ECLI:CZ:US:2023:4.US.2888.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2888/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti B e H o spol. s r. o., sídlem Staré Ransko 90, Krucemburk, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem, sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 7 Afs 163/2022 - 27 a č. j. 7 Afs 164/2022 - 26, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2022 č. j. 3 A 114/2019-201 a č. j. 3 A 115/2019-204, rozhodnutím ministryně průmyslu a obchodu ze dne 29. dubna 2019 č. j. MPO 82928/18/61100/01000 a č. j. MPO 73699/18/61100/01000 a opatřením Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 21. září 2018 č. j. MPO 69417/18/61100/61150 a ze dne 24. října 2018 č. j. MPO 77426/18/61100/61150, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, ministra průmyslu a obchodu a Ministerstva průmyslu a obchodu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že dvěma samostatnými rozhodnutími Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen "ministerstvo") z ledna a února 2017 byla stěžovatelce přiznána dotace v maximální výši 3 536 841 Kč na projekt "Vybudování školicího střediska společnosti B e H o spol. s r. o." z operačního programu PIK Školicí střediska a dále dotace v maximální výši 17 500 000 Kč na projekt nazvaný "Rekonstrukce a přístavba areálu společnosti II." z operačního programu PIK Nemovitost. Stěžovatelka se přitom zavázala, že splní cílové hodnoty indikátorů povinných k naplnění účelů dotací. Některé z nich však podle ministerstva nesplnila, když v rozporu s rozhodnutími o poskytnutí dotace nedoložila k datu ukončení projektů dokumenty k posouzení data dosažení indikátorů 46601 a 50002, jimiž je kolaudační souhlas, nebo povolení k užívání, anebo zahájení zkušebního provozu. Stěžovatelka doložila pouze certifikáty autorizovaného inspektora. Nadto nedodržela termín pro podání žádosti o platbu ani termín pro její opravu. Ministerstvo proto posoudilo žádost o proplacení dotací a podle §14e zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších zákonů přistoupilo z důvodu nedodržení podmínek pro poskytnutí dotací k jejímu zkrácení ve výši 100 %. Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka námitky, jimž ministryně průmyslu a obchodu nevyhověla a napadená rozhodnutí jako věcně správná potvrdila. Především zdůraznila, že předmětné stavby vyžadují ke svému užívání kolaudační souhlas, jemuž je z hlediska splnění dotačních podmínek postaveno naroveň povolení zkušebního provozu a povolení předčasného užívání stavby. Certifikát autorizovaného inspektora nelze považovat za dostatečný již z toho důvodu, že ten sám o sobě neopravňuje stěžovatelku k užívání staveb. Cílem projektů, které měly být dotačně podpořeny, bylo, aby šlo užívat stavby od okamžiku ukončení projektu, což s ohledem na chybějící kolaudační souhlas nelze.
3. Proti rozhodnutím ministryně průmyslu a obchodu podala stěžovatelka správní žaloby, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadenými rozhodnutími zamítl. Zdůraznil, že rozhodnutí o poskytnutí dotací "neumožňovala, aby byl požadovaný kolaudační souhlas nahrazen odborným posudkem, v dané věci certifikátem zpracovaným autorizovaným inspektorem, resp. jakýmkoli vyjádřením příslušného stavebního úřadu". Stěžovatelkou předložený certifikát zpracovaný autorizovaným inspektorem nepředstavuje žádné veřejnoprávní povolení, které by ji podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, opravňoval k užívání stavby. Stavební zákon tento certifikát v §122 odst. 6 užívá pro řízení o kolaudačním souhlasu, přičemž z žádného ustanovení stavebního zákona neplyne, že by tento certifikát nahrazoval kolaudační souhlas, resp. se mu stavěl naroveň. Ostatně stěžovatelka ve správní žalobě uvedla, že teprve na základě certifikátu autorizovaného inspektora bude vydán kolaudační souhlas. Skutečnost, že u některých jiných projektů postačil i certifikát autorizovaného inspektora, na nesplnění podmínek stěžovatelkou nic nemění, neboť "každý program podpory má svoje vlastní podmínky, specifika a cíle, nelze proto porovnávat projekty v rámci různých dotačních programů... Nelze porovnávat obsahově odlišné dotační podmínky stanovené v rámci různých projektů programů podpory." Namítá-li stěžovatelka, že předložení kolaudačního souhlasu k požadovanému datu nebylo možné, toto své tvrzení ničím relevantním nedoložila a omezila se pouze na obecné tvrzení o obtížnosti získání závazných stanovisek. Ani později přitom nepředložila kolaudační souhlas poskytovateli dotace. Stejně tak stěžovatelka "netvrdila, natož prokázala, co konkrétního jí bránilo v předložení povolení k užívání, nebo zahájení zkušebního provozu...". Městský soud proto uzavřel, že ministerstvo nemělo jinou možnost, než konstatovat nedodržení závazné podmínky a přistoupit k rozhodnutí o krácení dotací.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti proti rozhodnutím městského soudu zamítl jako nedůvodné. Přisvědčil právnímu hodnocení provedenému městským soudem a zdůraznil, že již před zahájením realizace projektů bylo zřejmé, že naplnění předmětných indikátorů bude vyžadovat kolaudaci, nebo některé z veřejnoprávních povolení k užívání. Získání certifikátu autorizovaného inspektora podle něj neprokazuje, že budou předmětné identifikátory skutečně dosaženy, a tedy že dojde rovněž k naplnění účelu dotace. Certifikát autorizovaného inspektora "předně neumožňuje užívání stavby, jelikož slouží pouze jako podklad, ze kterého stavební úřad může vyjít a podle §122 odst. 6 stavebního zákona upustit od závěrečné prohlídky. Certifikát autorizovaného inspektora navíc může být vydán i bez doložení souhlasných závazných stanovisek, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů, jež jsou nezbytná k povolení užívání stavby", což byl právě případ stavebních záměrů stěžovatelky. Na tomto závěru podle Nejvyššího správního soudu nic nemění ani zkratka "např." uvedená v Hlavě II., čl. I., odst. 4 rozhodnutí o poskytnutí dotací. Ze smyslu a kontextu ustanovení je zřejmé, že možnost nahradit kolaudační souhlas podle tohoto ustanovení se vztahuje pouze k veřejnoprávním povolením užívání stavby podle stavebního zákona. To v kontextu projednávaných věcí "znamená předložit takový dokument, který umožňuje užívání realizované stavby pro vyžadovaný účel".
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka podrobně rekapituluje průběh předcházejících řízení a namítá porušení svých shora uvedených základních práv a svobod (viz bod 1). Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena mimo jiné zásada ochrany legitimního očekávání, neboť jí byly zkráceny dotace, jejichž obdržení bylo na základě rozhodnutí ministerstva závazně přislíbeno. Podle jejího názoru "poskytovatel dotací de facto ex post dospěl k závěru, že nesplnila podmínku pro vyplacení dotací, když takový postup se stěžovatelce jeví jako cílené hledání důvodů, proč tuto zkrátit na vyplacení dotací". Stěžovatelka uvádí, že "se ve vztahu k poskytovateli dotace nachází v pozici slabší strany, což uznal i Nejvyšší správní soud a má za to, že nejednoznačnost či neurčitost dotačních podmínek nemá jít k tíži příjemce dotace, jakožto slabší strany".
6. Těžištěm argumentace stěžovatelky je, že všechny podmínky pro vyplacení dotace splnila, když výčet příloh k závěrečné žádosti je vymezen příkladmo, a nikoliv taxativně. Z toho je podle ní nutno dovodit, že "přílohou závěrečné žádosti mohou být i jiné dokumenty, které jsou způsobilé doložit stejnou skutečnost", včetně certifikátu autorizovaného inspektora namísto kolaudačního souhlasu. K výkladu dotačních podmínek podle ní soudy přistoupily přepjatě formalisticky a porušily tak její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky ochrany svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů. Postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů (viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1172/19 nebo ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1030/21, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti převážně shrnuje průběh správních řízení a soudních řízení a posléze z velké části opakuje námitky, které uplatnila již v předcházejících řízeních. Proto bylo na místě, aby Ústavní soud zejména posoudil, zda se s nimi správní orgány a soudy náležitým způsobem vypořádaly, a zda nezatížily řízení vadou, která by měla za následek neústavnost napadených rozhodnutí.
10. Je třeba předeslat, že ústavní stížnost je zčásti vnitřně rozporná, když stěžovatelka na jedné straně tvrdí, že kolaudační souhlas mohl být nahrazen certifikátem autorizovaného inspektora a splnila tudíž všechny podmínky pro vyplacení dotace, současně však namítá, že "neporušila podmínky poskytnutí dotace do té míry, že by byl poskytovatel dotace oprávněn dotaci krátit ve výši 100 %" (viz bod 8 výše). Z napadených rozhodnutí je zřejmé, z jakých důvodů ministerstvo přistoupilo k odmítnutí vyplacení dotace podle §14e odst. 1 rozpočtových pravidel, přičemž z rozhodnutí o námitkách a zejména z napadených soudních rozhodnutí je rovněž jasně patrné, že byly vypořádány všechny relevantní námitky stěžovatelky.
11. Podstatou sporu bylo především to, zda může být pro účely splnění dotačních podmínek kolaudační souhlas nahrazen certifikátem autorizovaného inspektora. Nejvyšší správní soud nepopřel, že výčet příloh k závěrečné žádosti je v rozhodnutích o poskytnutí dotací vymezen demonstrativně (viz bod 4 výše). Se stěžovatelkou lze jistě souhlasit v tom, že v důsledku tohoto demonstrativního výčtu "přílohou závěrečné žádosti mohou být i jiné dokumenty, které jsou způsobilé doložit stejnou skutečnost". Certifikát autorizovaného inspektora však v daných případech není postaven naroveň kolaudačnímu souhlasu. Jak náležitě uvedl v odůvodnění svých rozhodnutí Nejvyšší správní soud, předmětný certifikát stěžovatelku neopravňuje k užívání stavby, nadto byl vydán bez doložení souhlasných závazných stanovisek, jež jsou nezbytná k povolení užívání stavby.
12. Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka kolaudační souhlas nepřiložila ani dodatečně a rovněž v ústavní stížnosti nadále argumentuje tím, že certifikát autorizovaného inspektora musí být považován za dostačující. Důsledkem přístupu stěžovatelky tak je, že stavby, které měly být dotačně podpořeny, nemohly být užívány, pročež vyplacením dotací by byl popřen smysl a účel předmětných dotačních programů. V situaci, kdy stěžovatelka nedodržela dotační podmínky (což sama v bodu 39 ústavní stížnosti fakticky přiznává), jí nemůže svědčit žádné legitimní očekávání na vyplacení dotací, když podle §14e odst. 1 rozpočtových pravidel platí, že "poskytovatel nemusí vyplatit dotaci nebo její část, domnívá-li se důvodně, že její příjemce v přímé souvislosti s ní porušil povinnosti stanovené právním předpisem nebo nedodržel účel dotace nebo podmínky, za kterých byla dotace poskytnuta ...". Při určení výše zkrácení dotace přitom bylo přihlédnuto k vlivu porušení povinností na účel dotací (který nebyl naplněn), přičemž nebylo shledáno zneužití správního uvážení ministerstvem.
13. Napadená rozhodnutí v žádném z ohledů nevybočila z požadavků kladených na ně ústavním pořádkem. Skutečnost, že stěžovatelka má o výsledku řízení jinou představu, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tím spíše, když nebyla omezena v žádném svém konkrétním subjektivním procesním právu.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu