ECLI:CZ:US:2023:4.US.2548.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2548/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Adamem Felixem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2023 č. j. 25 Cdo 3697/2021-312 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2021 č. j. 25 Co 106/2021-257, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a R. M., V. S., L. M. a E. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 1 odst. 2, čl. 4 a čl. 10a Ústavy a bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 2. 2021 č. j. 12 C 36/2020-187 uložil stěžovateli povinnost nahradit nemajetkovou újmu za duševní útrapy spojené s usmrcením poškozeného J. M. prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici ve výši 551 780 Kč s příslušenstvím, třetímu vedlejšímu účastníkovi ve výši 751 780 Kč s příslušenstvím a čtvrté vedlejší účastnici ve výši 851 780 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu ve zbývajících částkách (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok). Předmětem řízení byly nároky vedlejších účastníků vůči stěžovateli na náhradu nemajetkové újmy podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (pozn. první tři vedlejší účastníci byli dětmi poškozeného, čtvrtá vedlejší účastnice jeho družkou). Okresní soud shledal, že stěžovatel v období rozhodném pro posuzovanou věc podnikal v oboru stavebních prací a jeho zaměstnanec (shodou okolností syn stěžovatele) při provádění jedné ze zakázek, konkrétně při vykládce stavebního materiálu pomocí nákladního vozidla - bagru, nezajistil bezpečný prostor, zejména neměl přehled o pohybu poškozeného, tehdy zaměstnance obchodní společnosti X (dále jen "společnost X"), a jedna paleta tvárnic Ytong z automobilu, se kterým poškozený přijel, spadla a poškozeného usmrtila. Pro uvedené jednání byl syn stěžovatele uznán vinným z přečinu usmrcení z nedbalosti, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu v délce trvání dvou let. Syn stěžovatele se podle okresního soudu dopustil trestné činnosti při vykládce materiálu, tedy při plnění svých pracovních povinností pro svého zaměstnavatele, kterým byl stěžovatel, a poškozený byl usmrcen při plnění pracovních povinností vůči svému zaměstnavateli.
3. Následné stěžovatelovo odvolání proti I., III. a IV. výroku rozsudku okresního soudu shledal Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") částečně důvodným, a proto napadeným rozsudkem změnil I. výrok tak, že žalobu prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice v částce 251 780 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak ho potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až IV. výrok). V odůvodnění krajský soud konstatoval, že okresní soud dostatečně zjistil skutkový stav a učinil na základě něho právní závěry, s nimiž se většinově ztotožnil. Dále krajský soud zdůraznil, že při posouzení nároků vůči stěžovateli za usmrcení poškozeného nelze vycházet ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, protože mezi poškozeným a stěžovatelem nebyl žádný pracovněprávní vztah, ten existoval pouze mezi synem stěžovatele jako škůdcem a stěžovatelem jako jeho zaměstnavatelem. Postup vedlejších účastníků, kteří se rozhodli podat žalobu proti stěžovateli jako zaměstnavateli škůdce, nikoliv proti zaměstnavateli poškozeného (tedy proti společnosti X), je podle krajského soudu možný a v souladu se zákonem. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu krajský soud připomenul, že když škoda byla v daném případě způsobena pracovním strojem (bagrem) při činnosti, k níž slouží, a nikoliv při (jeho) přepravě vlastní motorickou silou, nemůže být škodní událost posuzována tak, že byla vyvolána zvláštní povahou provozu dopravního prostředku a je tedy o ní nutno uvažovat při odpovědnosti provozovatele stroje. Také z toho důvodu není pro věc použitelný rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 4. 9. 2014 ve věci C-162/13, Damijan Vnuk v. Zavarovalnica Triglav d. d., neboť v tomto případě došlo ke škodní události pohybem traktoru při couvání s vlekem. V dané věci došlo ke vzniku újmy při vykládce stavebního materiálu pomocí kolového bagru, který v okamžiku vzniku újmy sloužil jako pracovní stroj, a nikoliv jako dopravní prostředek. Okresní soud podle krajského soudu rovněž správně identifikoval, že je třeba vycházet z odpovědnosti za škodu plynoucí z provozní činnosti, neboť k úmrtí poškozeného došlo v důsledku pádu palety, a rovněž zásadně správně postupoval při stanovení výše a druhu zadostiučinění, které vedlejším účastníkům přisoudil. V této souvislosti uvedl, že škůdce se vedlejším účastníkům omluvil až v průběhu trestního řízení, a proto jeho postoj nelze považovat za příliš spontánní a upřímný. Ani krajský soud se neztotožnil s tím, že by uložená povinnost k náhradě újmy měla být pro stěžovatele likvidační, když vedle starobního důchodu má příjem z podnikání a vlastní nemovitý majetek. Rovněž je třeba zohlednit případné plnění pojistného, chránícího stěžovatele jako zaměstnavatele, od pojišťovny. Při změně rozsudku okresního soudu krajský soud vzal v úvahu, že první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice neměli k poškozenému dostatečně intenzivní vztah; od útlého věku se s poškozeným jako se svým otcem - poté, co se rozešel s jejich matkou - nestýkali a za otce považovali spíše nového manžela své matky.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí odůvodnil zjištěním, že stěžovatel v dovolání nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by přípustnost dovolání mohla být založena. Podle Nejvyššího soudu soudy nepochybily, posuzovaly-li žalobu vedlejších účastníků na náhradu újmy podle občanského zákoníku a dovodily tak pasivní věcnou legitimaci stěžovatele. Rovněž správně vysvětlily důvody, pro které stěžovatel odpovídá za újmu způsobenou provozní činností, a nikoliv za újmu související s provozem dopravního prostředku, protože bagr při škodní události plnil funkci stavebního stroje, a nikoliv dopravního prostředku. Rovněž úvahy soudů nižších stupňů o výši náhrady nemajetkové újmy přiznané vedlejším účastníkům jsou podle Nejvyššího soudu přiměřené, přičemž jen náhrada zcela zjevně nepřiměřená by mohla vést k zásahu Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel setrvává na závěru, že není pasivně věcně legitimován, protože k náhradě újmy vedlejších účastníků je povinen zaměstnavatel poškozeného. Z tohoto důvodu měl být spor posuzován podle pracovněprávních předpisů, včetně předpisů o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, což mimo jiné znamená, že o věci rozhodovaly nesprávně obsazené soudy. I kdyby stěžovatel připustil svoji pasivní věcnou legitimaci pro náhradu nemajetkové újmy, mělo se vycházet z odpovědnosti plynoucí z provozu vozidla. Okolnost, že celá věc měla být posuzována podle pracovněprávních předpisů, stěžovatel dovozuje mimo jiné ze vztahu obecného a zvláštního, kdy zvláštní právní úprava (tj. pracovněprávní předpisy) musí mít přednost před odpovědností plynoucí z obecných občanskoprávních předpisů. Uvedený závěr je podle stěžovatele podpořen usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 353/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). I kdyby se neuplatňovala odpovědnost zaměstnavatele poškozeného podle zákoníku práce, měli by být dalším primárním odpovědným subjektem stavebníci, na jejichž staveništi k nehodě došlo. Obecné soudy rovněž příliš izolovaně vyložily odpovědnost z provozu vozidla, čímž nepřiměřeně zúžily okruh pojistných událostí a neúměrně tak zkrátily vymahatelnost satisfakce plynoucí z pojištění. V této souvislosti stěžovatel setrvává na závěru, že obecné soudy v dané věci nesprávně aplikovaly právo Evropské unie, jakož i z něho vycházející judikaturu SDEU, a opět odkazuje na rozhodnutí sp. zn. C-162/13, v němž měl jmenovaný soud mimo jiné zdůraznit, že právně neurčitý pojem "provoz vozidla" musí být vykládán široce a musí odpovídat obvyklé funkci vozidla. Úkolem bagru nebylo jen složit materiál z korby nákladního vozidla, ale také tento materiál přemístit. Neobstojí proto ani odkaz obecných soudů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 25 Cdo 3125/2005, který podle stěžovatele není v souladu s eurokonformním výkladem směrnice [srov. k tomu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. 9. 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (dále jen "směrnice z roku 2009")]. Z rozsudku SDEU ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. C-514/16, Isabel Maria Pinheiro Vieira Rodrigues de Andrade a Fausto da Silva Rodrigues de Andrade v. José Manuel Proença Salvador a další stěžovatel výkladem a contrario dovozuje, že dopravní prostředek je za vozidlo považován vždy, pokud není použit jen jako zdroj hnací síly pro další zařízení či stroje. Obecné soudy rovněž podle stěžovatele pochybily, když při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy nezkoumaly dostatečně intenzitu vztahů mezi pozůstalými a poškozeným. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14 (N 221/79 SbNU 545). Za zvláště problematický stěžovatel v této souvislosti považuje vztah prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice k poškozenému. Soudy rovněž nezvážily, že vzhledem ke zdravotnímu stavu a věku stěžovatele je jemu uložená povinnost k náhradě újmy prakticky likvidační. V závěru pak stěžovatel namítá, že řízení před Nejvyšším soudem bylo stiženo průtahy, když rozhodnutí bylo vydáno takřka po dvou letech od podání dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí
- z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musejí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nálezy ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a sp. zn. III. ÚS 84/94].
10. Ústavní soud shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takové pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud nejprve poznamenává, že vzdor přesvědčení stěžovatele jsou napadená rozhodnutí nejen velmi podrobně a pečlivě odůvodněna, ale jsou i v souladu s judikaturou Ústavního soudu a SDEU. Ze stěžovatelem odkazovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 353/16 lze dovodit, že dosažení souběžného odškodnění podle různých právních předpisů (typicky občanského zákoníku a zákoníku práce) je zásadně nežádoucí, kdyby takto uplatňované odškodnění směřovalo výlučně vůči jediné osobě. Tak tomu však v nyní posuzované věci není, neboť vedlejší účastníci své nároky vůči stěžovateli neuplatňují podle předpisů pracovního práva a současně podle předpisů občanského práva.
12. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že obecné soudy v jeho věci vyložily pojem "provozu vozidla" v rozporu s právem EU a na něj navazující judikaturou SDEU. Stěžovatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. C-514/16 je nutno podle Ústavního soudu vyložit tak, že vozidlem se pro účely směrnice o pojištění odpovědnosti rozumí vozidlo určené především k dopravě. Pojem "provoz vozidla" je pak skutečně nutno vykládat ve smyslu rozsudku sp. zn. C-162/13 extenzivně, nicméně ve skutečnosti tak, že provozem vozidla se rozumí nejen vlastní pohyb dopravního prostředku, ale i ostatní činnosti, které s realizací tohoto pohybu souvisí (tzn. například nastupování do vozidla, vystupování z vozidla). Nahlíženo takovýmto výkladem, je s uvedeným rozhodnutím SDEU souladný i stěžovatelem zpochybňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3125/2005.
13. V napadených rozhodnutích obecné soudy objasnily, proč není v rozporu s konstrukcí odškodnění, mohou-li se pozůstalí domáhat náhrady po různých osobách a podle právních předpisů příslušného právního odvětví (tudíž nemůže být taková situace pokládána za popření vztahu mezi obecným a zvláštním). Neobstojí ani stěžovatelovo tvrzení, že se vedlejší účastníci měli náhrady újmy domáhat po stavebnících. Ani ze stěžovatelovy argumentace není zřejmé, že by průběh škodní události měl příčinu jinde, než právě v tom, že si zaměstnanec stěžovatele nepočínal - zjednodušeně uvedeno - dostatečně obezřetně. V napadených rozhodnutích bylo rovněž vysvětleno, že provoz bagru nelze bez dalšího subsumovat pod nároky plynoucí z odpovědnosti z provozu vozidla; obecné soudy tedy evidentně důvodně uzavřely, že vůči stěžovateli jde o odpovědnost z provozní činnosti.
14. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je rovněž zřejmé, že v předmětném řízení obecné soudy poměřovaly výši odškodnění intenzitou vztahů mezi pozůstalými a poškozeným a rovněž se zabývaly - což také náležitě vysvětlily - zda uložená povinnost není pro stěžovatele likvidační. Ohledně povinnosti soudů posuzovat při odškodnění nemajetkové újmy intenzitu vztahu mezi pozůstalými a poškozeným, nemůže proto obstát stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 2844/14.
15. K námitce stěžovatele, že řízení před Nejvyšším soudem bylo stiženo průtahy, Ústavní soud uvádí, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu stěžovatelem formulovaného) nemohly být průtahy v řízení před Nejvyšším soudem, nýbrž výlučně to, zda napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Kdyby se stěžovatel v průběhu dovolacího řízení obrátil na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, takové stížnostní žádání by Ústavní soud posoudil podle své konstantní judikatury [souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)]. V době, kdy dovolací řízení pravomocně skončilo, se Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy nemohl zabývat [srov. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)]. Bylo by totiž nelogické a odporující zájmům stěžovatele, aby z důvodu průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil vydané konečné rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování tohoto řízení.
16. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu