ECLI:CZ:US:2023:4.US.2737.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2737/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2023 č. j. 62 Co 12/2023-307 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. listopadu 2022 č. j. 64 EXE 2162/2021-262, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a nezletilých K. Š. a N. Š., zastoupených matkou M. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva na ochranu majetku zaručená čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i Dodatkovým protokolem k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, a práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli, jako povinnému, bylo v červenci 2021 zahájeno exekuční řízení, a to k vymožení pohledávky vedlejších účastníků, jako oprávněných; šlo zčásti o dlužné výživné a zčásti o běžné výživné od 10. 8. 2021 až do ukončení vyživovací povinnosti, a to na základě pravomocných exekučních titulů. V průběhu exekučního řízení vedlejší účastníci navrhli v dubnu 2022 rozšíření exekuce k vymožení povinnosti stěžovatele zaplatit pohledávku ve výši součtu pětinásobku ročního plnění výživného pro každého z nich. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 21. 6. 2022 č. j. 64 EXE 2162/2021-164 rozšířil pověření soudního exekutora v rozsahu podaného návrhu vedlejších účastníků. V návaznosti na toto usnesení podal stěžovatel návrh na částečné zastavení exekuce, jímž se domáhal zastavení exekuce v rozsahu pohledávky ve výši součtu pětinásobku ročního plnění výživného u obou nezletilých, a to z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť považoval rozšíření exekuce za nepřípustné. Obvodní soud návrh stěžovatele napadeným usnesením zamítl, neboť neshledal podmínky pro zastavení exekuce ze žádného z důvodů uvedených v §268 o. s. ř.
3. Usnesení obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, a protože Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dospěl k závěru, že je neopodstatněné, napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu, byť na základě jiného právního posouzení [návrh stěžovatele na částečné zastavení exekuce posoudil jako předčasný vzhledem ke skutečnosti, že soudní exekutor nepřikročil k vydání exekučního příkazu za účelem vymožení pětinásobku ročního plnění (tj. návrh musí být podán proti konkrétnímu exekučnímu příkazu, který však v dané věci vůbec vydán nebyl)].
4. Na základě poučení městského soudu ve znění: "Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v I. stupni, a to za podmínek uvedených v §238 OSŘ", podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který dovolání usnesením ze dne 9. 8. 2023 č. j. 20 Cdo 2174/2023-386 pro nepřípustnost odmítl (§30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v úvodu odůvodnil zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti i přes odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost.
6. Zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, zejména o oprávněnosti jeho návrhu na částečné zastavení exekuce, když soudy dospěly k závěru, že důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nejsou dány.
7. Stěžovatel je přesvědčen o šikanóznosti podaného exekučního návrhu, s odkazem na skutečnost, že při posuzování jiného jeho návrhu na částečné zastavení exekuce, co do pozastavení řidičského oprávnění, městský soud uvedl, že vedení exekuce touto formou je na hraně zákonnosti. Tím, že městský soud hodnotil věc z jiného hlediska než z hlediska naplnění důvodů podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se fakticky vyhnul konfrontaci se svým dřívějším rozhodnutím o tom, že vedení exekuce nezletilými je hraniční. Stěžovatel opakuje, že před nařízením exekuce hradil na vedlejší účastníky výživné každý měsíc, byť někdy s drobným zpožděním v návaznosti na připsání mzdy na svůj účet, což bylo v řízení doloženo. Kvůli přepjatému formalismu exekučního řízení je postihován nepřiměřeným způsobem (náklady exekuce), i když se snaží jednat, jak mu ukládá zákon a na vedlejší účastníky každý měsíc výživné hradí.
8. Obecné soudy podle stěžovatele řádně neposoudily stav věci a vycházely ze skutkového stavu pouze tak, jak byl předestřen vedlejšími účastníky, ačkoli neodpovídal realitě a v odůvodnění rozhodnutí se nevypořádaly s veškerou jeho argumentací. Přístup obou soudů podle něj vykazuje známky denegatio iustitiae.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas (s ohledem na judikaturní závěry navazující na nesprávné poučení o dovolání) oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Z těchto důvodů je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybný výklad nebo použití podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Postupuje-li civilní soud v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (viz výše), a proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k zásahu do ústavně zaručených práv.
11. Těžištěm ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že do jeho práv bylo neústavně zasaženo, byla-li vůči němu uplatněna exekuce shora popsanou formou. Stěžovatel v ústavní stížnosti ovšem jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Z odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména usnesení městského soudu) vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých zjištění a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje polemiku stěžovatele s právními závěry soudů, který se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým a řádně odůvodněným závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ve výkladu použitých právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.
12. Je notorietou, proti níž však stěžovatel v ústavní stížnosti brojí, že v exekučním řízení obecně vzato není zkoumána faktická správnost vykonávaného exekučního titulu, nýbrž se exekuční soud zabývá toliko otázkou, zda je tento exekuční titul formálně a materiálně vykonatelný. V návrhu na zastavení exekuce je potom možné namítat, že vykonávaná povinnost již v mezidobí byla splněna, respektive jinak zanikla. Jinými slovy, stěžovatel v exekučním řízení, ani posléze v ústavní stížnosti, neuvedl žádné relevantní skutečnosti, jež by byly způsobilé vyvrátit závěr městského soudu o předčasnosti jeho návrhu na zastavení exekuce, když soudní exekutor nepřikročil k vydání exekučního příkazu reagujícího na rozšíření exekuce (srov. bod 18. napadeného usnesení městského soudu).
13. Závěrem tak postačí konstatování, že stěžovateli se nepodařilo prokázat jím tvrzené porušení práva na řádný proces, neboť z odůvodnění napadených usnesení je zřejmé, že obecné soudy postupovaly striktně podle platné a účinné právní úpravy; okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, přitom nemůže sama o sobě založit opodstatněnost jeho ústavní stížnosti.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu