ECLI:CZ:US:2023:4.US.2736.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2736/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Komárkové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2022 č. j. 18 Co 53/2022-657, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., sídlem Koněvova 2747/99, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ústavní právo rovnosti ve smyslu ochrany slabší strany dle čl. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného usnesení v celém rozsahu, byť v textu ústavní stížnosti uvádí, že napadá usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") v části I. výroku, kterým krajský soud změnil III. výrok usnesení Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 12. 2021 č. j. 16 EXE 315/2016-600, a II. výrok usnesení krajského soudu. Dále uvedla, že proti části I. výroku napadeného usnesení, kterým krajský soud změnil II. výrok usnesení okresního soudu, podala dovolání.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka (v exekučním řízení povinná) podala dne 10. 7. 2019 návrh na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Martinem Slavatou, Exekutorský úřad Mladá Boleslav, za účelem vymožení pohledávky vedlejší účastnice (v exekučním řízení oprávněná) ve výši 507 877,09 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře České republiky ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. Rsp 1118/15 (dále jen "rozhodčí nález") podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Svůj návrh odůvodnila tím, že finanční prostředky ve výši 500 000 Kč, které jí měla poskytnout vedlejší účastnice na základě smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 3385342004, nikdy neobdržela ani nečerpala, neboť byly v důsledku úvěrového podvodu poukázány na osobní účet finanční poradkyně Moniky Jírů (dále jen "finanční poradkyně").
3. Okresní soud nejprve návrh stěžovatelky na zastavení exekuce usnesením ze dne 22. 7. 2019 č. j. 16 EXE 315/2016-260 zamítl s odůvodněním, že nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce. Krajský soud tento závěr usnesením ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 18 Co 120/2019-304 potvrdil. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 11. 2020 č. j. 20 Cdo 1210/2020-324 zrušil usnesení krajského soudu i okresního soudu pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že deliktní jednání finanční poradkyně je jednoznačně spjato s okolnostmi uzavření úvěrové smlouvy a má nepochybný význam pro posouzení, zda závazek z rozhodčího nálezu neodporuje dobrým mravům v důsledku zjevné nespravedlnosti z hlediska úvah o nepřípustnosti dalšího vedení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
4. V další fázi řízení okresní soud usnesením ze dne 9. 12. 2021 č. j. 16 EXE 315/2016-600 exekuci zastavil (I. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit náklady řízení soudnímu exekutorovi ve výši 388 873,67 Kč (II. výrok) a stěžovatelce ve výši 83 103,75 Kč (III. výrok). Shledal, že trestná činnost finanční poradkyně je spjata s okolnostmi uzavření úvěrové smlouvy i rozhodčí smlouvy, jde o intenzivní rozpor s dobrými mravy, který způsobuje neplatnost uzavřených smluv a činí další vedení exekuce nepřípustné z důvodu zjevné nespravedlnosti. K nákladům řízení mezi účastníky uvedl, že zvažoval možnost nepřiznat žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných, neboť obě strany byly z důvodu trestné činnosti finanční poradkyně poškozeny. Nakonec však dospěl k závěru, že stěžovatelka měla se svým návrhem na zastavení exekuce plný úspěch a přísluší jí právo na náhradu nákladů řízení, neboť na okolnosti uzavření úvěrové smlouvy a skutečnost, že peněžní prostředky čerpal někdo jiný, poukazovala již v rozhodčím řízení a vedlejší účastnice i přesto, že bylo proti finanční poradkyni zahájeno a vedeno trestní řízení, na provedení exekuce trvala. Jde-li o náklady soudního exekutora, okresní soud dovodil zavinění vedlejší účastnice na zastavení exekuce.
5. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu ve II. výroku tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 369 630,80 Kč, ve III. výroku ho změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku I. ohledně zastavení exekuce ho potvrdil (I. výrok). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud se plně ztotožnil s názorem okresního soudu, že je nutné zastavit exekuci z důvodu zjevné nespravedlnosti a pro rozpor s dobrými mravy. Rozhodnutí o nákladech exekuce přezkoumal a dospěl k odlišnému závěru o tom, kdo zavinil zastavení exekuce. Shledal, že procesní zavinění leží na stěžovatelce, neboť na vzniku závazku s vedlejší účastnicí participovala a nepočínala si obezřetně (část dokumentů přenechala finanční poradkyni nevyplněné), čímž se na celkové situaci, vydání exekučního titulu a vedení exekuce převážnou měrou podílela. Náklady řízení nepřiznal ani jednomu z účastníků, neboť měl za to, že pochybily obě strany, stěžovatelka svým neopatrným a neobezřetným jednáním a vedlejší účastnice tím, že nedodržela vnitřní postupy, které si sama nastavila. K nákladům odvolacího řízení uzavřel, že vedlejší účastnice byla v odvolacím řízení úspěšná pouze zčásti, a stejně tak i stěžovatelka, proto nemá ani jedna právo na náhradu nákladů.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka brojí proti údajné soudní svévoli krajského soudu, který nákladovými výroky zasáhl do jejího práva na soudní ochranu, práva vlastnit majetek a také do principu rovnosti a ochrany slabší strany. K přípustnosti ústavní stížnosti výslovně uvedla, že proti části I. výroku usnesení krajského soudu, kterým soud změnil II. výrok usnesení okresního soudu tak, že jí byla uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, podala dovolání k Nejvyššímu soudu, proto svou argumentaci směřuje proti rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů mezi účastníky, a to jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. Přesto, že krajský soud rozhodoval o nákladech řízení, je přesvědčena, že jde o zásadní a citelný zásah do jejích základních práv, který navíc přesahuje její vlastní zájmy.
7. S odkazem na judikaturu stěžovatelka poukazuje na nesprávné posouzení vlivu zavinění na zastavení exekuce [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2448/2014 nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17 (N 237/87 SbNU 841); judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], ze které vyplývá, že k zastavení exekuce zaviněním stěžovatelky dojít nemohlo, nedisponovala-li vedlejší účastnice jako oprávněná vzhledem k okolnostem vykonatelným exekučním titulem.
8. Podle stěžovatelky je odůvodnění nákladových výroků napadeného usnesení nepřesvědčivé, rozporuplné a ve výsledku nepřezkoumatelné [srov. nález ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173)]. Stěžovatelka považuje za nespravedlivé, nebyla-li vedlejší účastnici uložena povinnost k úhradě nákladů řízení (před soudem prvního stupně i odvolacím soudem), neboť ta nechala vědomě nařídit exekuci a po jejím nařízení zachovávala protiprávní stav.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti I. výroku usnesení krajského soudu v části, kterou byl změněn II. a III. výrok usnesení okresního soudu, a proti II. výroku usnesení krajského soudu je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud úřední činností zjistil, že stěžovatelka avizované dovolání vůči I. výroku usnesení krajského soudu v části týkající se náhrady nákladů soudního exekutora nepodala [pozn. dovolání by bylo nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
11. Napadá-li stěžovatelka (viz petit ústavní stížnosti) i I. výrok usnesení krajského soudu v části, kterou byl potvrzen I. výrok usnesení okresního soudu, je v této části ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala zákonné prostředky k ochraně svých práv (proti tomuto výroku bylo přípustné dovolání).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje subsidiaritu přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci a jeho zdrženlivost v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
13. Dále Ústavní soud připomíná, že posuzováním rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení se již mnohokrát zabýval, přičemž při tom postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. V souladu s výše uvedeným se však uplatní názor Ústavního soudu, podle něhož je rozhodování o nákladech řízení nedílnou součástí soudního rozhodování jako celku, a v tomto ohledu je nutno ctít zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud proto posuzoval pouze to, zda závěr týkající se náhrady nákladů řízení neobsahuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo prvky libovůle [nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06 (N 121/46 SbNU 143)], popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona [srov. nález ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2864/12 (N 157/70 SbNU 453)].
14. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud rozhodl o nákladech řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř., §224 odst. 1, ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), přičemž posuzoval, který účastník měl ve věci plný úspěch. V odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že na základě právního jednání stěžovatelky došlo ke vzniku závazkového vztahu mezi ní a vedlejší účastnicí (oprávněnou) a není sporu o tom, že stěžovatelka úvěrovou smlouvu, rozhodčí smlouvu a příkaz k čerpání úvěru podepsala (část dokumentů přenechala finanční poradkyni dokonce neúplně vyplněné) a měla v úmyslu jej čerpat. Jednání stěžovatelky hodnotil krajský soud v souvislostech tak, že je nelze označit za opatrné a obezřetné. Vůči vedlejší účastnici (oprávněné) pak uvedl, že sama nedodržela interní postupy, které si při poskytnutí úvěru nastavila. S ohledem na tato zjištění uzavřel, že se obě strany dopustily jednání, kterým finanční poradkyni umožnily spáchání trestné činnosti, proto žádné z nich nepřísluší náhrada nákladů řízení. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil, že by krajský soud vyložil zákonná ustanovení týkající se nákladů řízení mimo přípustný ústavněprávní rámec, navíc je patrné, že své rozhodnutí zdůvodnil a jeho úvaha je logická, přezkoumatelná, neprojevuje známky libovůle a ani nevybočuje z výkladového nebo aplikačního standardu.
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoliv prosté zákonnosti. Stěžovatelka napadá způsob, jak krajský soud posoudil zavinění na zastavení exekuce. Krajský soud stručně avšak přezkoumatelně konstatoval, že procesní zavinění na zastavení exekuce posoudil podle důvodu, pro který k zastavení exekuce došlo (§271 o. s. ř). Uvedl, že další vedení exekuce by bylo v rozporu se zásadami demokratického právního státu, neboť úvěrová smlouva i rozhodčí doložka jsou v důsledku okolností vzniku absolutně neplatné, avšak zohlednil, že to byla právě stěžovatelka, která se na vzniku situace převážnou měrou podílela.
16. V obecné rovině lze souhlasit, že stěžovatelka má nést následek svého jednání, byť další vedení exekuce by bylo zjevně nespravedlivé. V tomto případě nelze vedlejší účastnici vytýkat, že podala návrh na zahájení exekuce podle tehdy platného exekučního titulu (rozhodčího nálezu), když nebylo postaveno najisto, že došlo k čerpání úvěru v důsledku trestné činnosti finanční poradkyně, navíc prvek neplatnosti neskrýval exekuční titul samotný, ale okolnosti jeho vydání (odkaz na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tak není přiléhavý).
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti I. výroku usnesení krajského soudu v části, kterou byl změněn II. a III. výrok usnesení okresního soudu, a proti II. výroku usnesení krajského soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu