ECLI:CZ:US:2023:4.US.2597.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2597/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou, sídlem Jaltská 989/7, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. srpna 2022 č. j. 50 To 210/2022-165 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. června 2022 č. j. 7 PP 73/2022-148, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením s odkazem na §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu v trvání čtyřiceti osmi měsíců rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 6. 2019 sp. zn. 1 T 170/2018, tří set devíti dnů (zbytek trestu) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 10 T 15/2008, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010 sp. zn. 10 To 62/2010 (z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. 37 PP 27/2016, a o jehož výkonu bylo opětovně rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. 37 PP 27/2016) a devíti měsíců trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 2017 sp. zn. 37 T 54/2017, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 18. 2. 2020 č. j. 37 T 54/2017-139. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že okresní soud shledal, že stěžovatel během výkonu trestu odnětí svobody neprokázal své polepšení a není u něj dána prognóza vedení řádného života v budoucnu, neboť byl již čtyřikrát ve výkonu trestu odnětí svobody, ve třech případech byl podmíněně propuštěn, z čehož plyne, že uložené a vykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody zjevně neměly na jeho chování a způsob života dostatečné výchovné účinky a neodradily jej od páchání další závažné úmyslné trestné činnosti.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. V odůvodnění přisvědčil závěrům okresního soudu a zdůraznil, že stěžovatel své chování po předchozím podmíněném propuštění nezměnil a delší dobu se dopouštěl trestné činnosti (spočívající v distribuci drog a neplacení výživného). Krajský soud též konkretizoval požadavky, jejichž splnění stěžovatelem by podstatným způsobem zvýšilo pravděpodobnost jeho budoucího podmíněného propuštění.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy při posouzení jeho žádosti nepostupovaly správně. Uvádí, že obdržel mimořádně dobré hodnocení z výkonu trestu odnětí svobody, dlouhodobě plní program zacházení v plném rozsahu, získal tři kázeňské pochvaly a čtyři kladné poznatky, účastní se extramurálních aktivit, absolvoval antiagresivní trénink a věnuje se sociálněprávním naukám.
5. Podle stěžovatele hlavní důvod pro nevyhovění žádosti představovala jeho trestní minulost. Tyto okolnosti se však vztahují k odsouzení a nelze z nich a priori usuzovat, do jaké míry se resocializoval. Trestní zákoník nestanoví jako podmínku pro podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody trestní bezúhonnost ani žádnou míru trestní minulosti, pro kterou nelze předmětné žádosti vyhovět. Proto není udržitelné stěžovateli klást k tíži jeho trestní minulost, kterou již není schopen změnit. Jediné, co je schopen ovlivnit, je chování po vydání rozsudků, pro které vykonává trest odnětí svobody, a v tomto ohledu - jak dovozuje - obstál. Soudy však nedbaly jeho snahy a jeho sebepoznání, kdy rozeznal příčiny a závažnost svého jednání, jehož lituje, přičemž "se již nechce stýkat se starými kamarády a chce se soustředit hlavně na svůj život".
6. K podmínce prognózy vedení řádného života uvádí, že soudy nedocenily vývoj jeho osobních poměrů, kdy má na svobodě vytvořeno rodinné zázemí a je motivován vést řádný život, pečovat o nezletilou dceru a využívat pomoci zletilé dcery, která studuje adiktologii. Stěžovatel poukazuje též na spolupráci s ústavem RUBIKON Centrum, z. ú., který mu pomůže řešit řádné splácení dluhů. Krajský soud podle stěžovatele pochybil, doporučil-li mu, aby napříště navrhl výslech dcery (se kterou má zvýšit intenzitu kontaktů, což je však při výkonu trestu odnětí svobody nerealizovatelné), jakož i vyhotovení posudku z odvětví psychologie. Soudu však nic nebránilo v tom, aby již v řízení, ze kterého vychází ústavní stížnost, nařídil vypracování posudku, stěžovatele vyzval k předložení srovnání očekávaných příjmů a výdajů po propuštění a vyslechl jeho zletilou dceru.
7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel předložil dokumenty podporující jeho argumentaci (zejména příslib práce, potvrzení o bydlení, potvrzení o studiu dcery a jí sjednané dohodě o provedení práce s právnickou osobou zabývající se prevencí a léčbou drogových závislostí).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, došlo-li tímto rozhodnutím k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto musí dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by popřel smysl své existence jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci tak Ústavní soud nejprve zkoumá, zda jsou napadená rozhodnutí lze podrobit meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelů. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud zastává ve své ustálené judikatuře názor, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neimplikuje žádné základní právo [srov. nálezy ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207) a ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589) či usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)], není na ně právní nárok [srov. např. nález ze dne 9. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 464/19 (N 132/95 SbNU 112)] a ani nejde o "automatický" postup [srov. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (U 7/37 SbNU 715)]; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.
11. Polepšení odsouzeného a jeho pozitivní prognózu přísluší posoudit obecným soudům v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy [nález ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 2204/17 (N 24/92 SbNU 258)]. Každý odsouzený má toliko právo, aby jeho žádost o podmíněné propuštění podle §88 odst. 1 trestního zákoníku byla projednána v souladu se všemi garancemi plynoucími v procesním rámci respektujícím požadavky hlavy páté Listiny [srov. zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 464/19, ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2511/19 (N 113/100 SbNU 288), ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2595/20, ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 652/20 (N 146/101 SbNU 23) nebo ze dne 19. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 3073/19 (N 216 SbNU 299)], zejména požadavek na kontradiktornost řízení [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)], dostatečné zjištění skutkového stavu [srov. např. nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)] a řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], a tak Ústavní soud do vlastního rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění v zásadě nezasahuje [srov. nález ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 810/18 (N 116/94 SbNU 384)].
12. Po věcné stránce je pak ústavněprávní rámec rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění vytýčen zejména zákazy neomezeně volné soudcovské úvahy (srov. např. nález ze dne 29. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1945/20), paušálního vyloučení kteréhokoliv odsouzeného z možnosti dosáhnout podmíněného propuštění, zaměňování podmínek pro podmíněné propuštění s důvody, pro něž byl odsouzenému uložen trest odnětí svobody [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3073/19], statického posuzování nápravy a prognózy odsouzeného a ignorování vývoje jeho chování ve výkonu trestu (srov. např. nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21) nebo založení závěru o tom, že odsouzený neprokázal polepšení, toliko na pocitu neopírajícího se o konkrétní skutečnosti.
13. Je-li zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění odůvodněno toliko skutečnostmi, na nichž bylo založeno původní odsouzení stěžovatele, jde o porušení čl. 40 odst. 5 Listiny (např. nález sp. zn. I. ÚS 3073/19). To však neznamená, že by nebylo vůbec možno přihlédnout ke skutečnosti, že pachatel je recidivistou, a požadovat po něm více než po prvopachateli stran přesvědčení soudu, že přes nenaplnění účelu dříve uložených trestů jsou u něj podmínky polepšení a prognózy budoucího řádného života splněny (srov. např. usnesení ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3846/19, bod 27., či usnesení ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1041/18, body 23. až 25.).
14. Jinými slovy, jakkoliv se podmínka polepšení vztahuje k přítomnosti a podmínka prognózy vedení řádného života k eventuální budoucnosti, tedy nelze jejich (ne)splnění dovozovat toliko z minulosti, neznamená to, že by u vědomí jejich vázanosti na přítomnost a budoucnost nemohly obecné soudy při posuzování jejich naplnění do úvahy brát v celkovém kontextu života odsouzeného jako jeden z nevýlučných faktorů i to, jak na odsouzeného působily předchozí tresty či předchozí dobrodiní typu podmíněného propuštění, milosti nebo amnestie prezidenta republiky. Jakkoliv tím nikdy nesmí být vyloučena možnost reálně dosáhnout podmíněného propuštění, neznamená to, že by po takovém odsouzeném, který se dopouští trestné činnosti opakovaně, jemuž musel být po podmíněném propuštění znovu nařízen přímý výkon trestu atd., nebylo možno požadovat intenzivnější snahu či delší působení výkonu trestu odnětí svobody než po ostatních (zejména prvotrestaných).
15. Vztáhne-li Ústavní soud tato obecná východiska na stěžovatelovu věc, je zřejmé, že okresní soud ani krajský soud nevyloučily možnost jeho podmíněného propuštění do budoucna v závislosti na tom, jakým způsobem se bude chovat. Napadená rozhodnutí nezahrnují paušální odepření potenciality podmíněného propuštění, což by bylo v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Zejména krajský soud nejen nevyloučil možnost dosáhnout podmíněného propuštění absolutně, nýbrž srozumitelně formuloval předpoklady, jejichž splnění by reálně mohlo vést k vydání stěžovateli příznivého rozhodnutí.
16. Krajský soud konstatoval, že je třeba, aby stěžovatel nadstandardním chováním ve věznici získal ještě další odměny a pozitivní poznatky. Následně bude nutné, aby kromě případného příslibu zaměstnání doložil i lékařské zprávy osvědčující, že je nabízenou práci schopen vykonávat, dále doklad o tom, jaké očekává po propuštění příjmy a výdaje, tedy zda bude schopen své výdaje financovat ze svých příjmů, popř. jak bude řešit rozdíl mezi nimi. Tyto požadavky krajský soud formuloval se zřetelem ke skutečnosti, že stěžovatel v minulosti páchal trestnou činnost za účelem zisku a byl desetkrát soudně trestán. Této úvaze nelze nic vytknout, neboť stěžovatel předložil soudu doklad, že mu je nabízena práce pomocného dělníka na stavbě, přičemž je poživatelem invalidního důchodu, tedy není zřejmé, zda by mu zdravotní stav umožnil vykonávat předmětnou fyzicky poměrně náročnou práci. Není-li dostatečně prokázáno, že stěžovatel by disponoval tímto zdrojem příjmů, je bezpředmětné uvažovat o jeho hypotetické finanční bilanci. Ústavní soud nepovažuje za neudržitelnou ani argumentaci krajského soudu, ze které vyplývá, že odkazuje-li stěžovatel na pozitivní vliv své dcery studující v bakalářském studijním programu obor adiktologie, měl by již při rozhodování o své žádosti dát najevo, jaké konkrétní výsledky má tato spolupráce a jakým způsobem by na ně mohl navazovat po svém podmíněném propuštění. Krajský soud si nepochybně byl vědom i toho, že znalecký posudek z odvětví psychologie mohl být proveden již v průběhu řízení, ze kterého vzešla nyní posuzovanou ústavní stížností napadená usnesení, nicméně z jeho - ústavněprávně souladné - argumentace se podává, že ani případné kladné závěry posudku by vzhledem k výše popsaným skutečnostem prozatím nemohly vést k odlišnému rozhodnutí o podmíněném propuštění. Teprve kombinace výše předvídaných poznatků o stěžovateli by byla způsobilá přesvědčit obecné soudy o tom, že změnil svůj hodnotový žebříček natolik, aby si zasloužil důvěru, že i po svém podmíněném propuštění bude žít v souladu s právními a obecně přijímanými společenskými normami.
17. Stěžovatel ústavní stížnost doplnil o další písemnosti, které byly vyhotoveny až po vydání napadených usnesení, tudíž nelze obecným soudům vytýkat, že k jejich obsahu nepřihlížely.
18. Z uvedených zjištění je zřejmé, že krajský soud ústavně souladným způsobem posoudil podmínky podmíněného propuštění a dospěl k závěru, že k jejich naplnění nedošlo, přičemž uvedl, co je třeba, aby stěžovatel prokázal splnění podmínky prognózy vedení řádného života do budoucna. Nelze tedy stěžovateli přisvědčit, že obecné soudy v jeho případě de facto vyloučily možnost podmíněného propuštění bez ohledu na jakékoliv jeho budoucí chování. Stěžovateli bylo v souladu s požadavky nálezu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1873/21 dostatečně srozumitelně naznačeno, jakými konkrétními směry má zaměřit své úsilí, aby měl příště vyšší pravděpodobnost, že obecné soudy přesvědčí i o splnění podmínky prognózy vedení řádného života do budoucna.
19. Obecným soudům nelze vytknout, že v posuzované věci na stěžovatele kladou přísnější podmínky vzhledem k jeho trestní minulosti, neboť judikatura Ústavního soudu uvedená výše připouští, že je rozumné požadovat od mnohačetných recidivistů vzhledem k prognostické povaze podmínky vedení řádného života v budoucnu více, než kolik je požadováno po těch odsouzených, kteří svým minulým chováním nezavdali příčinu k podezření z toho, že si osvojili anomický způsob života. Vyvolal-li toto podezření stěžovatel svým minulým chováním a konkrétními činy, není v rozporu s ústavním pořádkem, vyžadují-li po něm obecné soudy zvláštní úsilí, aby toto podezření také vyvrátil.
20. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého jeho ústavně zaručeného práva či svobody, ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu