ECLI:CZ:US:2023:4.US.2658.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2658/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti M & M reality holding a. s., sídlem Krakovská 583/9, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem, sídlem Macharova 302/13, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2023 č. j. 23 Cdo 1256/2023-83 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 18 Co 78/2022-66, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Karla Hornocha a Emilii Hornochové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen zákaz libovůle vyplývající z čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada předvídatelnosti práva a právo na legitimní očekávání podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se domáhala po vedlejších účastnících řízení (žalovaných) zaplacení smluvní pokuty ve výši 49 500 Kč s příslušenstvím z důvodu jimi porušených ujednání o poskytnutí součinnosti při zprostředkovatelské činnosti stěžovatelky o obstarání příležitosti k uzavření kupní smlouvy ohledně v žalobě blíže specifikované nemovitosti za kupní cenu 990 000 Kč. Uplatněný nárok stěžovatelka dovozovala z porušení ujednání v dokumentu s označením "Výhradní dohoda o zprostředkování" ze dne 27. 8. 2020 (dále též "dohoda").
3. Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 12. 2021 č. j. 1 C 238/2021-31 žalobu o zaplacení 49 500 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Důvodem pro zamítnutí žaloby okresním soudem byl nedostatek určitosti a vážnosti vůle vedlejších účastníků řízení a rovněž nebyly dodrženy podmínky pro písemnou formu dohody ve smyslu §562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") výrokem I ústavní stížností napadeného rozsudku potvrdil rozsudek okresního soudu a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vyšel ze zjištění, že dohoda při jejím uzavření neexistovala v listinné podobě, ale byla realitním makléřem spolupracujícím se stěžovatelkou (svědkem Petrem Furchem) zobrazena vedlejším účastníkům řízení na tabletu jako elektronický dokument, na kterém byla následně podepsána. Krajský soud konstatoval, že takový podpis je na rozdíl od kvalifikovaných a uznávaných elektronických podpisů pouze tzv. prostým elektronickým podpisem, který nezaručuje identitu podepsané osoby. Rozvedl, co je považováno za prostý elektronický podpis, kterým je v praxi nejčastěji biometrický podpis, jako to bylo v daném případě, kdy takový podpis nezaručuje, jaké právní jednání bylo potvrzeno, neboť je přenosný, nemá vazbu s tím, co je podepisováno, a naopak druhá strana, která má k dispozici dokument na tabletu, může libovolně nakládat s tím, co bylo podepsáno. Zatímco existence hlavního závazku (dohody o zprostředkování) nebyla sporná, neshoda panovala ohledně povinností, pro jejichž porušení byla smluvní pokuta sjednána. Vedlejší účastníci řízení totiž podmiňovali součinnost při uzavírání kupní smlouvy příslibem zajištění náhradního bydlení, na čemž se měli se stěžovatelkou (s ní spolupracujícím realitním makléřem) ústně dohodnout, avšak samotný text dohody při podpisu na tabletu neviděli a podepisovali se jen do určené rubriky na tabletu. Dále tvrdili, že nabídka náhradní nemovitosti k bydlení jim učiněna nebyla, pročež prodej domu zrušili. Krajský soud dospěl k závěru, že sice byla písemná forma dohody podle §562 občanského zákoníku dodržena, ale prostý elektronický podpis nebyl přiřazen k dokumentu, který byl takto podepisován. Za situace, kdy nárok stěžovatelky vyplýval z dohody a kdy prostý elektronický podpis nezaručuje, jaké právní jednání jím bylo stvrzeno, neboť je přenosný a nemá vazbu s tím, co je podepisováno, resp. uvedené utváří výhradně druhá strana, nebyla stěžovatelkou prokázána dohoda o jí tvrzeném obsahu. Krajský soud přitom upřednostnil výpověď vedlejších účastníků řízení před výpovědí svědka (realitního makléře), neboť ten byl na činnosti stěžovatelky zainteresován a měl na ní obchodní zájem. Byť tedy krajský soud nesouhlasil se závěrem okresního soudu o nedostatku určitosti a vážnosti vůle, jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). To, proč se v posuzované věci neuplatní objektivní nepřípustnost dovolání pro bagatelní spory s předmětem plnění pod 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud v odůvodnění sice nevysvětlil, ale podle všeho podřadil spor pod výjimku pro vztahy ze spotřebitelské smlouvy. Přípustnost dovolání nemohly založit námitky stěžovatelky k procesnímu postupu soudu, tedy ani k postupu soudu při provádění dokazování, námitky týkající se absence, kvality či nedostatku poučení o případné jiné právní kvalifikaci, námitky k překvapivosti rozhodnutí a namítaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, neboť směřovaly do případných konkrétních vad řízení. Rovněž námitky stěžovatelky spojené se zpochybněním skutkového stavu věci a s kritikou hodnocení důkazů nemohly založit přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání tak nebyla způsobilá založit ani výhrada stěžovatelky vůči hodnocení výpovědi slyšeného svědka z hlediska jeho věrohodnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh řízení a obsah v něm vydaných rozhodnutí. Zdůrazňuje, že Nejvyššímu soudu předložila 9 otázek procesního práva, při jejichž řešení se měl krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, avšak Nejvyšší soud je zcela ignoroval. Po Ústavním soudu požaduje, aby tyto otázky přezkoumal sám. Následně rozebírá, v čem spatřuje pochybení, jichž se dopustil krajský soud. Nesouhlasí s tím, že krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu, ačkoliv jeho rozhodnutí považoval za vadné. Krajský soud tak dospěl k závěru o věcné správnosti rozsudku okresního soudu na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž však stěžovatelku, resp. účastníky řízení, neseznámil a nedal jim příležitost se k němu vyjádřit. Další pochybení spatřuje ve způsobu odůvodnění rozsudku krajského soudu, jehož rozhodnutí v závěrech, které se týkají biometrického podpisu, považuje za nepřezkoumatelné, neboť neuvedl, z jaké úřední či jiné činnosti jsou mu známé skutečnosti týkající se biometrického podpisu, které použil jako podklad pro své rozhodnutí. Krajský soud dále stěžovatelku nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř., když věc posoudil po právní stránce jinak a stěžovatelce tak bylo znemožněno ovlivnit výsledek sporu. Stěžovatelka konečně namítá nesprávné hodnocení důkazů, když krajský soud upřednostnil účastnické výpovědi vedlejších účastníků řízení před výpovědí svědka (realitního makléře) navrženého stěžovatelkou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno její žalobě na zaplacení smluvní pokuty ve výši 49 500 Kč. Ústavní soud předně nesdílí námitku stěžovatelky, že krajský soud pochybil, potvrdil-li jako věcně správný rozsudek okresního soudu, avšak na základě jiného právního posouzení. Okresní soud sice postavil svoje zamítavé rozhodnutí na nesplnění podmínek určitosti a vážnosti vůle vedlejších účastníků řízení, avšak současně uvedl, že technický prostředek k uzavírání dohody (tablet) neumožňoval zachycení jejího obsahu a určení jednající osoby a při podpisu dohody nebyl zajištěn kontakt vedlejších účastníků řízení s jejím textem. Krajský soud následně pouze korigoval závěr okresního soudu o nedostatku určitosti a vážnosti vůle. Závěry okresního soudu dále rozšířil o argumentaci vztahující se k elektronickým podpisům, která vychází ze zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (tzv. nařízení eIDAS). Ostatní úvahy, z nichž vycházel okresní soud, a sice že tablet (obrazovka tabletu), který byl vedlejšími účastníky řízení podepsán, neumožňuje zachycení obsahu dohody a nebyl zajištěn kontakt vedlejších účastníků řízení s jejím textem (slovy krajského soudu, že prostý elektronický podpis tedy nezaručuje, jaké právní jednání jím bylo stvrzeno a nemá vazbu s tím, co je podepisováno), zůstaly v zásadě nedotčeny. Částečná změna v právním posouzení věci tak nebyla vyvolána odchýlením se od okresním soudem učiněných skutkových zjištění a ani nevyvolala potřebu doplnění dokazování, pročež nelze mít proti postupu krajského soudu, který rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil, žádné výhrady. Samotná změna právního náhledu na věc krajským soudem automaticky neznamená porušení práva na soudní ochranu. Povinnost k výzvě a poučení o následcích nevyhovění výzvě podle §118a odst. 2 o. s. ř. má soud jen tehdy, dospěje-li k názoru, že je třeba věc po právní stránce posoudit jinak a současně považuje-li za potřebné, aby účastník řízení doplnil rozhodné skutečnosti. Není-li taková potřeba, není ani povinnost vyzývat a poučovat.
10. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud upřednostnil účastnické výpovědi vedlejších účastníků řízení před výpovědí svědka (realitního makléře) navrženého stěžovatelkou, pak je třeba poukázat na zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z §132 o. s. ř. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Důkazní hodnota výpovědi vedlejších účastníků řízení není snížena jen pro to, že byli vyslýcháni v pozici účastníků řízení. Český právní řád nemá zákonem ani Ústavou stanovenu jakoukoliv hierarchii důkazů. Naopak síla a věrohodnost každého důkazu vyplývá z jeho hodnocení samostatně i ve spojení s důkazy dalšími. Krajský soud shledal, že důkazní síla svědecké výpovědi realitního makléře je oslabena díky jeho ekonomické zainteresovanosti na činnosti stěžovatelky, což jej v situaci, kdy nebylo možné prokázat jednoznačně znění dohody, resp. ujednání týkající se podmínek pro uplatnění smluvní pokuty, vedlo k zamítnutí žaloby. Ani v tomto postupu nespatřuje Ústavní soud porušení práva na soudní ochranu.
11. Vymezuje-li se stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu s tím, že ignoroval jí předložené otázky, pak je třeba připomenout, že dovolací řízení je mimořádným opravným prostředkem, na který není nárok - nejde o třetí stupeň obecného soudnictví, ve kterém by Nejvyšší soud musel věc vždy projednat. Nejvyššímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. §239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů obecné justice. Závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání podle judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil [srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. V tomto směru však Ústavní soud namítaná pochybení nezjistil. Nejvyšší soud sice stručně, nicméně srozumitelně uvedl, z jakých důvodů nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proč bylo třeba dovolání odmítnout.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu