ECLI:CZ:US:2023:4.US.258.22.1
sp. zn. IV. ÚS 258/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Areál Zákolany s. r. o., sídlem Zákolany 103, zastoupené Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Lochotínská 1108/18, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021 sp. zn. 9 To 66/2021 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru daní, ze dne 12. srpna 2021 č. j. NCOZ-1120-237/TČ-2021-412301-H, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru daní, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru daní (dále jen "policie"), byly podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zajištěny v něm blíže označené nemovitosti v katastrálních územích Trněný Újezd u Zákolan a Koleč ve vlastnictví stěžovatelky s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou výnosem z trestné činnosti.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo usnesení policie zrušeno a bylo nově rozhodnuto tak, že se podle §79g odst. 1 ve spojení s §79a odst. 1 trestního řádu zajištují v něm blíže označené nemovitosti, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že věc je náhradní hodnotou k výnosu z trestné činnosti ve výši 12 171 523 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka považuje za podstatné, že již dříve policie v trestním řízení při prohlídce jejích nebytových prostor a prostor dalších osob zabrala rozsáhlý soubor movitého majetku - strojů, přístrojů a speciálních elektrických součástek hradlových polí FPGA. Hodnota tohoto majetku by měla činit mnoho milionů korun, což potvrzují různé kontroly v minulosti. Zabraný majetek byl pořízen za účasti dotačních prostředků Evropské unie a České republiky. Investice do technologií v určité výši byla podmínkou pro vyplacení příslušné dotace. Dle příslušného usnesení o zahájení trestního stíhání se má šetřená trestná činnost týkat právě neoprávněného čerpání takovýchto dotací.
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že je-li na pořízení technologie poskytnuta dotace, měla by být v případě neoprávněnosti jejího čerpání tato technologie i primárním výnosem z trestné činnosti. Tento movitý majetek tedy mohl a měl být zajištěn. To se však nestalo. Nebyly tak naplněny podmínky podle §79g trestního řádu, ze kterého plyne, že institut zajištění tzv. náhradní hodnoty lze využít pouze tehdy, nelze-li zajistit majetkové hodnoty primárního výnosu z trestné činnosti. Teprve pokud by hodnota zajištěného primárního výnosu nedosahovala hodnoty škody, bylo by možno přistoupit k zajištění náhradní hodnoty. Policie namísto toho nejprve zabrala primární výnos, ovšem dosud jej nezajistila, a tím vytvořila dojem, že nelze zajistit žádnou hodnotu primárního výnosu z trestné činnosti. Přitom proti nevydanému usnesení o zajištění se nelze bránit. Následně byl zajištěn nemovitý majetek rozhodnutími napadenými ústavní stížností.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud přezkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že co se týče usnesení policie, to bylo již dříve zrušeno usnesením vrchního soudu, a vzhledem k tomu je ústavní stížnost v této části návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
7. Ke zbývající části návrhu, směřující proti usnesení vrchního soudu, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je v této části k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
9. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, §62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
10. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v hranicích výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
11. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle §79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně kdykoli žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že není-li zajištění pro účely trestního řízení již nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.
12. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
13. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda napadené usnesení o zajištění má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
14. Předmětné rozhodnutí zákonný podklad nepostrádá, když zajištění probíhá v režimu §79g odst. 1 ve spojení s §79a odst. 1 trestního řádu. Rozhodováno je přitom orgánem k tomu trestním řádem určeným. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. Námitkou stěžovatelky, že zajištění tzv. náhradní hodnoty lze využít pouze tehdy, nelze-li zajistit majetkové hodnoty primární, se vrchní soud, byť stručně, zabýval, když uvedl, že movitý majetek (hradlová pole) uváděný stěžovatelkou v současnosti není zajištěn, nejsou o něm dostatečné poznatky, a rovněž poukázal na počáteční fázi řízení s tím, bude dále nutno důvodnost zajištění a přiměřenost jeho rozsahu vyhodnocovat.
15. Podle Ústavního soud uvedená námitka stěžovatelky nepostrádá určitou logiku a je vhodné, aby se orgány činné v trestním řízení s ní vypořádaly do budoucna (při případných dalších rozhodováních při kterých bude posuzováno trvání daného zajištění) pečlivěji. Ústavní soud nicméně neshledává, že by v současnosti šlo o pochybení dosahující ústavněprávní intenzity, když je třeba připomenout, že slabiny odůvodnění takovýchto rozhodnutí nutno hodnotit ve světle toho, že závěry v této fázi trestního procesu činěné nemusejí být postaveny najisto. Nároky, jaké lze na rozhodnutí o zajištění a jeho odůvodnění, s přihlédnutím k jejich toliko zatímní povaze, klást, nelze srovnávat s nároky vznášenými na konečná rozhodnutí o vině a trestu.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť napadenými usneseními stěžovatelčina základní práva porušena nebyla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu