ECLI:CZ:US:2023:4.US.2741.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2741/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků Místecká 450, sídlem Místecká 450, Praha 18 - Letňany, zastoupeného JUDr. Marií Koričanskou, Ph.D., advokátkou, sídlem Kolbenova 609/38, Praha 9 - Vysočany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2022 č. j. 54 Co 98/2022-111 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. listopadu 2021 č. j. 20 C 136/2020-77 ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2022 č. j. 20 C 136/2020-100, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se jako žalobce na žalované vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky původně ve výši 44 243,83 Kč spolu s úroky z prodlení z této částky od 25. 4. 2020 do zaplacení. Tato částka měla představovat přiměřené zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za nemajetkovou újmu, jež měla stěžovateli vzniknout v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 3A 122/2016. Usnesením ze dne 23. 9. 2021 č. j. 20 C 136/2020-68 bylo řízení co do částky 7 373,97 Kč zastaveno, neboť v tomto rozsahu vzal stěžovatel žalobu zpět.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 11. 2021 č. j. 20 C 136/2020-77 žalobu na uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 36 869,86 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 4. 2020 do zaplacení zamítl (výrok I.), konstatoval, že v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 3 A 122/2016 došlo k porušení práva stěžovatele na přiměřenou délku řízení (výrok II.). Dále stanovil, že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 1 200 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku.
4. Rozsudkem městského soudu ze dne 12. 7. 2022 č. j. 54 Co 98/2022-111 byl rozsudek obvodního soudu ve výrocích o věci samé I. a II. potvrzen jako věcně správný a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soudy akceptovaly tvrzení protistrany, že naříkané řízení pro něj nebylo významné. Učinily tak zjednodušujícím způsobem a bez patřičných procesních podkladů, když konstatovaly, že peněžité odškodnění stěžovateli z důvodu bagatelního významu naříkaného řízení nenáleží, přičemž tento nízký význam si samy vydedukovaly bez opory v předloženém spisovém materiálu. K významu naříkaného řízení nebylo k důkazu provedeno ničeho. Co se týče poukazu soudů na to, že stěžovatel byl jako žalobce pasivní, soudy opomněly přihlédnout k tomu, že stěžovatel po celou dobu správního řízení, které předcházelo průtažnému řízení před městským soudem, využíval všech dostupných opravných prostředků, aby pro něj nepříznivé rozhodnutí povinného správního orgánu a posléze nadřízeného správního orgánu zvrátil (podáním odvolání ze dne 7. 9. 2015, 10. 11. 2015, 19. 2. 2016 a 12. 4. 2016).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti; o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. S ohledem na to Ústavní soud již opakovaně judikoval, že u žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jde o věci tzv. bagatelní, kdy ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v některých extrémních případech pochybení s intenzivními reálnými následky do sféry určité osoby, v podstatě vyloučena (a důvod k jiným závěrům Ústavní soud neshledává ani tehdy, kdy jde o obdobné částky v jiných typech řízení).
9. Ústavní soud tak např. v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 (veřejně dostupném na https://nalus.usoud.cz) uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod". Podobně lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15 nebo ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17.
10. Ústavní soud shledal, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Stěžovatel je osobou, u níž sociální situace, pro kterou by předmětná částka pro ni již představovala vysokou zátěž, stěží může nastat. Nemohlo tedy jít o zásah do jeho práv s intenzitou dosahující ústavněprávní roviny.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jan Filip
předseda senátu