ECLI:CZ:US:2023:4.US.2675.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2675/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Cikánka, zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, sídlem Myslíkova 2020/4, Praha 2 - Nové Město, proti I. výroku usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. srpna 2023 č. j. 10 Ads 11/2022-30, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení I. výroku shora uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla pro nepřijatelnost odmítnuta jeho kasační stížnost. Stěžovatel tvrdí, že tímto výrokem bylo porušeno jeho právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se správní žalobou podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 8. 4. 2020 č. j. MPSV- 2020/72974-91, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 30. 12. 2019 č. j. 2011749/19/AB o přiznání dávky státní sociální podpory (příspěvku na bydlení) ve výši 6 302 Kč měsíčně od 30. 8. 2019 do 30. 6. 2020. Stěžovatel nesouhlasil s výší příspěvku na bydlení, neboť správní orgány podle něj především nezohlednily náklady, které musel vynaložit v souvislosti se stěhováním do současného bytu, náklady na uskladnění nábytku ve skladu za měsíc červenec 2019 nebo nájemné za ubytovnu v J. na měsíc červenec 2019.
3. Městský soud rozsudkem ze dne 23. 12. 2021 č. j. 19 Ad 5/2020-36 správní žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že "správní orgány správně uvedly rozhodné období (2. čtvrtletí 2019) a zohlednily náklady na bydlení (nájemné a služby) za duben a květen 2019 ve výši 15 000 Kč měsíčně (za byt v Ú.). Náklady na bydlení se započítávají v tom měsíci, kdy byly uhrazeny, nikoli za období, za které byly hrazeny..." (bod 22 odůvodnění). Zdůraznil, že platba za ubytovnu vynaložená v měsíci červnu 2019 nemohla být zohledněna, neboť stěžovatel není vlastník ani nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu. K argumentaci stěžovatele, že správním orgánům popsal, jak ubytovna vypadá, městský soud poznamenal, že je nutné nejen, aby ubytování splňovalo definici bytu podle §24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní sociální podpoře"), ale je nutné také splnit podmínku, že jde o vlastníka nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, což stěžovatel nesplňoval, ani splnění této podmínky ve správní žalobě netvrdil. Městský soud dále poukázal na to, že náklady stěhování a náklady na uskladnění nábytku nejsou pro výpočet výše příspěvku na bydlení rozhodné, neboť §25 zákona o státní sociální podpoře jasně a taxativně stanovuje, co se náklady na bydlení rozumí. Právní úprava příspěvku na bydlení tedy podle něj "nepočítá s tím, že budou žadateli hrazeny veškeré výdaje s jeho bydlením" (bod 23).
4. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným výrokem usnesení odmítl pro nepřijatelnost podle §104a odst. 1 s. ř. s. Uvedl, že ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje stěžovatelovy zájmy (§104a s. ř. s.). Jelikož tomu tak nebylo, odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost. Konstatoval, že městský soud se "nedopustil žádného pochybení, které by založilo přijatelnost kasační stížnosti", přičemž "ani stěžovatel sám nezdůvodnil, proč by měla být jeho kasační stížnost přijatelná" (bod 7 odůvodnění). Zdůraznil přitom, že nemá žádné výhrady k tomu, jak se vedlejší účastník a městský soud vypořádaly s určením výše započitatelných nákladů na bydlení (bod 8 a násl.). Městský soud podle něj správně poukázal na to, že "příspěvek na bydlení není určen pro každou formu bydlení, ale jen pro takovou, u které lze předpokládat, že má trvalejší povahu a že se v daném bytě žadatel skutečně zdržuje... Přihlédnout nelze ani k nákladům na uložení majetku. Zákon o státní sociální podpoře uvádí jednoznačný a úplný výčet nákladů na bydlení... Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani námitka o tom, ve kterém měsíci se započítávají uhrazené náklady. Závěr městského soudu, že se náklady na bydlení započítávají v tom měsíci, kdy byly uhrazeny, totiž plyne přímo ze zákona" (body 9 až 11).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před správními orgány a soudy a namítá porušení svých výše uvedených základních práv a svobod (viz bod 1). Má rovněž za to, že napadený výrok usnesení Nejvyššího správního soudu je v rozporu s čl. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Stěžovatel namítá, že "správní orgány i městský soud dospěly k nesprávné výši dávky příspěvek na bydlení, když ve svých rozhodnutích zcela pomíjí některé doložené náklady, které stěžovatel v rozhodném období 2. čtvrtletí 2019 vynaložil". Poukazuje na to, že "správní orgány byly a jsou dostatečně seznámeny s celkovou situací stěžovatele, a to z jejich rozhodovací činnosti o jiných stěžovatelem podaných žádostech o dávky hmotné nouzi. Stěžovatel je osobou dlouhodobě závislou na příjmu hrazeném státem. Vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu... nebyl a není dlouhodobě schopen svůj příjem navýšit jiným způsobem". Nesouhlasí s tím, že "náklady na bydlení měly být započteny v tom měsíci, kdy byly uhrazeny, a nikoliv za období, za které byly hrazeny, a to z toho důvodu, že veškeré nájemné a náklady s tím spojené musel stěžovatel hradit vždy měsíčně předem". Ohledně nákladů na bydlení v ubytovně v J. zdůrazňuje, že správním orgánům popsal, jak byt v ubytovně vypadá. Správní orgány přitom mohly z vlastní iniciativy "učinit místní šetření za účelem prověření situace na místě samém, což se však nestalo, podle názoru stěžovatele v jeho neprospěch".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu takový prostředek nebyl k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu napadeného rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, zejména k posouzení toho, zda bylo soudní řízení správní vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny.
8. Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, kterým se stěžovatel domáhá zrušení toliko I. výroku usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí své kasační stížnosti. Z toho důvodu nepřísluší Ústavnímu soudu, aby přezkoumával a případně rušil předcházející rozhodnutí městského soudu a správních orgánů.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svůj nesouhlas se závěry správních orgánů a městského soudu k nezohlednění některých nákladů při výpočtu výše příspěvku na bydlení. Žádným způsobem přitom nevyvrací závěr Nejvyššího správního soudu o nepřijatelnosti své kasační stížnosti, když pouze ten může Ústavní soud přezkoumávat (viz předchozí bod). Ústavní stížnost současně neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci - za tu nelze považovat pouhé odkazy na ustanovení Ústavy a Listiny.
10. S ohledem na absenci relevantní argumentace stěžovatele k (ne)přijatelnosti kasační stížnosti nezbývá Ústavnímu soudu, než v obecné rovině uvést, že Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval v mezích §104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021, a v souladu se svou ustálenou judikaturou. Podle v předchozí větě uvedeného ustanovení platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle §31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatele), svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Vzhledem k funkci, kterou institut nepřijatelnosti kasační stížnosti plní, tj. snížení zátěže pro Nejvyšší správní soud (zejména jde-li o "bagatelní" a opakující se kasační stížnosti), nelze z ústavního hlediska nic namítat ani proti poměrně stručnému odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, z jakého konkrétního důvodu (k nim viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39 a ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 As 83/2021-28) kasační stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Jinými slovy, stěžovatel ani nyní nekonkretizuje, proč měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí přesto stručně vyjádřil i k otázkám nastoleným stěžovatelem, přičemž jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
11. Napadený výrok rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je vzhledem k povaze řízení přiměřeně odůvodněný, argumentaci Nejvyššího správního soudu hodnotí Ústavní soud jako srozumitelnou a ústavně souladnou. Právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo porušeno. Obsahem tohoto práva ostatně není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20 nebo ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2954/21; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Namítá-li stěžovatel současně porušení svého práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny, opomíjí, že tohoto práva se lze domáhat pouze v mezích "prováděcích" zákonů (čl. 30 odst. 3, čl. 41 odst. 1 Listiny). Tímto zákonem je v posuzované věci zejména zákon o státní sociální podpoře, který stanovuje podmínky pro přiznání příspěvku na bydlení. Nesouhlas stěžovatele s těmito zákonnými podmínkami (případně s jejich řádným výkladem správními orgány a soudy) nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit. Současně nelze přehlédnout, že i kdyby v posuzované věci správní orgány a soudy vzaly v potaz podle stěžovatele nedůvodně opomenuté náklady za ubytování na ubytovně, na uskladnění věcí a na stěhování, nebyl by příspěvek na bydlení vyšší. Správní orgány a soudy vypočetly průměrné náklady na bydlení v 2. čtvrtletí 2019 pouze z nákladů za duben a květen 2019 (2 x 15 000 Kč) a dospěly tak k částce 10 000 Kč. Podle žalobce měly tyto průměrné náklady činit 24 449 Kč.
12. Městský soud v bodu 13 rozsudku rekapituloval obsah správního spisu takto:
Úřad práce prvostupňovým rozhodnutím sp. zn. 115379-19-AB č. j. 2011749/10/AB ze dne 30. 12. 2019 rozhodl žalobci poskytnout dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ve výši 6 302 Kč měsíčně ode dne 30. 8. 2019 do 30. 6. 2020, přičemž každé kalendářní čtvrtletí je nutno doložit příjmy společně posuzovaných osob a náklady na bydlení. Rozhodnutí úřad práce odůvodnil tím, že řízení bylo zahájeno na základě žádosti žalobce ze dne 25. 11. 2019. Společně posuzovanými osobami je žalobce, životní minimum jednotlivce činí 3 410 Kč, příjem žalobce činí 5 518 Kč. Životní minimum rodiny je tedy ve výši 3 410 Kč. Průměrný měsíční příjem rodiny za 2. čtvrtletí 2019 činí 5 518 Kč, součin zákonného koeficientu 0,35 a rozhodného příjmu rodiny činí 1 931,30 Kč. Vzhledem k tomu, že náklady na bydlení, které činí 10 000 Kč, přesahují částku 1 931,30 Kč, a současně částka 1 931,30 Kč není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení, které činí 8 233 Kč, vzniká žalobci nárok na dávku příspěvek na bydlení ve výši stanovené podle ustanovení §27 zákona o státní sociální podpoře; výpočet výše dávky tak je: 6 302 = 8 233 - (5 518 x 0,35). Přehled nákladů na bydlení zaplacených nebo vrácených v průběhu 2. čtvrtletí 2019 je: v měsících duben až červen 2019 společně posuzované osoby nežily v bytě, na který je uplatňován nárok na příspěvek na bydlení, okruh společně posuzovaných osob žil v jiném bytě, a byl jim z tohoto důvodu poskytován příspěvek na bydlení. Celková částka nákladů na bydlení za 2. čtvrtletí 2019 činí dle tabulek 1 a 2 v tomto rozhodnutí částku 30 000 Kč, což představuje průměrné náklady na bydlení za jeden kalendářní měsíc ve výši 10 000 Kč. Vzhledem k tomu, že náklady na bydlení v částce 10 000 Kč jsou vyšší, než normativní náklady na bydlení (v částce 8 233 Kč), náleží žalobci příspěvek na bydlení ve výši rozdílu mezi normativními náklady na bydlení a rozhodným příjmem rodiny vynásobeným koeficientem 0,35; výpočet výše dávky tak je: 6 302 = 8 233 - (5 518 x 0,35). Z toho plyne, že i kdyby namísto částky 10 000 Kč bylo počítáno s částkou 24 449 Kč, na výsledku (6 302 Kč) by se nic nezměnilo.
13. Dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N104/9 SbNU 9)].
14. Ústavní soud však současně připouští relevanci některých stěžovatelových argumentů, stejně jako ji připustil v usnesení ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 1387/23 (bod 13 odůvodnění).
15. Ve věci sp. zn. II. ÚS 1387/23 Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti téhož stěžovatele tentokrát v souvislosti s nepřiznáním dávky pomoci v hmotné nouzi - mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje - a věc též souvisela s tíživou situací stěžovatele v létě 2019. Stěžovatel se v průběhu let 2018 a 2019 musel celkem třikrát stěhovat, čímž mu vznikly náklady na stěhování a uložení jeho osobních věcí a nábytku: poprvé se musel stěhovat, protože majitelé bytu potřebovali byt pro rodinnou příbuznou, podruhé se stěhoval, protože mu ke dni 30. 6. 2019 skončila doba nájmu bytu v Ú. a pronajímatelka bytu mu nájem neprodloužila, a jelikož sociální byt žalobce získal až ke dni 29. 8. 2019, do doby přidělení sociálního bytu bydlel na ubytovně a nábytek měl uskladněn ve skladu na V. Mimořádným výdajem, na který žádal sociální dávku, byly výdaje na úhradu nákladů na stěhování do nového bytu v celkové výši 27 790 Kč (částka se skládala z výdajů na přestěhování nábytku a osobních věcí ve výši 14 280 Kč, na nájemné v předchozím bytě za srpen 2019 ve výši 5 100 Kč a na uložení nábytku za srpen 2019 ve výši 8 410 Kč).
16. Ústavní soud znovu i zde odkazuje na svůj nález ze dne 25. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 2533/20, v němž kritizoval nedostatečnou zákonnou úpravu sociálního bydlení v České republice. Tam vyslovil, že poskytování (sociálního) bydlení za jasně stanovených podmínek osobám z různých příjmových skupin je jedním ze základních nástrojů řešení sociálních a ekonomických problémů na úrovni obcí i krajů, přičemž dlouhodobá nejistota obyvatel týkající se jejich bydlení může ohrozit důvěru občanů v demokratický právní stát (bod 41 odůvodnění nálezu). Mimo jiné dovodil, že podpora jen prostřednictvím systému jednorázových nebo opakujících se dávek sama o sobě nepředstavuje naplnění práva občanů na bydlení. I nynější věc v širším smyslu poukazuje na nedostatky státní podpory starých a nepracujících osob v hmotné nouzi.
17. Stěžovateli je 76 let, po přechodnou dobu před přidělením obecního bytu bydlel na ubytovně, přičemž v této souvislosti mu vznikly životní náklady nad rámec jeho obvyklých výdajů i na bydlení na ubytovně. Jakkoliv Ústavní soud z výše předestřených důvodů neshledal ústavní stížnost opodstatněnou, opakuje, že situaci stěžovatele lze vnímat jako objektivně složitou. Ústavní soud však v posuzované věci neměl ústavněprávní podklad pro její řešení.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu