ECLI:CZ:US:2023:4.US.2894.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2894/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové a soudců Josefa Fialy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 7. 2023, č. j. 11 To 164/2023-63, a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 6. 2023, č. j. 0 Nt 709/2023-20, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 5, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a 4, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 věta první Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel je na základě usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitury Hradec Králové (dále jen "policejní orgán"), ze dne 14. 6. 2023
č. j. NCOZ-5939-1216/TČ-2021-417501 stíhán pro skutek kvalifikovaný jednak jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 dost 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jednak jako zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.
3. V uvedené trestní věci byl stěžovatel v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), z důvodů podle §67 písm. a), b), c) trestního řádu vzat do vazby s účinností od 13. 6. 2023, 06:04 hodin.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. K namítané místní nepříslušnosti okresního soudu krajský soud uvedl, že okresní soud již byl ve věci činný, neboť povoloval záznam odposlechu telekomunikačního provozu při posuzování věci samé, a to v době před sdělením obvinění. S odkazem na §26 odst. 2 trestního řádu se s ohledem na to uvedený soud stal místně příslušným v dané věci pro celé přípravné řízení, a tedy i pro rozhodnutí o návrhu na vzetí stěžovatele do vazby. Okresní soud přitom rozhodoval o odposlechu telekomunikační telekomunikačního provozu proto, že část posuzované trestné činnosti měla být spáchána v jeho obvodu, když zároveň v jeho obvodu bydlely některé osoby do trestné činnosti zapojené. Místní příslušnost lze podle krajského soudu za dané situace dovodit z pouhého vyhodnocení odposlechů telefonních hovorů, ze kterých je možné při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby vycházet, neboť v dané fázi řízení s ohledem na postup orgánů zatím není možné veškerý obsah trestního spisu zpřístupnit, což však neodporuje ani krajským soudem odkazované judikatuře Ústavního soudu. V rané fázi řízení je proto přípustné o vazbě rozhodnout za použití vyhodnocení provedených odposlechů.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ze samotného záznamu o zahájení úkonů v trestním řízení nelze vyvodit místní příslušnost okresního soudu, pokud soud neuvedl, který státní zástupce u něj podal první návrh ve smyslu §26 trestního řádu a o jaký konkrétní návrh se jednalo. S touto námitkou se podle stěžovatele krajský soud v napadeném usnesení vypořádal nedostatečně, byť její podstatou je ve svém důsledku porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce. Dále stěžovatel uvádí, že k návrhu na vzetí do vazby musí být připojen doposud získaný důkazní materiál mimo jiné proto, aby se s ním mohli obhájci stěžovatele seznámit. Trestní spis, na základě kterého okresní soud o vzetí stěžovatele do vazby rozhodoval, však neobsahoval záznamy telekomunikačního provozu ani protokoly podle §88 odst. 6 trestního řádu. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 56/44 SbNU 719; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Rozhodování o vazbě prý bylo stiženo rovněž vadou spočívající v tom, že v něm vystupovala tlumočnice, která měla rodinné vazby k jednomu z obviněných. Když tuto okolnost stěžovatel zjistil, odmítl u krajského soudu vypovídat, přičemž tento svůj postup nemohl vysvětlit ani svému obhájci, neboť jiný tlumočník nebyl k dispozici.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, anebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
10. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud po přezkoumání věci nezjistil žádné ústavněprávní pochybení, které by bylo možno obecným soudům vytknout.
11. K námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že stěžovatelova věc není zcela srovnatelná se skutkovými okolnostmi jím odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 336/06. Především, Ústavní soud v tomto nálezu konstatuje, že je ústavně souladné, aby v počátečních fázích trestního řízení byla s ohledem na nutnost ochrany společenských i individuálních zájmů omezena možnost obviněného a jeho obhájce nahlížet do spisového materiálu. Na druhou stranu, i přes toto eventuální omezení nemůže dojít k situaci, aby obviněný nebo jeho obhájce neměl možnost do vyšetřovacího spisu nahlédnout vůbec a nemohl tak získat alespoň v minimální míře informace o důvodnosti proti němu zahájenému trestnímu stíhání, resp. informace o proti němu uplatňovaným důvodům vazby. V nálezu sp. zn. II. ÚS 336/06 Ústavní soud uvedl, že v posuzovaném případě nebyly v návrhu na vzetí do vazby vymezeny důvody trestního stíhání a obecné soudy neměly k dispozici ani příkazy, na jejichž základě byly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu prováděny, když jediným výstupem státního zastupitelství obsaženým ve spise byl v okamžiku rozhodování o vazebním stíhání pouze úřední záznam policejního orgánu o vytěžení procesních úkonů podle §88 odst. 1 a §158d odst. 1 odst. 2 trestního řádu, který byl policejním orgánem vypracován toliko pro potřeby rozhodování o vazbě; obecné soudy tak měly k dispozici při rozhodování o vazebním stíhání stěžovatelky jen tento úřední záznam.
12. Takováto situace však v případě stěžovatele nenastala a v ústavní stížnosti je uvedeno, že obhájcům obviněných bylo umožněno nahlédnout do spisového materiálu. Z odůvodnění usnesení okresního soudu je rovněž zřejmé, že soudy měly o okolnostech stěžovateli za vinu kladené trestné činnosti velmi podrobné informace a nevycházely jen ze shrnutí obsahu policejním orgánem provedených odposlechů.
13. Byť tedy obsah odposlechů telekomunikačního provozu skutečně představoval pro obecné soudy při rozhodování o důvodnosti stěžovatelova vazebního stíhání důležitou roli, v odůvodnění nyní napadených rozhodnutí je odkazováno i na další zjištění policejního orgánu v podobě e-mailové komunikace a obsáhlého zmapování použitých platebních prostředků, které byly při posuzované trestné činnosti použity atp. V napadených rozhodnutích jsou také obsáhle shrnuty důvody trestního stíhání stěžovatele, včetně jeho postavení v organizované zločinecké skupině. Krajský soud neopominul ani odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06, když zdůraznil, že žádné zákonné ustanovení neukládá soudu povinnost provádět všechny důkazy, které strany navrhnou, a to tím spíše ve fázi vyšetřování v přípravném řízení. Řádně a logicky vysvětlil, že ve věci bylo doposud pořízeno velké množství záznamů o telefonních hovorech, kdy jejich zajištění probíhalo v daném stupni utajení, a teprve po zrušení utajení bude možno s nimi nakládat takovým způsobem, aby mohly být následně zpřístupněny stranám. Poukázal rovněž na to, že obvinění komunikovali vesměs v turečtině, ale i jiných jazycích, proto je nutné hovory nejprve poskytnout tlumočníkům, kteří pořídí jejich doslovný překlad, a teprve poté budou zařazeny do spisu. Za daného stavu věci, kdy jde o rozsáhlé vyšetřování, které navíc dosud není ukončeno, nelze nic namítat proti závěru krajského soudu, že v této počáteční fázi řízení je přípustné použití i pouze stručných vyhodnocení tak, jak byla průběžně činěna.
14. Podle Ústavního soudu lze tedy učinit závěr, že v dané věci orgány činné v trestním řízení zcela dostály i právním závěrům obsaženým v odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 336/06, když nalezly přijatelnou rovnováhu mezi potřebou ochránit některá zjištění důležitá pro další trestní řízení, která doposud nemohou být zveřejněna, a nutností dostatečně chránit práva stěžovatele, když tomu se alespoň v minimální míře evidentně dostalo sdělení obsahující důvody zahájení (vazebního) trestního stíhání.
15. Ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí nemůže vést ani námitka stěžovatele, že v předmětné fázi trestního řízení působila tlumočnice Z. K., která má mít podle stěžovatele příbuzenskou vazbu na jednoho z obviněných.
16. Jmenovaná tlumočnice sama uvedla, že neexistují žádné důvody, pro které by mohla úkon odmítnout, a současně byla poučena o případných následcích křivého tlumočení. Ke stěžovatelem uváděným příbuzenským vazbám krajský soud uvedl, že ani jedna ze stěžovatelem jmenovaných osob není v dané věci trestně stíhána a že je tedy otázkou, zda vůbec tlumočnice ví o tom, že tyto osoby byly předmětem zájmu policie. Nebyl tak jediný důvod, aby se tlumočnice seznamovala s obsahem spisu a zejména s úředními záznamy, o kterých hovoří obhajoba, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu. Rovněž krajský soud zmínil, že při úkonech samotných, kterých se tlumočnice účastnila, jména uvedených příbuzných nezazněla. Za daných okolností se Ústavní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu, že nebyl dán žádný důvod zpochybňovat účast tlumočnice Z. K. na vazebním zasedání, příp. jiném dosud realizovaném úkonu.
17. Nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že řízení o ústavní stížnosti je založeno též na zásadě subsidiarity, což zjednodušeně řečeno znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí vyčerpat všechny opravné prostředky, které mu zákon dává k ochraně jeho práv, když v rámci těchto opravných prostředků musí uplatnit všechny jemu známé námitky, které proti rozhodnutí (resp. jinému zásahu) orgánu veřejné moci uplatňuje. Není tedy v zásadě možné, aby se Ústavní soud určitou námitkou zabýval jako první, když stěžovateli zjevně nic nebránilo, aby ji uplatnil již v řízení před obecnými soudy, neboť základní práva a svobody jsou pod ochranou celé soudní soustavy a nikoliv jen Ústavního soudu (srov. čl. 4 Ústavy). Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uvádí, že uvedenou tlumočnici poznal již během řízení před okresním soudem, a když zjistil, že tato je u trestního řízení přítomna právě jako tlumočnice, využil svého práva nevypovídat, aby tato osoba nemohla jeho výpověď zkreslit. Uvedenou námitku proti tlumočnici ovšem stěžovatel neuplatnil ve stížnosti podle §141 a násl. trestního řádu.
18. Ústavní soud dále konstatuje, že obsahově podobnou ústavní stížnost, podanou spoluobviněným I. K., odmítl usnesením ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. I. ÚS 2806/23, pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž od závěrů obsažených v tomto usnesení nemá rozumný důvod jakkoliv se odchylovat.
19. Pro stručnost proto uvádí, že jde-li o námitku místní nepříslušnosti okresního soudu, plyne z obsahu spisu policejního orgánu, že podle úředního záznamu policejního orgánu expozitury Brno ze dne 10. 6. 2021 bylo dne 9. 6. 2021 (tedy ještě před zadržením svědka J. N. v Německu, ke kterému došlo dne 6. 7. 2021) policisty Národní centrály proti organizovanému zločinu E5 zjištěno, že u svědka J. N. si spoluobviněný R. K. objednal přepravu osob (nelegálních migrantů), kdy dne 27. 5. 2021 šlo o přepravu tří migrantů z Maďarska přes Slovensko do České republiky, kde byli v obci Rychnov nad Kněžnou předáni R. K., jeden z migrantů byl pak přepraven do Spolkové republiky Německo, cílová země dalších dvou migrantů nebyla zjištěna. Dne 5. 6. 2021 šlo o přepravu tří migrantů z Maďarska, dva byli přepraveni do Vídně a třetí byl přepraven do České republiky - obce Červený Kostelec. Dne 7. 6. 2021 došlo k přepravě tří migrantů z Maďarska přes Slovensko a Českou republiku do Spolkové republiky Německo. Současně bylo zjištěno, že za přepravu najatým řidičům vyplácel R. K. částku 20 000 Kč, přičemž minimálně ve dvou případech došlo k předání peněz na čerpací stanici v Rychnově nad Kněžnou. Na základě toho policejní orgán expozitury Brno navrhl dne 1. 7. 2021 předat věc místně příslušné expozituře Hradec Králové. Tento policejní orgán dne 23. 8. 2021 zahájil úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu s odůvodněním, že prvotním poznatkem byla informace, že R. K. měl v období od 27. 5. 2021 do 7. 6. 2021 nejméně ve čtyřech případech za úplatu zjednat J. N. jako řidiče k přepravě osob bez platných dokladů opravňujících je ke vstupu do zemí Evropské unie přes území České republiky do Spolkové republiky Německo.
20. Z uvedených skutečností plyne, že není pochyb o tom, že přinejmenším část dané trestné činnosti byla konána v místech v hranicích okresu Rychnov nad Kněžnou. Jak uvedl již krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jde o trestnou činnost distanční povahy, tedy každé místo, kde došlo k uskutečnění, byť jen části, popsaného skutku, je místem spáchání trestného činu a pro rozhodnutí v trestním řízení je místně příslušný soud, v jehož obvodu byla byť i jen část jednání spáchána. K tomuto závěru Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že z §18 odst. 1, 2 trestního řádu vyplývá, že příslušnost podle místa spáchání činu má přednost před ostatními pravidly uvedenými §18 odst. 2 trestního řádu (tedy i místem, kde trestný čin vyšel najevo), která nastupují hierarchicky až v případě, že nelze použít prvotní kritérium (arg. slova "Nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud..." v úvodu §18 odst. 2 trestního řádu).
21. Lze tak uzavřít, že proti závěrům okresního soudu a krajského soudu vycházejícím ze specifik vazebního zasedání (§73d a násl. trestního řádu) Ústavní soud nemá s ohledem na shora uvedené skutečnosti žádné zásadní výhrady ústavněprávní povahy. Odůvodnění napadených vazebních rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na jejich úplnost a přesvědčivost a nijak nevybočují z požadavků vyplývajících z judikatury Ústavního soudu. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
22. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu