ECLI:CZ:US:2023:4.US.2887.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2887/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Metodějova 450/7, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. července 2023 č. j. 4 Tdo 638/2023-294, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. března 2023 č. j. 31 To 4/2023-262 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 17. října 2022 č. j. 2 T 65/2022-233, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle §328 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, kterých se stěžovatel - zjednodušeně řečeno - dopustil tím, že společně s dalším obviněným se vydávali za příslušníky Policie České republiky nebo za příslušníky městské policie nebo za úředníky jiného orgánu veřejné moci, přičemž za tímto účelem používali automobil vybavený modře svítícím majákem, a důrazným způsobem, majícím v náhodných osobách vzbudit právě dojem, že jsou příslušníky Policie České republiky, upozorňovali cestující městské hromadné dopravy čekající na zastávkách, že nemají nasazeny roušky, přičemž tak činili způsobem vyvolávajícím v takto oslovených osobách obavu z fyzického napadení. Dále obvinění (včetně stěžovatele) individualizované osobě omezovali možnost pohybu tím, že jí vozidlem omezili možnost pokračovat v jízdě na koloběžce, jiné osoby pronásledovali až do jejich domovů a přitom prezentovali svou fyzickou sílu (např. udeřili do oken). Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen podle §358 odst. 1 a za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání jeden rok, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou roků. Uvedeným rozsudkem okresního soudu bylo rozhodováno také o vině a trestu obviněného J. M.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek okresního soudu ohledně stěžovatele ve výroku o trestu a rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle §358 odst. 1 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání osmnácti měsíců. V ostatních částech zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné s odůvodněním, že rozsudek krajského soudu netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami a stěžovatel svými námitkami nenaplnil žádný z dovolacích důvodů. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel své námitky nespecifikoval do té míry, aby z nich bylo možno dovodit, která skutková zjištění eventuálně odporují kterému důkazu a v čem daný rozpor spočívá [proto nebyl naplněn stěžovatelem tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu]. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu nenaplnil argumentací ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, když nesprávným právním posouzením skutku nebo jiným nesprávným hmotněprávním posouzením ve skutečnosti rozporoval skutková zjištění soudů nižších stupňů. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že u osob výše popsanou "zábavou", jak sám stěžovatel trestnou činnost označil, vyvolal obavy s tím, že skutečně jde o policii. Přečin přisvojení pravomoci úřadu byl podle Nejvyššího soudu stěžovatelem naplněn tím, že bylo autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech osob, kterým obvinění přímo zasáhli do jejich sféry. Není proto pochyb o tom, že stěžovatelovo jednání naplnilo znaky skutkové podstaty tohoto přečinu. Činnost, na níž se stěžovatel podílel, vedla dokonce k tomu, že jedna osoba pod vlivem posuzované trestné činnosti dostala záchvat, jiné osobě obvinění automobilem vybaveným modrým majákem zatarasili cestu a další osoby pronásledovali domů. Tímto způsobem obvinění podle Nejvyššího soudu jednoznačně hrubě narušili pravidla občanského soužití, čímž byl naplněn přečin výtržnictví. Je zcela nesprávné východisko stěžovatele, že když trestnou činnost páchal jen pro zábavu, mělo by to snižovat její společenskou škodlivost. Nejvyšší soud rovněž v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že na páchání trestné činnosti pro zábavu je nutno nahlížet jako na okolnost spíše svědčící v neprospěch pachatele trestné činnosti. Stěžovatelem páchaná trestná činnost tedy i podle Nejvyššího soudu odpovídá zákonným znakům skutkové podstaty trestných činů, kladených stěžovateli za vinu s tím, že stěžovateli byl uložen přiměřený trest.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že rozhodná skutková zjištění věci, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování a obecné soudy se nevypořádaly s jeho námitkami. Stěžovatel přitom po celou dobu trestního řízení zdůrazňoval, že nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu přisvojení pravomoci úřadu už jen z toho důvodu, že šlo o druh zábavy a recesi. V řízení nebylo postaveno najisto, jakým způsobem osoby, které byly při údajné trestné činnosti osloveny, stěžovatele vnímaly (není tedy jisté, zda ho vnímaly například jako policistu). Stěžovatel dále v této souvislosti zdůrazňuje, že si pravomoc úřadů nepřisvojil; pokud se podílel popisované činnosti, nečinil tak proto, aby prostřednictvím toho páchal jinou trestnou činnost. Nebylo ani prokázáno, že by po třetích osobách vyžadoval podání vysvětlení nebo že by vůči nim použil donucovací prostředek (zahrazení cesty vozidlem). Pokud při činnosti kladené stěžovateli za vinu byl použit modrý maják, měly takové jednání obecné soudy posoudit toliko jako přestupkové jednání. Stěžovatel podle svého mínění nemohl rovněž naplnit skutkovou podstatu přečinu výtržnictví, neboť jeho úmyslem nebylo jakkoliv narušit veřejný pořádek. Uložený trest hodnotí jako nepřiměřeně přísný, neboť pracuje v bankovním sektoru a trest by mu mohl způsobit komplikace v zaměstnání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené.
8. Ústavní soud také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
9. K jednotlivým argumentům Ústavní soud především poznamenává, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen zjevně opakuje námitky, které uplatnil již v předchozích fázích řízení, aniž by přitom dostatečně reagoval na odůvodnění napadených rozhodnutí. Přitom v usnesení Nejvyššího soudu je shrnuto, že stěžovatel naplnil všechny znaky obou skutkových podstat trestných činů kladených mu za vinu. Ohledně trestného činu přisvojení pravomoci úřadu to mimo jiné znamená, že stěžovatel se choval tak, že autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech třetích osob a zasahoval do jejich sféry, aniž by k tomu byl jakkoliv oprávněn (konkrétně se podílel na trestné činnosti, která přímo omezovala třetí osoby ve svobodě pohybu, jiné osoby usměrňoval k eventuální povinnosti nosit roušku). V odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je také popsáno chování stěžovatele podřaditelné pod trestný čin výtržnictví, když stěžovatel např. pronásledoval - opět bez jakéhokoliv zákonného podkladu - jiné osoby a choval se tak, aby v nich vyvolal obavy (tloukl do oken atp.).
10. Popisovanou trestnou činnost stěžovatel patrně - jak uvádí v ústavní stížnosti - nepáchal proto, aby si tak vytvářel podmínky k trestné činnosti jiné, nicméně i přesto se daného jednání dopouštěl úmyslně, což v průběhu trestního řízení bagatelizoval tím, že tak činil toliko pro zábavu. Obecné soudy však adekvátně objasnily, že okolnost, že stěžovatel páchal trestnou činnost jen pro zábavu, ve skutečnosti nelze vnímat tak, že by to mělo snižovat její společenskou škodlivost (naopak Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl, že - zjednodušeně řečeno - spáchá-li někdo trestnou činnost jen pro zábavu, jde o aspekt spíše přitěžující).
11. Naplnění skutkové podstaty trestného činu přisvojení pravomoci úřadu není zpochybněno ani stěžovatelovou polemikou, že při trestné činnosti dotčené osoby stěžovatele ve skutečnosti jako policistu nevnímaly. Obecné soudy důvodně konstatovaly, že stěžovatele jako policistu vnímaly a ten v nich vzbuzoval zcela nepřiměřené obavy. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že nebylo prokázáno, že by za pomoci vozidla stěžovatel a další obviněný bránili konkrétní osobě v možnosti pohybu. Z rekapitulace skutkového děje plyne, že při uvedené trestné činnosti bylo jedné z osob dotčených stěžovatelovou činností bráněno v pohybu hned dvakrát. Stěžovateli za vinu kladená trestná činnost nemůže být relativizována ani tím, že samotné neoprávněné použití modrého majáku může být hodnoceno jako přestupek; z výše uvedeného je přitom zjevné, že ve stěžovatelově věci nešlo jen o zneužití modrého majáku.
12. Jak již bylo vysvětleno shora, ani Ústavní soud nemá pochyb o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu přisvojení pravomoci úřadu a přečinu výtržnictví (str. 10 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Obecné soudy se rovněž konečně věnovaly posouzení, zda trest uložený stěžovateli není vzhledem k trestné činnosti, na níž se podílel, nepřiměřený, a ústavně souladným postupem dospěly k závěru, že tomu tak není. V daném kontextu pak zejména zdůraznily, že stěžovatel měl zjevně tendenci páchanou trestnou činnost zlehčovat, a proto tedy nemůže být podmíněně uložený trest odnětí svobody nahrazen například peněžitým trestem.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu