ECLI:CZ:US:2023:4.US.2550.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2550/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Dvorské, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2023 č. j. 22 Cdo 1591/2022-132 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2022 č. j. 71 Co 259/2021-100, ve znění opravného usnesení ze dne 25. ledna 2022 č. j. 71 Co 259/2021-103, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Kateřiny Némethové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 348/2019, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 2. 6. 2021 č. j. 6 C 348/2019-73 byl zamítnut návrh, kterým se vedlejší účastnice domáhala určení, že pozemek parc. č. X1 v kat. území H. se nachází v přídatném spoluvlastnictví vedlejší účastnice a stěžovatelky, v němž výše spoluvlastnického podílu vedlejší účastnice činí 1/3, kdy tento spoluvlastnický podíl je spojen s vlastnictvím pozemku parc. č. X2 v kat. území H., a výše spoluvlastnického podílu stěžovatelky činí 2/3, kdy tento spoluvlastnický podíl je spojen s vlastnictvím pozemku parc. č. X3 v kat. území H. (výrok I) a vedlejší účastnici bylo uloženo zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 39 598,75 Kč (výrok II). Okresní soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice a stěžovatelka mají v podílovém spoluvlastnictví pozemek parc. č. X1 (ostatní komunikaci), který využívají jako příjezdovou cestu ke svým nemovitostem. Na tento pozemek navazují pozemky ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice (pozemky parc. č. X2 a X4) a stěžovatelky (pozemky parc. č. X3, X5, X6, X7, X8, X9, X10, X11, X12 a X13). Z fotografií pořízených při místním šetření měl soud za prokázané, že na pozemek vedlejší účastnice je vedena z místní komunikace (chodníku) dlážděná cesta pro pěší přístup k její nemovitosti, pozemek parc. č. X1 tak slouží vedlejší účastnici pouze pro pohodlnější přístup k její nemovitosti (tj. pro příjezd motorových vozidel přes tento pozemek k parkování na přilehlé zahradě). Okresní soud poukázal na dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze dne 7. 5. 2018 ohledně pozemku parc. č. X2, jehož součástí je stavba č. p. X14 (objekt k bydlení) a parc. č. X4 (zahrada), ve které se vedlejší účastnice a stěžovatelka dohodly, že budou dbát na vzájemnou ohleduplnost a vzájemné nerušení se, když s ohledem na velikost pozemku parc. č. X1 by v případě jeho reálného rozdělení nebyla žádná z nich schopna bez rozšíření této komunikace přijíždět ke svým nemovitostem osobním vozidlem. Vzhledem ke skutečnosti, že vedlejší účastnice i stěžovatelka využívají pozemek parc. č. X1 ke dni rozhodování soudu dlouhodobě bezkonfliktně, přičemž případné neshody mohou řešit jiným odpovídajícím způsobem, dospěl okresní soud k závěru, že zakládat zpřísněný režim přídatného spoluvlastnictví jen pro účel, kterého mohou spoluvlastnice dosáhnout jinak, je nepřijatelné.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že pozemek parc. č. X1 se nachází v přídatném spoluvlastnictví vedlejší účastnice a stěžovatelky, v němž výše spoluvlastnického podílu vedlejší účastnice činí 1/3, kdy tento spoluvlastnický podíl je spojen s vlastnictvím pozemku parc. č. X2 a výše spoluvlastnického podílu stěžovatelky činí 2/3, kdy tento spoluvlastnický podíl je spojen s vlastnictvím pozemku parc. č. X3 (výrok I) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 45 503 Kč (výrok II). Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že není naplněna třetí ze zákonných podmínek přídatného spoluvlastnictví, a to, že bez existence pozemku, který slouží společnému účelu vlastníků samostatných věcí, není dobře možné samostatné věci užívat. Krajský soud zdůraznil, že pozemek parc. č. X1 tvoří jedinou možnou přístupovou cestu k pozemkům účastnic, jeho zánikem by zanikla i možnost přístupu, resp. příjezdu účastnic na pozemky v jejich výlučném vlastnictví, a tímto by bylo znemožněno jejich řádné užívání. Podle krajského soudu na uvedeném nic nemění skutečnost, že na pozemku vedlejší účastnice je vybudována přístupová cesta pro pěší z veřejné komunikace, neboť v současné době je běžným standardem přístup k nemovitosti sloužící k bydlení také motorovými vozidly, nadto z vyjádření stěžovatelky vyplývá, že nemá zajištěn jiný přístup k domu ani pro pěší. Krajský soud proto nesouhlasil s okresním soudem, že pozemek parc. č. X1 slouží toliko jako pohodlnější přístup vedlejší účastnice k její nemovitosti.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 7. 2023 č. j. 22 Cdo 1591/2022-132 jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že se ve své judikatuře již zabýval otázkou, zda pro splnění podmínky, že bez existence věci sloužící společnému účelu všech vlastníků samostatných věcí není dobře možné samostatné věci užívat, je zapotřebí absolutní nemožnost užívání samostatných věcí v objektivním pojetí, anebo ji lze považovat za splněnou i za situace, kdy je možné zajistit užívání samostatných věcí jiným vhodným, alternativním způsobem, avšak s vynaložením nezbytných nákladů. Dovolací soud měl za to, že úvahy krajského soudu byly s touto jeho rozhodovací praxí v souladu a současně je nelze považovat ani za zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud vyšel ze skutkových závěrů krajského soudu, že v případě vypořádání rozdělením sporného pozemku bez současného rozšíření komunikace by možnost příjezdu na pozemky stěžovatelky i vedlejší účastnice osobním automobilem byla znemožněna, k tomu dovolací soud dodal, že tím spíše by se uvedený závěr uplatnil, jestliže by při vypořádání byl uvedený pozemek přikázán některé ze spoluvlastnic do výlučného vlastnictví, neboť druhá spoluvlastnice by tím zcela pozbyla možnost ke svému pozemku a rodinnému domu přijíždět.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že aplikace §1223 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, provedená krajským soudem a Nejvyšším soudem je v rozporu s §1140 odst. 1 tohoto zákona. Stěžovatelka namítá, že ze znění §1223 občanského zákoníku není jednoznačně zřejmé, zda je k naplnění zákonných požadavků pro vznik přídatného spoluvlastnictví zapotřebí absolutní nemožnost užívání samostatné věci v objektivním pojetí, tj. ani při vynaložení dalších nezbytně nutných nákladů na zajištění náhradního (alternativního) přístupu k samostatné věci, či zda postačí pouze subjektivní vnímání tvrzené nemožnosti užívání jedním z podílových spoluvlastníků. Stěžovatelka je přesvědčena, že v nyní posuzované věci je možné zajistit užívání samostatných věcí (obou rodinných domů) jiným vhodným alternativním způsobem, avšak při vynaložení nezbytných nákladů na vybudování nových příjezdových cest. Stěžovatelka se domnívá, že skutkový stav nebrání reálnému rozdělení pozemku parc. č. X1 v poměru spoluvlastnických podílů vedlejší účastnice a stěžovatelky. Stěžovatelka dále upozorňuje, že pozemky ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice a stěžovatelky nevytvářejí místně i účelem vymezený celek, neboť jde o samostatně stojící rodinné domy č. p. X14 a X15, které jsou samostatně užívány a odděleny betonovým plotem o výšce 200 cm po celé hranici pozemků parc. č. X3 a X2 a X4. Stěžovatelka dodává, že pozemek parc. č. X2 a X4 ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice bezprostředně sousedí s hlavní komunikací III. třídy a vedlejší účastnice je povinna pro potřeby zachování právní jistoty, prevence soudních sporů a zachování zásad občanského soužití zřídit si svůj vlastní vjezd. Že je to možné, dokládají listinné důkazy (geometrický plán, stanovisko projektanta Tomáše Tilla a písemná stanoviska Policie České republiky, Správy silnic Moravskoslezského kraje a obce H.).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musejí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nálezy ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a sp. zn. III. ÚS 84/94].
10. Ústavní soud shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
11. Podle §1223 odst. 1 občanského zákoníku platí, že věc náležící společně několika vlastníkům samostatných věcí určených k takovému užívání, že tyto věci vytvářejí místně i účelem vymezený celek, a která slouží společnému účelu tak, že bez ní není užívání samostatných věcí dobře možné, je v přídatném spoluvlastnictví těchto vlastníků. Přídatné spoluvlastnictví je tedy zvláštním typem spoluvlastnictví, které může vzniknout pouze za současného splnění v citovaném ustanovení uvedených podmínek. V nyní posuzované věci se okresní soud a krajský soud shodly na tom, že byly splněny první dvě podmínky, tedy že jsou zde pozemky ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice a stěžovatelky, které společně vytváří místně a účelem vymezený celek, dále mají vedlejší účastnice a stěžovatelka v podílovém spoluvlastnictví pozemek, který slouží ke společnému účelu (přístupu a příjezdu) obou spoluvlastnic. Na rozdíl od okresního soudu krajský soud dospěl k závěru, že je naplněna i třetí ze zákonných podmínek přídatného spoluvlastnictví, že bez existence pozemku parc. č. X1, který slouží společnému účelu spoluvlastnic, není dobře možné jimi výlučně vlastněné nemovité věci užívat. Nejvyšší soud měl úvahy krajského soudu za souladné s jeho judikaturou.
12. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že jí a vedlejší účastnicí výlučně vlastněné nemovitosti netvoří místně a účelem vymezený celek a že i bez existence pozemku parc. č. 751 lze tyto nemovitosti užívat za předpokladu vybudování nových příjezdových cest na pozemek parc. č. X4 ve vlastnictví vedlejší účastnice a na pozemek parc. č. X6 ve vlastnictví stěžovatelky.
13. Námitku, že pozemky stěžovatelky a vedlejší účastnice netvoří místně a účelem vymezený celek, vznesla stěžovatelka již ve svém vyjádření k odvolání vedlejší účastnice. Krajský soud se s ní vypořádal v bodě 12 odůvodnění napadeného rozsudku, kdy konstatoval, že pozemky, na kterých jsou umístěny stavby sloužící k bydlení, a pozemky přiléhající společně vytváří místně a účelem vymezený celek jak historicky (bývalá zemědělská usedlost), tak v současné době, kdy jde o pozemky, které na sebe místně navazují a slouží stejnému účelu (zajištění bydlení). Krajský soud uvedl, že zákonná úprava přídatného spoluvlastnictví nestanoví, že musí jít o viditelně oddělený (např. oplocený) celek, ale musí zde být místní a účelová souvislost.
14. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně odůvodněný závěr krajského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logický a srozumitelný, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.
15. Jde-li o námitku, že bez existence pozemku parc. č. X1 může vedlejší účastnice jí výlučně vlastněné nemovitosti užívat, zřídí-li si svůj vlastní vjezd na pozemek parc. č. X4, je možno stěžovatelce dát za pravdu v tom, že ze svědecké výpovědi Tomáše Tilla, projektanta, provedené okresním soudem, vyplývá, že je možné vybudovat sjezd od silnice III. třídy po okraj pozemku parc. č. X4, náklady na vybudování takového sjezdu by byly 40 000 Kč až 50 000 Kč, projektová dokumentace potřebná pro účely vybudování sjezdu by stála 6 000 Kč až 7 000 Kč. V případě vybudování sjezdu by bylo podle svědka nutno opravovat obecní chodníky nebo použít stávající vjezd a vybudovat komunikaci za ním, fyzickou překážkou pro vybudování sjezdu by bylo oplocení a stávající úprava chodníkového tělesa. Uvedené však nemění nic na skutečnosti, že za současné situace není užívání pozemků ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice a stěžovatelky (resp. příjezd k jejich rodinným domům) bez pozemku parc. č. X1 možné. Namítala-li stěžovatelka, že zřídit samostatné přístupové cesty na pozemky v jejich výlučném spoluvlastnictví je v technických a finančních možnostech stěžovatelky i vedlejší účastnice, krajský soud ústavně souladným způsobem vysvětlil, že přídatné spoluvlastnictví vznikne ze zákona při naplnění všech zákonných podmínek bez ohledu na to, že výluční vlastníci mají možnost si zřídit novou příjezdovou cestu k pozemkům ve výlučném vlastnictví.
16. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu).
17. To se však v nyní posuzované věci nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy dovolací soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k tomu, že závěry krajského soudu jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které užívání věci bez předmětu přídatného spoluvlastnictví není "dobře možné" nejenom v případě, že není možné vůbec, ale i tehdy, je-li podstatně omezeno či ztíženo. Společná věc, která má sloužit určitému účelu, je podle této judikatury předmětem přídatného spoluvlastnictví, jestliže její dělení by bylo funkčně neopodstatněné a podstatně by ztížilo užívání samostatných věcí oproti stavu před rozdělením věci společné. Ústavní soud dodává, že i okresní soud ve svém rozsudku uvedl, že v případě rozdělení pozemku parc. č. X1 by žádná z účastnic nebyla schopna bez současného rozšíření komunikace na svůj pozemek ve výlučném vlastnictví přijíždět osobním vozidlem (vedlejší účastnice přes svou zahradu parc. č. X4). Konstatoval-li okresní soud, že je nepřijatelné zakládat zpřísněný režim přídatného spoluvlastnictví jen pro účel, kterého mohou spoluvlastníci dosáhnout jinak, když vedlejší účastnice není odkázána ohledně přístupu ke svému rodinnému domu jen na použití pozemku parc. č. X1, neboť má k této nemovitosti přes pozemek v jejím výlučném vlastnictví zřízenou z místního chodníku přístupovou cestu. Ústavní soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že v současné době je běžným standardem a nutností mít zajištěn přístup k nemovitosti sloužící k bydlení nejen pro pěší, ale rovněž pro příjezd motorovými vozidly.
18. Poukazuje-li stěžovatelka na §1140 občanského zákoníku, podle kterého nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat a každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví, konstatuje Ústavní soud, že takový postup není možný, jde-li o pozemek v přídatném spoluvlastnictví. Podle §1128 občanského zákoníku se lze oddělit z přídatného spoluvlastnictví za podmínky, že věc, k jejímuž využití věc v přídatném spoluvlastnictví až dosud sloužila, zanikla nebo změnila svůj účel tak, že věc v přídatném spoluvlastnictví už není potřebná, ze stejného důvodu může kterýkoli z dalších spoluvlastníků navrhnout soudu, aby účast spoluvlastníka v přídatném spoluvlastnictví zrušil a přikázal jeho podíl za náhradu zbývajícím spoluvlastníkům podle poměru jejich podílů. Možnost zániku přídatného spoluvlastnictví upravuje §1229 občanského zákoníku tak, že pozbude-li věc v přídatném spoluvlastnictví svůj účel, zanikne přídatné spoluvlastnictví a spoluvlastníci se vypořádají podle obecných ustanovení o zrušení spoluvlastnictví. Dokud tento účel trvá, nelze přídatné spoluvlastnictví zrušit.
19. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Nejvyšší soud i krajský soud se danou věcí podrobně zabývaly, a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat, ač vztahy mezi účastnicemi to nevyřeší. Na řešení však soudy nemají nástroje.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu