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uvedeného v záhlaví s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastnice se žalobou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") domáhala po stěžovatelce a vedlejším účastníkovi zaplacení náhrady újmy na zdraví ve výši 3 000 000 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku poskytnutí nedostatečné lékařské péče. Okresní soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2022 č. j. 14 C 92/2015-721 žalobu zamítl (I. výrok), uložil povinnost první vedlejší účastnici zaplatit náklady státu (II. výrok), nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 148 251,80 Kč (III. výrok) a nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 116 705,80 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala první vedlejší účastnice odvolání a proti IV. výroku tohoto rozsudku podal odvolání vedlejší účastník. Krajský soud neshledal odvolání první vedlejší účastnice důvodným, a proto potvrdil rozsudek okresního soudu v I. a II. výroku jako věcně správný (I. výrok). Při přezkumu III. a IV. výroku dospěl krajský soud k závěru, že okolnosti případu odůvodňují aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tudíž tyto výroky změnil tak, že stěžovatelce, vedlejšímu účastníkovi a třetí vedlejší účastnici se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (III. a IV. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před okresním soudem a krajským soudem, namítá, že rozsudek krajského soudu "je ohledně otázky nákladů nalézacího řízení překvapivý a neočekávaný ve smyslu relevantní judikatury Ústavního soudu", a cituje z vybraných nálezů Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem o Ústavním soudu a shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
6. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci [srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
7. Z veřejně přístupných zdrojů (www.infosoud.cz) Ústavní soud zjistil, že ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 14 C 92/2015 byl podán proti rozsudku krajského soudu obsahující napadený výrok opravný prostředek. Dotazem u okresního soudu Ústavní soud ověřil, že první vedlejší účastnice podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, a to proti všem jeho výrokům.
8. V posuzované věci stěžovatelka dovolání proti výroku o věci samé nepodala, neboť bylo rozhodnuto v její prospěch. Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neměla již k dispozici žádný procesní prostředek, kterým by se mohla proti rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení bránit. Přípustnost její ústavní stížnosti však vylučuje skutečnost, že dovolání podala vedlejší účastnice a v době podání ústavní stížnosti (a rozhodnutí o ní) ještě nebylo řízení o dovolání skončeno. Nelze přehlédnout, že kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, mohl by nejen zrušit nebo změnit rozsudek krajského soudu ve výroku ve věci samé, ale také zrušit akcesorické výroky o nákladech řízení (§243e o. s. ř.). Tím by otevřel prostor k tomu, aby se krajský soud opět zabýval i náklady řízení a aby při rozhodování o nich přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelkou v ústavní stížnosti. Přezkoumával-li by Ústavní soud napadený výrok rozsudku krajského soudu o nákladech řízení ještě před tím, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o vedlejší účastnicí podaném dovolání, nejenže by nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18 či usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19).
9. Závěr, že ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předtím, než Nejvyšší soud rozhodne o jeho dovolání proti výroku ve věci samé, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, lze plně vztáhnout i na situaci, kdy dovolání do věci samé podá (jiný) účastník řízení, jehož zájem na výsledku řízení ve věci samé je v kolizi se zájmem stěžovatele. Odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost (shodně např. usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1112/20, bod 17.).
10. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí nynější ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (při splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, bude-li jí napaden výhradně nákladový výrok.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2023
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj