ECLI:CZ:US:2023:4.US.2839.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2839/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Vlase, zastoupeného JUDr. Taťánou Chvalovou, advokátkou, sídlem náměstí Jiřího z Poděbrad 1573/18, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2022 č. j. 21 Co 207/2022-287 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. června 2022 č. j. 9 C 47/2018-273, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Ing. Ivany Uldrychové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel jako žalobce podal proti vedlejší účastnici žalobu na odstranění stavby. Ve věci bylo nejprve rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 4. 2021 č. j. 9 C 47/2018-195, jímž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 11. 2021 č. j. 27 Co 167/2021-250 a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Napadeným usnesením okresní soud odmítl žalobu stěžovatele o odstranění stavby s příslušenstvím (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici (žalované) na náhradě nákladů řízení 19 070,81 Kč k rukám jejího zástupce, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.), a povinnost zaplatit České republice - okresnímu soudu na náhradě nákladů řízení 16 402 Kč, a to do tří dnů od právní moci toho usnesení (výrok III.). Rozhodnutí odůvodnil tím, že byť byl stěžovatel vyzván k odstranění vad žaloby a poučen o následcích nevyhovění výzvě, vady žaloby neodstranil. Okresní soud konstatoval, že z podání stále není jasné, co přesně stěžovatel požaduje, zda navrácení do původního stavu, nebo úplné odstranění obou vikýřů, anebo odstranění pouze těch částí vikýřů, které přesahují střešní plášť a že si stěžovatelova tvrzení protiřečí. Zdůraznil, že původní stav domu navíc nebyl stěžovatelem nijak specifikován, takže není jasné, jaký byl původní stav. Poukázal na to, že tvrzení stěžovatele o vymezení, jaké konstrukce má žalovaná odstranit, nelze nahradit znaleckým posudkem, neboť povinnost tvrzení musí stěžovatel splnit, a to již v žalobě, aby bylo jasné, o jakém žalobním návrhu má být rozhodnuto, jinak je žaloba neprojednatelná. Uzavřel, že žaloba zůstala i přes jeho výzvu a její doplnění neurčitá a proto rozhodl o jejím odmítnutí za použití §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 o. s. ř., když jejich výši určil odkazem na §9 odst. 3 písm. b), §6 odst. 1 a §7, §11 odst. 1, 2 a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve spojení s vyhláškou č. 589/2020 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad. O náhradě nákladů řízení státu bylo rozhodnuto podle §148 odst. 1 o. s. ř.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Ústavní soud si pro posouzení, zda v dané věci došlo k tvrzenému porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 9 C 47/2018.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že se po vedlejší účastnici domáhal odstranění vestavby (nástavby) domu postavené bez stavebního povolení, neboť zasahovala do jeho vlastnického práva. Soud prvého stupně zadal vypracování znaleckého posudku k určení, zda předmětná nástavba (vestavba) domu č. p. X1 skutečně zasahuje do domu č. p. X2 a v jakém rozsahu. Znaleckým posudkem Ing. Jiřího Karpíška bylo potvrzeno, že stavebními úpravami provedenými vedlejší účastnicí k zásahu do domu č. p. X2 skutečně došlo. Po vypracování znaleckého posudku vedlejší účastnice provedla pouze některé částečné úpravy přesahu některých částí vikýřů. Okresní soud následně rozhodl tak, že žalobu zamítl s odůvodněním, že vedlejší účastnice po vypracování znaleckého posudku provedla klempířské práce, kterými byl odstraněn přesah vikýřů domu č. p. X1 do domu č. p. X2. Dále konstatoval, že další požadavky žalobce (stěžovatele) obsažené v petitu žaloby jsou podle znaleckého posudku technicky neproveditelné. Vedlejší účastnici pak uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů České republice.
7. K odvolání stěžovatele, obsahující mimo jiné námitku, že okresní soud nerozhodl o celém předmětu řízení, krajský soud napadený rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru krajského soudu okresní soud rozhodoval o návrhu stěžovatele, ač z tohoto návrhu nebylo zřejmé, co přesně by měla vedlejší účastnice odstranit (čeho se stěžovatel žalobou domáhá). K náhradě nákladů řízení krajský soud vyjádřil názor, že není možné ji přiznat mezi účastníky opačně, než odpovídá výsledku řízení, jak to učinil okresní soud.
8. Okresní soud následně usnesením ze dne 9. 3. 2022 vyzval stěžovatele, aby jednoznačně uvedl, čeho se podanou žalobou domáhá (jaké konstrukce by měla vedlejší účastnice odstranit, popřípadě jaké práce by měla provést a jakého stavu mělo být pracemi dosaženo) s tím, že nebude-li žaloba řádně doplněna, odmítne ji soud v části, v níž nebude projednatelná. K této výzvě stěžovatel žalobu doplnil podáním ze dne 4. 4. 2022, ve kterém uvedl, že se domáhá uvedení vnějšího vzhledu domu č. p. X1 a X2 do původního stavu. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že stále nemá k dispozici dokumentaci skutečného provedení stavby, neboť vedlejší účastnice ji ani soudu ani stavebnímu úřadu dosud nepředložila. Namítl, že z tohoto důvodu není v jeho možnostech provést bližší specifikaci konstrukcí, které by měly být vedlejší účastnicí odstraněny. Stěžovatel proto požádal soud, aby ustanovil znalce, který by určil, jaké stávající konstrukce nebyly součástí původní stavby č. p. X1 a jaké byly instalovány dodatečně s vikýři, a to tak, aby mohl v tomto směru svou žalobu upřesnit. Dále stěžovatel v předmětném podání doplnil, provedení jakých konkrétních prací se domáhá poté, co dojde k odstranění vikýřů. Okresní soud poté usnesením žalobu zamítl (správně má být "odmítl" - pozn. Ústavního soudu) s tím, že stěžovatel vady žaloby neodstranil a žaloba zůstala i nadále neurčitá. Současně uložil stěžovateli povinnost k náhradě všech nákladů řízení. Krajský soud v odvolacím řízení usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
9. Stěžovatel je přesvědčen, že odmítnutí projednání předmětné žaloby soudy je formalistickým a předčasným postupem. Je nepochybné, že vedlejší účastnice stavební úpravy části domu č. p. X1 provedla bez stavebního povolení, bez souhlasu stěžovatele a navíc těmito úpravami zasáhla do jeho vlastnického práva. To je zřejmé jak z průběhu stavebního řízení, tak i ze soudního řízení, kdy byl zásah do vlastnického práva stěžovatele prokázán i znaleckým posudkem. Podání žaloby tedy nebylo svévolným nebo nedůvodným aktem stěžovatele, ale šlo o krok směřující k ochraně jeho práva.
10. Stěžovatel nemá přístup do domu č. p. X1 a nemá ani k dispozici žádnou dokumentaci o skutečném provedení stavebních úprav provedených vedlejší účastnicí, kterou by mohl použít jako podklad pro konkretizaci žaloby ve smyslu požadovaném soudy obou stupňů. Rozdíl mezi původním a stávajícím stavem domu č. p. X1 a X2 je zřetelný pouze z fotodokumentace, kterou stěžovatel soudu doložil. Stěžovatel za těchto okolností nedisponuje všemi vědomostmi předurčujícími obsah povinností, kterých by se mohl žalobním návrhem vůči vedlejší účastnici domáhat. Stěžovatel je toho názoru, že skutkové podklady pro stanovení povinností následně vtělených do žaloby by mohly být zjišťovány v soudním řízení postupně.
11. Stěžovatel má za to, že za přispění znaleckého posouzení věci (po vypracování znaleckého posudku, kterým by byl popsán původní stav domu č. p. X1 a X2 se stavem stávajícím, a kterým by byly konstatovány konkrétní stavební úpravy provedené vedlejší účastnicí), by bylo možno v průběhu soudního řízení následně žalobní petit doplnit a upřesnit tak, jak po stěžovateli soudy požadovaly. Stěžovatel za dané situace považuje požadavek soudu na konkretizaci žalobního petitu za podmínku nemožnou.
12. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 1452/20 (veřejně dostupný na internetu http://nalus.usoud.cz).
13. Stěžovatel poznamenává, že ochranu jeho právům dosud neposkytly ani správní orgány, když řízení o odstranění stavby vedené stavebním úřadem od roku 2019 zatím nedospělo k žádnému výsledku.
14. Stěžovatel dále spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces i v tom, že mu byla uložena povinnost nést veškeré náklady soudního řízení, zejména náklady České republiky za vypracování znaleckého posudku, ačkoliv tímto posudkem bylo skutečně prokázáno, že činností vedlejší účastnice došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatele. Pokud by byla žaloba od počátku neprojednatelná, jak posléze uzavřely soudy obou stupňů, pak ani nebyl důvod k tomu, aby okresní soud na počátku soudního řízení k vypracování znaleckého posudku přistoupil. Přestože soud k "neprojednatelné žalobě" vypracování znaleckého posudku zadal, není v zákoně opora, aby náklady spojené s vypracováním takového znaleckého posudku nesl stěžovatel.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k věci
16. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
17. Krajský soud sdělil, že setrvává na stanovisku, které vyjádřil svým rozhodnutím. Uvedl, že stěžovatel pomíjí, že tento typ řízení je ovládán zásadou projednací (na rozdíl od např. opatrovnických řízení, v nichž soudy nejsou vázány rozsahem tvrzení účastníků), a soud proto nemůže v žádném případě suplovat nečinnost či nevědomost žalobce stran jeho skutkových tvrzení a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány. Bylo povinností stěžovatele, aby si vybral, jakým typem žaloby se bude domáhat svých tvrzených práv a aby tedy při jejím koncipování zvolil i odpovídající skutková tvrzení a jim pak i přiléhavý žalobní petit. Ten musí být přesvědčivý, určitý a srozumitelný, neboť soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout. Krajský soud je tak přesvědčen, že neporušil stěžovatelem zmíněná práva a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
18. Okresní soud a vedlejší účastnice poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti ústavní stížnosti nevyužily.
19. Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten odpověděl, že byl poučen jednoznačně uvést, čeho se podanou žalobou domáhá, tedy aby označil, jaké přesné konstrukce by měl vedlejší účastník odstranit, popř. jaké práce by měl provést a jakého stavu by mělo být pracemi dosaženo - stěžovatel doplnil své podání tak, že uvedl, že požaduje uvedení domu č. p. X1 a X2 do původního stavu. Stěžovatel přitom poukazoval na skutečnost, že vedlejší účastnice dosud (a to ani ve správním řízení vedeném příslušným stavebním úřadem) nepředložila dokumentaci skutečného provedení dosud nepovolených stavebních úprav domu č. p. X1, tedy že stěžovateli není (a ani nemůže být) známo, jaké konkrétní práce by mohl po vedlejší účastnici požadovat a v žalobním návrhu je blíže specifikovat. Podle názoru stěžovatele by tyto otázky měl odpovědět znalec, který by byl za tím účelem ustanoven soudem, a který by měl přístup i do prostor domu č. p. X1. Nicméně stěžovatel obecně uvedl, že požaduje odstranění dvou vikýřů, které vedlejší účastnice zbudovala na domě č. p. X1, jejichž existence byla prokázána i znaleckým posudkem Ing. Karpíška, vypracovaným na návrh Okresního soudu v Příbrami, který konstatoval vestavbu podkroví u objektu č. p. X1 se změnou a rozšířením celého podkroví, spočívající ve zřízení místnosti směrem do zahrady s příslušnou úpravou konstrukce zastřešení a zřízení vikýře a současně i směrem do ulice, kde došlo k rozšíření původního vikýře s příslušnou úpravou zastřešení. Stěžovatel dále upřesnil, jaké práce požaduje, aby vedlejší účastnice po odstranění vikýřů provedla. Všechny tyto požadavky pak akceptují požadavek stěžovatele na uvedení domu do původního stavu, t. j. do stavu, který by byl popsán ve znaleckém posudku, jehož vypracování se stěžovatel po soudu domáhal.
20. Pro doplnění stěžovatel přiložil rozhodnutí Městského úřadu v Příbrami, Stavebního úřadu a územního plánování, ze dne 7. 7. 2023 sp. zn. MeUPB/89313/2016/SÚÚP/Hř, č. j. MeUPB 70469/2023, s tím, že z něj vyplývá, že žádost vedlejší účastnice na dodatečné povolení nástavby a stavební úpravy domu č. p. X1 byla zamítnuta, a to právě z důvodu, že stavebník od roku 2016 nedodal stavebnímu úřadu stavební dokumentaci zachycující reálný stav již provedených stavebních úprav domu č. p. X1.
21. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku k duplice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
22. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
23. Posouzení, zda žaloba je formulována dostatečně srozumitelně a určitě, je na obecných soudech, jako orgánech k tomu oprávněných. Ústavnímu soudu, jenž je orgánem ochrany ústavnosti, naproti tomu zásadně nepřísluší, aby závěry jimi v tomto směru učiněné přehodnocoval. Touto optikou hodnotil Ústavní soud stěžovatelovy argumenty.
24. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1452/20 vyslovil určité požadavky na rozhodování obecných soudů při odmítání žaloby pro nedostatky jejího petitu v situaci, kdy je pro žalobce obtížné petit formulovat, a že tento nález vykazuje některé podobnosti s případem stěžovatele, kdy tehdejší stěžovatelka se jako vlastník nemovitosti rovněž domáhala u soudu ochrany svého vlastnického práva vůči zásahům provedeným stavbou jiné osoby.
25. Konkrétně ve věci sp. zn. II. ÚS 1452/20 Ústavní soud upozornil, že "formulace žalobního petitu v civilních sporech není pro stranu žalující snadným úkolem" a v některých případech "bude třeba zvýšené aktivity soudu při aprobování žalobcových procesních úkonů". Dle Ústavního soudu v "takových procesně náročných situacích nelze bezvýhradně, okamžitě a jednostranně zatížit co do definitivní verze žalobních tvrzení i žalobního petitu, pouze žalobce [srov. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Ten totiž nemusí disponovat na počátku sporu všemi vědomostmi předurčujícími obsah povinnosti stanovené žalovanému. Skutkové podklady pro stanovení této povinnosti mohou být zjišťovány teprve postupně a přispět k tomu může i znalecké posouzení okolností věci. Z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v civilních věcech vyplývá povinnost při zachování rovného postavení účastníků zjistit skutkový stav věci tak, aby strany, které vyjádřily, čeho chtějí dosáhnout, ale nepřesně formulovaly žalobní návrh, měly možnost tento návrh upravit." Ústavní soud tehdy dospěl k závěru, že v některých případech žalobce teprve na základě v průběhu řízení takto objasněného skutkového stavu "zjistí, jestli se má domáhat pouze ukončení stávajícího zásahu, tedy odstranění provedených stavebních úprav, anebo zdali k nápravě následků bude potřeba dalších stavebních úprav a jaké by to měly být". Neboli pokud "žalobce nedisponuje na počátku sporu všemi vědomostmi předurčujícími obsah povinnosti stanovené žalovanému, skutkové podklady pro stanovení této povinnosti mohou být zjišťovány teprve postupně".
26. Ústavní soud tak v citovaném nálezu dospěl k závěru, že soudy měly nejprve doplnit zjištění skutkového stavu, a to případně i nařízením znaleckého posudku statika, a poté, kdy by bylo zřejmé, jaká opatření mohou pomoci napravit vzniklé škody, bylo namístě, aby dále navedly splněním poučovací povinnosti tehdejší stěžovatelku k úpravě petitu. Ústavní soud neshledal přiléhavým názor tehdejšího odvolacího soudu, že není rolí civilních soudů provádět šetření ke zjištění toho, jaký nárok by měl být uplatněn. Mají totiž povinnost nalézt skutkový stav věci v případech, kdy k informacím nemají přístup strany samotné, a usnadnit jim tím přístup k soudu.
27. Ústavní soud se tak zabýval otázkou, zda závěry citovaného nálezu není na místě vztáhnout i na nynější věc. Po studiu spisu okresního soudu však dospěl k závěru, že obě věci se podstatně odlišují. Ve věci sp. zn. II. ÚS 1452/20 se jevilo, že tehdejší stěžovatelka se konzistentně snažila chránit své oprávněné zájmy před cizí stavební činností způsobující jí konkrétní závažné nepříznivé následky na její nemovitosti (zvýšenou vlhkost a další). Měla-li přes své rozumné úsilí problém se svých práv domoci, bylo jistě na místě, aby jí soudy poskytly zvýšenou oporu. Naproti tomu postup nynějšího stěžovatele byl v celém řízení namnoze vnitřně rozporný a ne zcela smysluplný. Stěžovatel například v odůvodnění své žaloby převážně uvádí, že mu vadí konstrukce přesahující do jeho části dvojdomku, avšak v jejím petitu oproti tomu navrhuje odstranění nikoliv jen konkrétních konstrukcí, nýbrž celé nástavby vedlejší účastnice. Stěžovatel svůj postoj v žalobě odůvodňuje tím, že mu rozporovaná nástavba brání vybudovat další bytovou jednotku a v prodeji domu. Stěžovatel se ovšem nezdá mít žádný konkrétnější plán své teoretické potencionální nástavby, a zda by mohla či nemohla být provedena lze tak stěží v této fázi posoudit. Proč by nemohl dům prodat, je pak již zcela nejasné.
28. Stěžovatel se v řízení snažil svůj požadavek na odstranění celé nástavby vysvětlit tím, že podle jeho názoru nejde o dva vedle sebe stojící domy se společnou zdí na společné hranici, nýbrž o jeden dům v podílovém spoluvlastnictví a se stavbou nástavby by tak musel v každé její podobě souhlasit jako spoluvlastník. Není však jasné, proč se snaží prosazovat takovouto právní konstrukci, když neodpovídá stavu v katastru nemovitostí (podle kterého jde o dva domy různých vlastníků), ani stavu užívání (každý dům je užíván samostatně) a reálně by přinesla spíše právní komplikace i pro stěžovatele (režim spoluvlastnictví celého dvojdomu se všemi konflikty a problémy, jaké spoluvlastnictví potencionálně přináší).
29. Oproti věci sp. zn. II. ÚS 1452/20 se tak jeví, že nejasnost petitu návrhu stěžovatele není ani tak následkem obtížnosti získání detailních informací o provedené nástavbě vedlejší účastnice, jako spíše nikoliv optimálních až chybných strategií a postupů při vedení sporu. Dlužno dodat, že ve věci již byl již zpracován v řízení znalecký posudek (č. l. 131 okresního soudu), který sice nepopisuje celou nástavbu, nicméně zabývá se právě jejími přesahy do domu užívaného stěžovatelem. Stěžovatel se nicméně ani nepokusil využít tyto technické informace o existujících přesazích k precizaci své žaloby. Dlužno poznamenat, že v tomto posudku je uvedeno i to, že na nástavbu vedlejší účastnice by mohl stěžovatel technicky navázat obdobnou nástavbou. Ústavní soud tak shledává, že stěžovatelova námitka, že mu nástavba vedlejší účastnice brání v provedení vlastní nástavby, zůstala ve velmi vágní poloze, když se nejeví jednoznačným, že by na zjištěné drobné přesahy nástavby vedlejší účastnice nešlo stavebně navázat.
30. Ústavní soud si také nemůže nevšimnout, že vedlejší účastnice se v řízení nebránila pokusům o smírné jednání. Za situace, kdy však stěžovatel nepředkládá žádný konkrétní projekt vlastní nástavby, nicméně bývá domluva logicky obtížná, když zde chybí jasná finální představa o obou navazujících objektech, ke které by měla domluva směřovat. Z logistického pohledu bývá také v těchto případech vhodnější, aby případné přesahy byly odstraněny až při probíhající nástavbě na sousedící nemovitosti nebo těsně před tím. Vedlejší účastnici se logicky může zdát nesmyslné provádět v této fázi drobné posuny fasády (okrajů vikýřů přesahujících o 7,5 cm), když by šlo o jistě pracnou činnost s vizuálně malým efektem, či odstraňovat přesah střešní římsy (30 cm), která chrání objekt před zatékáním, dokud se využití těchto změn pro realizovatelnost nástavby stěžovatele jeví jen ve vzdálené hypotetické rovině. Ve věci se tak nejeví být vyčerpány možnosti pokusu o smírné řešení, když je patrné, že dosud nebylo stěžovatelem vedeno s dostatečně jasnými cíli.
31. I když stěžovatel nežádá odstranění nástavby toliko s odkazem na možné komplikace pro jeho vlastní nástavbu, u jiných jím uváděných důvodů již vůbec není zřejmé, proč by ho nástavba poškozovala. I kdyby hypoteticky šlo o dvojdům v podílovém spoluvlastnictví, jak tvrdí, pak by rozporovaná nástavba hodnotu stěžovatelova vlastnictví nesnižovala. V této souvislosti třeba zdůraznit, že Ústavní soud řeší pouze ty zásahy do základních práv a svobod (zde zejména práva vlastnického), dosahující svojí intenzitou ústavněprávní roviny. Pouhé porušení obecného principu, že s nástavbou by měl být dán souhlas stěžovatele jako spoluvlastníka, navíc v situaci kdy má jít o stavbu provedenou již někdy v 80. letech, by samo o sobě (bez spojení s konkrétními negativními následky pro stěžovatele) této roviny nedosahovalo.
32. Ústavní soud ze spisu též zjistil, že soudy obou stupňů se snažily ve věci stěžovatele poučit a vést ke zhojení petitu jeho žaloby (viz např. č. l. 247).
33. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by na věc dopadaly závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 1452/20.
34. Co se týče námitky proti povinnosti nést veškeré náklady soudního řízení, Ústavní soud se jí blíže nezabýval z důvodu bagatelnosti předmětné částky. V podrobnostech lze odkázat na příslušnou judikaturu v bagatelních věcech (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 1425/21).
35. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu