ECLI:CZ:US:2023:4.US.280.23.1
sp. zn. IV. ÚS 280/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2022 č. j. 28 Cdo 2984/2022-1087, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. června 2022 č. j. 84 Co 72/2022-1056 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. listopadu 2021 č. j. 20 C 72/2020-995, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Kateřiny Princové, zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou, sídlem Balbínova 384, Příbram, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo "na vlastnictví" zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý (sc. řádný) proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a že porušen byl i čl. 95 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem nahradil projev vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejší účastnicí jako oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), smlouvu o bezúplatném převodu, jejímž předmětem byly v tomto výroku specifikované pozemky ve vlastnictví státu, které představovaly náhradu za pozemky nevydané z důvodu existence překážek uvedených v §11 odst. 1 zákona o půdě (tzv. náhradní pozemky) [výrok I], ohledně dalších konkrétních pozemků řízení podle §96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil (výrok II) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení 144 280,93 Kč (výrok III).
3. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I [výrok I písm. a)], v napadeném výroku III jej změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení před okresním soudem, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici, činí 254 730 Kč [výrok I písm. b)], a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 48 367,33 Kč (výrok II).
4. Proti tomuto rozsudku, resp. jeho výroku I písm. a) brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243 odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl s tím, že předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 503,60 Kč.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka vytýká soudům, že vadně posoudily druh nevydaných pozemků jako stavebních. Poukazuje na provedené dokazování, ze kterého mělo vyplynout, že nevydané pozemky byly zastavovány postupně nejen v 70. letech, ale také až 80. a 90. letech 20. století, takže faktická výstavba na nich neproběhla podle zastavovacích a regulačních plánů Státní regulační komise z 30. let 20. století (dále jen "RP Smíchov" a "RP Košíře"), ale v rozporu s nimi, neboť ty počítaly s výstavbou rodinných domů, nakonec však zde byly postaveny např. sportoviště, dětské hřiště, rozvodna elektřiny nebo bytové panelové nebo řadové domy, také dopravní komunikace jsou často vedeny odlišně, než RP Smíchov a RP Košíře navrhovaly. Naopak nebylo prokázáno, že by stavební záměry byly realizovány s odkazem na rozhodnutí správních orgánů vycházejících z této dokumentace, ale dělo se tak převážně na základě územních plánů z roku 1964 a pozdějších. Ke změně charakteru nevydaných pozemků tedy došlo až po jejich přechodu na stát. Po roce 1960 do roku 1966 proběhla výstavba transformovny, která byla realizována na základě územního rozhodnutí z roku 1959 a její umístění bylo v rozporu s původním RP Smíchov. Letecké snímky území Smíchova a Košířů výstavbu v lokalitě, která je předmětem řízení, nezachycují, přičemž pomíjeny jsou snímky z roku 1966, které jsou nejvíce relevantní.
6. Stěžovatelka dále poukazuje na sdělení Komise pro investiční výstavbu ze dne 18. 9. 1967 ohledně pozemku parc. č. X1 v katastrálním území (dále jen "kat. úz.") Smíchov, z něhož vyplývá, že odbor výstavby vydal v roce 1965, tj. po datu odnětí, rozhodnutí o dočasném provizorním využití pozemku "X" jako tréninkové plochy fotbalového hřiště za podmínky jen drobných terénních úprav, přičemž připuštěna nebyla ani provizorní výstavba. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nešlo o stavbu v občanskoprávním smyslu, ale jen o terénní úpravu, stejně jako je umístění dětských prolézaček či pískoviště. Ani u pozemku PK X2 v kat. úz. Smíchov podle stěžovatelky nelze vnímat umístění jedné dočasné průmyslové stavby jako okolnost určující jeho stavební povahu. Odkázala-li vedlejší účastnice na oznámení o výkonu rozhodnutí ze dne 19. 12. 1973, nevyplývá z něho, že by tento pozemek byl celý určen k zastavění, a ani územní plány z let 1948, 1964 a 1971 zde bytovou výstavbu neplánovaly, o zastavění rodinnými domy bylo rozhodnuto až od roku 1976. S výše uvedenými námitkami, které zahrnovaly vyhodnocení charakteru hřišť představujících tzv. ostatní plochu, podle čehož měly být nevydané pozemky oceňovány, se soudy nevypořádaly, a tak jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná.
7. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že na platnosti RP Smíchov a RP Košíře nic nezměnil zákon č. 84/1958 Sb., o územním plánování (dále jen "zákon č. 84/1958 Sb."), s tím, že nebyl dostatečně odůvodněn a její námitky nebyly vypořádány, takže jde o projev libovůle. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že v kontextu zvažovaných okolností tato námitka pozbývá závažnosti, navíc bylo-li prokázáno, že v období let 1959 až 1964 nebyla přijata pro danou lokalitu nová územně plánovací dokumentace a stavební závěry byly realizovány s odkazem na rozhodnutí příslušných správních orgánů. Takový závěr je však projevem libovůle, neboť nebylo doloženo žádné rozhodnutí vycházející z RP Smíchov a RP Košíře. Nebyly naplněny ani předpoklady §12 zákona č. 84/1958 Sb., když nebylo v řízení předloženo rozhodnutí výkonného orgánu příslušného národního výboru, které se vydávalo, byl-li záměr stavbu realizovat. K rozhodnutí Odboru výstavby města a vodního hospodářství rady ÚNV hl. m. Prahy ze dne 24. 8. 1959 stěžovatelka uvedla, že se týkalo z hlediska místní příslušnosti jiné lokality, přičemž bylo třeba vydání rozhodnutí příslušného výkonného orgánu národního výboru, aby se i po roce 1959 mohlo nadále postupovat podle plánů bývalé Státní regulační komise. Případný závěr soudů o "automatickém" využití těchto plánů by tak byl podle stěžovatelky závěrem "extrémním".
8. Podle stěžovatelčina názoru RP Smíchov a RP Košíře mohly být platnou územně plánovací dokumentací jen do 31. 12. 1958, od 1. 1. 1959 nabyl účinnosti zákon č. 84/1958 Sb., který zrušil mj. §19 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, ve znění pozdějších předpisů, jenž do té doby upravoval platnost Ministerstvem veřejných prací potvrzených regulačních a zastavovacích plánů. Vyhláška č. 144/1959 Ú. l., kterou se provádí zákon o stavebním řádu, pak stanovila, že od 1. 8. 1959 nebylo možné postupovat podle prováděcích předpisů k zákonu č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, tj. podle vyhlášky č. 709/1950 Ú. l., o podrobnějších předpisech pro pozemní stavby. Už od 1. 6. 1950 se předpokládal vznik nové územně plánovací dokumentace (§5 odst. 2 zákona č. 280/1949 Sb. ve spojení s §16 odst. 1 vládního nařízení č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí), a i když k určování stavebních obvodů fakticky docházelo, nebylo prokázáno, že by tomu tak bylo v kat. úz. Smíchov a Košíře.
9. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že právní otázku, kterou v této souvislosti vymezila, nevypořádal. Má za to, že dovolání bylo přípustné, protože "nezáviselo jenom na extrémních skutkových závěrech, ke kterým dospěl odvolací soud", ale i na odlišném právním posouzení.
10. Stěžovatelka poukazuje i na rozpornost závěrů ohledně Směrného územního plánu hlavního města Prahy z roku 1948, který nebyl schválen a rovněž počítal s výstavbou na odňatých pozemcích, kdy krajský soud uzavřel, že znalkyně prof. Ing. Renáta Schneiderová Heraldová, Ph.D., ho neměla brát v úvahu, a Nejvyšší soud naopak uvedl, že je možné přihlížet i k neplatné územně plánovací dokumentaci, byla-li jediná existující. Navíc podle tohoto plánu byla většina nevydaných pozemků v kat. úz. Smíchov a Košíře nikoliv stavebních (veřejná zeleň, zemědělská půda), jak plyne ze znaleckého posudku Ing. Pavla Pelce. Skutkový závěr krajského soudu, že i podle tohoto plánu byly pozemky určeny k zástavbě, je v rozporu s obsahem spisu. Nejvyšší soud pak chybně vycházel z toho, že jiná územně plánovací dokumentace než RP Smíchov a RP Košíře v době odnětí neexistovala, což je v rozporu s existencí zmíněného směrného plánu.
11. Posouzení absolutní irelevance tohoto plánu je podle stěžovatelky v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, podle níž lze přihlédnout i k jiným podkladům územního plánování. Z předkládací zprávy k uvedenému plánu vyplynulo, že tehdejší dobové orgány územního plánování považovaly všechny plány Státní regulační komise z 30. let 20. století za zastaralé a nevyhovující potřebám člověka. Stěžovatelka návrh směrného plánu považuje za relevantní, neboť z něho vyplývá úmysl státu zřídit větší plochy zeleně sloužící k rekreaci obyvatel, což je patrno i z porovnání vymezení nevydaných pozemků v rámci směrného územního plánu z roku 1964 a dílčích regulačních plánů z 30. let 20. století.
12. V další části stěžovatelka namítá, že okresní soud opomněl důkaz dodatkem č. 1 znaleckého posudku Ing. Pavla Pelce a že krajský soud shledal, že jmenovaný vycházel z nesprávných podkladů, a tudíž neprovedení jeho výslechu nebylo vadou řízení, ač pro stejnou vadu v paralelně vedeném řízení Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně zrušil. To, že by jmenovaný vycházel z nesprávných podkladů, ale stěžovatelka odmítá s tím, že naopak jmenovaná znalkyně některé historické podklady ani neměla k dispozici. Podstatné podle stěžovatelky bylo, kdy a jakým způsobem byly pozemky fakticky zastavěny, a zda existoval v době odnětí záměr odňaté pozemky zastavět, přičemž uvedený znalec správně shledal, že takový záměr nelze z odnímacích titulů dovodit. Pouze tam, kde tato kritéria svědčila o stavební povaze nevydaných pozemků a využití plánů Státní regulační komise při faktické zástavbě, je jako stavební ocenil (to pak stěžovatelka dokládá na konkrétních případech).
13. Stěžovatelka za svévolný označuje závěr krajského soudu, že pro posouzení druhu pozemku nemá význam, že na něm probíhala výstavba podle územně plánovací dokumentace přijaté až po jejich přechodu na stát, s tím, že odporuje judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, resp. principu ekvivalence, podle něhož by cena náhradního pozemku měla odpovídat ceně pozemků, jež byl oprávněné osobě odňat. Má za to, že nelze přihlížet pouze k samotné existenci regulačních plánů, ale je třeba zohlednit i v dané době existující a navazující územně plánovací dokumentaci, faktickou zástavbu, bezprostřednost zastavění, účel odnětí a další okolnosti případu, přičemž většina těchto kritérií podle ní svědčí o zemědělské povaze nevydaných pozemků ke dni přechodu na stát.
14. Stěžovatelka též namítá, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s rozpory mezi uvedenými znaleckými posudky, resp. že znalce nevyslechly k vytýkaným vadám a neumožnily účastníkům řízení klást jim otázky k vysvětlení rozporů a nesprávností, a to i přes vysoký rozdíl v ocenění, a případně že nepřistoupily k ustanovení revizního znalce za účelem přezkumu znaleckých posudků.
15. Stěžovatelka nesouhlasí ani s úvahou soudů, že je-li nevydaný pozemek určen k zastavění, a toto je následně realizováno, není dán důvod pro uplatnění srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 182/1988 Sb."). Má za to, že předpoklady pro aplikaci srážek je třeba posuzovat výlučně ke dni odnětí, a stejně tak je nutno posuzovat důvody pro uplatnění těchto srážek. Nemůže být přičítáno ve prospěch vedlejší účastnice, nakládal-li stát s odňatými pozemky jako vlastními, a napojil je na inženýrské sítě, zbudoval zpevněné přístupové cesty, zarovnal svažitý terén a postavil v blízkosti základní školu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
17. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení i rozsudku okresního soudu jako celku, a tedy i jeho výroku II (o zastavení řízení), je ústavní stížnost podle posledně uvedeného ustanovení nepřípustná.
18. Zbývá dodat, že stěžovatelka se ústavní stížností domáhá i zrušení nákladových výroků napadeného rozsudku krajského soudu, to však - jak plyne z jejího obsahu - pouze jako výroků akcesorických. Pokud by je chtěla napadnout samostatně, s ohledem na nepřípustnost dovolání [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] by tak musela učinit ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku krajského soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Vyjádření vedlejší účastnice
19. Vedlejší účastnice zaslala vyjádření k ústavní stížnosti, aniž by byla Ústavním soudem vyzvána. V něm upozorňuje, že stěžovatelka uvedla nepravdivé skutečnosti, a zdůrazňuje, že to je ona, kdo je odpovědný za řádné vypořádání jejích restitučních nároků. Stěžovatelka evidovala příslušný restituční nárok v nesprávné výši, ačkoliv ji vyzvala, aby ho evidovala ve výši podle posudku znalkyně prof. Ing. Renáty Schneiderové Heraldové, Ph.D., což odmítla, aniž by sama měla k dispozici nějaké znalecké ocenění, načež soudy označily její postup za liknavý, svévolný a diskriminační. Teprve v průběhu řízení předložila znalecký posudek Ing. Pavla Pelce a tomu následně zadala vypracovat dodatek č. 1, to ovšem pro jiné paralelní řízení.
20. V souvislosti se stěžovatelčinými námitkami vedlejší účastnice upozorňuje, že zmíněná znalkyně se ve své výpovědi vyjádřila tak, že k určení druhu stavebního pozemku podle §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. je nutno vycházet z RP Smíchov a RP Košíře, a soudy nižších stupňů se s tímto názorem ztotožnily, přičemž se k námitkám týkajícím se ocenění některých pozemků jako pozemků stavebních i k "neaplikaci" srážek podle přílohy 7 uvedené vyhlášky vyjádřily. Ta neobsahuje žádný bližší návod, co se má pod pojmy, k nimž se srážky vážou, rozumět, a je výlučně na znalci, jak a v jakém rozsahu je použije. Stěžovatelkou zmíněných srážek se nelze domáhat tam, kde byly státem odňaty velké půdní celky určené k rozvoji Prahy, na nichž byla plánována výstavba jak objektů pro bydlení, tak občanské vybavenosti, komunikací a sítí, přičemž s výstavbou nových částí Prahy a zahušťováním stávající zástavby se rozšiřovala i veřejná doprava. Uvedená vyhláška sloužila k oceňování pozemků pro rodinné bydlení, a proto obsahovala i dané srážky. Odmítá, že by nebyla v tomto ohledu respektována judikatura Nejvyššího soudu, přičemž poukazuje na řadu rozhodnutí tohoto soudu, v nichž se klade důraz na zkoumání konkrétní plánované výstavby (např. unesení ze dne 9. 9. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2776/2019).
21. K námitce zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů o povaze odňatých pozemků vedlejší účastnice uvedla, že stěžovatelka účelově neuvádí provedený důkaz výpovědí uvedené znalkyně v řízení u Okresního soudu v Berouně, vedeném pod sp. zn. 18 C 13/2020, a že pomíjí, že tento posudek byl podroben soudnímu přezkumu v dalších soudních řízeních. K tomu dodává, že zmíněné regulační plány byly využívány v územních řízeních i za účinnosti zákona č. 84/1958 Sb. a že pro rozhodné období (1960 až 1965) žádná jiná platná plánovací dokumentace nebyla dohledána. Znalkyně také zakreslila stav nové výstavby mezi lety 1945 až 1953, která odpovídá regulaci podle zmíněných regulačních plánů i stavu na ortografických leteckých snímcích daného území. Z těchto důvodů pozemky ocenila jako stavební. Argumentace o nemožnosti použití dřívějších regulačních plánů, které byly nahrazeny až směrným územním plánem hlavního města Prahy v roce 1964, je tedy nesprávná.
22. Namítá-li stěžovatelka, že se soudy nevyjádřily k pozemkům, které byly určeny ke zřízení hřišť, soudy nižších stupňů sdělily důvody, které je vedly k tomu, že své závěry opřely o znalecký posudek zmíněné znalkyně, podle které záleží na "určení pozemku do funkční plochy podle územního plánu". Vedlejší účastnice za nedůvodnou označuje stěžovatelčinu námitku, podle které jsou s ohledem na návrh Směrného územního plánu hl. m. Prahy z roku 1948 plány Státní regulační komise zastaralé a nevyhovující aktuálním potřebám (opírající se o znalecký posudek Ing. Pavla Pelce). Ztotožňuje se se soudy, které znalecký posudek uvedené znalkyně hodnotily jako správný a logický, s tím, že tento plán nebyl nikdy realizován, a ani předložen veřejnosti k posouzení. Okresní soud správně konstatoval, že podle znaleckého posudku Ing. Pavla Pelce ocenění nebylo možné provést, protože tento znalec vycházel z nesprávných podkladů, přičemž jeho závěr, že územně plánovací dokumentace z 30. let 20. století nebyla platná, je závěrem právním, který náleží soudu.
23. K námitce neprovedení výslechu obou znalců vedlejší účastnice uvedla, že obě strany souhlasily, aby tento výslech byl nahrazen provedením důkazu protokolem o výslechu znalkyně před Okresním soudem v Berouně. Nadto krajský soud konstatoval, že když okresní soud považoval její znalecký posudek za vycházející ze správných podkladů, vyčerpávající, přesvědčivý a logicky odůvodněný, není neprovedení výslechu Ing. Pavla Pelce vadou řízení.
24. Závěrem vedlejší účastnice konstatuje, že soudy nižších stupňů provedly řádně veškeré důkazy stěžovatelkou doložené, a všemi podstatnými otázkami se zabývaly, přičemž námitky stěžovatelkou vznesené nejsou námitkami, se kterými se soudy nevypořádaly. Navrhuje proto Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou a uložil stěžovatelce, aby jí nahradila náklady řízení před Ústavním soudem.
25. Ústavní soud zaslal toto vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice, ta však této možnosti nevyužila.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
26. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
27. Těžištěm argumentace stěžovatelky je nesouhlas s tím, jak obecné soudy stanovily výši restitučního nároku vedlejší účastnice za tzv. nevydané pozemky, přičemž jim vytýká, že (některé) státem odňaté pozemky považovaly za stavební a že při jejich ocenění neuplatnily srážky podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Lze však souhlasit s vedlejší účastnicí, že stěžovatelka v tomto ohledu jen opakuje svou argumentaci uplatněnou v řízení před soudy, podle níž nelze při stanovení povahy odňatých pozemků vycházet z RP Smíchov a RP Košíře (jak učinila soudní znalkyně prof. Ing. Renáta Schneiderová Heraldová, Ph.D.), neboť nejde o relevantní, resp. platnou územně plánovací dokumentaci, a že naopak za určující je třeba považovat Směrný územní plán hl. města Prahy z roku 1948 (z něhož naopak vycházel soudní znalec Ing. Pavel Pelc).
28. Touto argumentací se soudy zabývaly a dostatečným způsobem se s ní vypořádaly, a to včetně Nejvyššího soudu, který v napadeném usnesení konstatoval, že pro posouzení této otázky je podstatná existence záměru výstavby a jeho následná realizace, i když bude provedena s určitým odstupem. Tento záměr vyvodil z tehdy platné územně plánovací dokumentace RP Smíchov a RP Košíře, neboť žádná novější územně plánovací dokumentace v rozhodné době nebyla přijata. Současně konstatoval, že sice lze při posuzování povahy odňatých pozemků přihlédnout i k takovému podkladu, jako je nepotvrzený územní plán, to však v případě, že neexistuje jiná platně schválená územní dokumentace. Žádný rozpor mezi úvahami Nejvyššího soudu a krajského soudu tak zjištěn nebyl. Neodpovídá ani skutečnosti, že by se uvedený soud nezabýval platností tehdejší územně plánovací dokumentace s ohledem na přijetí zákona č. 84/1958 Sb., pouze na rozdíl od stěžovatelky neshledal, že by tato otázka byla pro rozhodnutí zásadní.
29. Sama stěžovatelka přitom uvádí, že k následné zástavbě na odňatých pozemcích došlo, a skutečnost, že ta v plném rozsahu neodpovídá územně plánovací dokumentaci z 30. let 20. století, nečiní soudní závěry neústavními, neboť v průběhu času se mohou potřeby obce měnit, a tím může docházet k určitým změnám v územně plánovací dokumentaci. Podstatný pro určení charakteru pozemků je především záměr je zastavět, a ten zde v době odnětí existoval a také byl v tomto případě zrealizován (v 70. letech 20. století).
30. Dostatečným způsobem se také soudy vyjádřily k otázce, zda je v posuzované věci namístě přistoupit ke korekci podle uvedené vyhlášky, přičemž jejich záporné stanovisko, vycházející z úvahy, že byly odňaty velké půdní celky, kdy budoucí výstavba přepokládala rovněž vybudování inženýrských sítí, komunikací, občanské vybavenosti i veřejné dopravy, se Ústavnímu soudu nejeví nějak nepřiměřeným (natož pak "extrémním"). Stejně tak tomu není, akcentovaly-li při výkladu pojmu "svažitost pozemku" soudy takový, jenž byl ve prospěch vedlejší účastnice jako restituentky.
31. Stěžovatelka upozorňuje na to, že výše uvedení znalci dospěli k odlišným závěrům, a tak bylo povinností soudů tyto rozpory odstranit a za tímto účelem měly oba znalce vyslechnout. Podle názoru Ústavního soudu výsledek znaleckého zkoumání v posuzované věci závisel na posouzení výše uvedených otázek, tj. zda za daných konkrétních okolností měly odňaté pozemky stavební charakter, případně zda bylo namístě použití srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., které mají právní povahu, a tudíž nic nebránilo soudům v tomto ohledu zkoumat, jaký z postupů obou znalců při oceňování odňatých nemovitostí byl správný. Odstraňování rozporů (výslechem obou znalců, revizním znaleckým posudkem) by bylo namístě tam, kde by o takové právní posouzení nešlo, a spornou by (bez dalšího) byla pouze odborná otázka, avšak tato situace nenastala. Ústavní soud v této souvislosti připomíná bod 32 odůvodnění nálezu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 647/15 (N 190/91 SbNU 359), podle kterého je-li pro řádné ocenění věci či práva nezbytné vyřešit nějakou právní otázku, měl by tak učinit soud, a nikoliv soudní znalec.
32. Krajský soud se zabýval a dostatečným způsobem vypořádal významem dodatku č. 1 znaleckého posudku Ing. Pavla Pelce pro dané řízení, a spolu s ostatními soudy v zásadě i další argumentací, kterou stěžovatelka nyní opakuje v ústavní stížnosti, neboť odpovědi na stěžovatelkou položené otázky lze vyvodit buď přímo z odůvodnění napadených rozhodnutí, anebo plynou ze závěrů výše uvedené soudní znalkyně, z nichž soudy nižších stupňů vycházely.
33. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
34. Povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení, spočívající v nákladech na právní zastoupení (viz sub 22), Ústavní soud stěžovatelce neuložil, neboť zákon o Ústavním soudu vychází ze zásady, že tyto náklady si hradí každý účastník či vedlejší účastník sám (§62 odst. 3), a (nějaké, svou povahou mimořádné) důvody pro výjimečný postup podle §62 odst. 4 uvedeného zákona shledány nebyly, přičemž třeba připomenout, že Ústavní soud vedlejší účastnici o vyjádření ani nepožádal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu