ECLI:CZ:US:2023:4.US.292.23.1
sp. zn. IV. ÚS 292/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem, sídlem Luleč 323, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 7 To 266/2022-51 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. listopadu 2022 č. j. 36 PP 116/2022-34, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, když neshledal splnění podmínky polepšení, kterou je třeba posuzovat od okamžiku právní moci prvního odsuzujícího rozsudku. Po tomto okamžiku však stěžovatel páchal další trestnou činnost a nevzal si tedy z několika uložených trestů potřebná ponaučení. Do výkonu trestu byl stěžovatel dodán Policií České republiky. Ačkoliv stěžovatel řádně plní program zacházení, nelze přehlédnout jeho zkušenost s výkonem trestu odnětí svobody. Jeho chování ve věznici (které nelze označit za nadstandardní) doposud nepřevýšilo to, jak se choval po prvním pravomocném odsouzení. Proto bude třeba na stěžovatele nadále působit resocializačními programy. Jde-li o prognózu budoucího života, poukázal soud na třináct záznamů v rejstříku trestů. Na osobu stěžovatele přitom neměla předchozí odsouzení výchovný vliv. Jeho trestná činnost tak není ojedinělým excesem. Trestnou činnost páchal především jako nezaměstnaný, bez bydlení a finančních prostředků. Příslib zaměstnání nelze podle soudu považovat za důvěryhodný, neboť obchodní společnost, která tento příslib dala, nemá v současné době žádné zaměstnance a nevlastní nemovitý majetek. Zároveň má stěžovatel velké závazky, čímž se jeho současná situace blíží situaci, v níž páchal předchozí trestnou činnost.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel neodůvodněnou stížnost, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Krajský soud se ztotožnil se závěrem o nesplnění druhé a třetí podmínky pro podmíněné propuštění. Vzhledem k opakovaným selháním po pravomocném odsouzení nelze dospět k závěru, že by již byl dovršen proces stěžovatelovy nápravy. Jde-li o třetí podmínku, ztotožnil se krajský soud s hodnocením okresního soudu o problematičnosti příslibu zaměstnání a bydlení. Relevanci tohoto příslibu bude nutno do budoucna prověřit (vzhledem k nesplněné druhé podmínce by nyní šlo o postup nadbytečný).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že splnil všechny podmínky pro podmíněné propuštění. Soudy podle stěžovatele nesprávně přihlédly k některým jeho předchozím odsouzením. Byl-li mu vyměřen určitý trest, nemohou nyní soudy argumentovat tím, že výkon zákonem předvídané části tohoto trestu neodpovídá spáchané trestné činnosti. Nadto soudy přehlédly okolnosti jejího páchání (stěžovatel žil na ulici, neměl prostředky na základní životní potřeby a užíval drogy). Ve výkonu trestu se naopak stěžovatel choval výborně a absolvoval programy související se závislostí a dluhovou problematikou. K ničemu z toho soudy nepřihlédly. Pochybnost o stěžovatelově budoucím zaměstnání založil okresní soud pouze na skutečnosti, že zaměstnavatel v současné době nemá žádné zaměstnance, ač to jako svědek pečlivě vysvětlil. Stejně tak soudy nepřihlédly k aktuálně dobrým sociálním vztahům mimo věznici. Soudy tak postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v polemice s výroky napadených rozhodnutí, aniž by stěžovatel reflektoval, jak se soudy s jeho argumentací vypořádaly. Stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění nebyla odmítnuta toliko prostým odkazem na jeho trestní minulost za současného přehlédnutí všech ostatních (zejména pozitivních) okolností. Takový postup by byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. Soudy hodnotily stěžovatelovu trestní minulost komplexně a pouze jako jednu z rozhodných skutečností. Zvláštní význam kladly na tu stěžovatelovu trestnou činnost, které se dopouštěl až po pravomocném odsouzení. Tím nevytvářely žádné nové podmínky, které by zákon nepředpokládal (což Ústavní soud obecným soudům ve své judikatuře opakovaně vytýkal), nýbrž přísně a důsledně postupovaly podle znění §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, podle nějž musí odsouzený svým chováním "po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu" prokázat své polepšení. Ústavní soud považuje za ústavně přípustný výklad daného ustanovení, kladou-li soudy na propuštění osoby, která se opakovaně dopustila trestné činnosti po pravomocném odsouzení, přísnější podmínky než u osoby, která naopak vedla řádný život. Nadto je podle Ústavního soudu v souladu s ústavním pořádkem, neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně, že nedokáží zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce "automatické" nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 2891/16 ).
9. K tomu soudy připočetly snadnou adaptaci stěžovatele na vězeňské prostředí (a naopak opakované selhání v prostředí mimo věznici), které navíc není doprovázeno nikterak výjimečným chováním, a dospěly k přijatelnému závěru o nutnosti dalšího resocializačního působení na stěžovatele. Zároveň soudy neopomněly a neignorovaly žádnou z namítaných pozitivních skutečností. Pouze u tvrzeného příslibu zaměstnání a bydlení, který stejně není u naplnění druhé podmínky relevantní, vyjádřily své pochybnosti, které bude třeba v budoucnu vyjasnit. Ani takovým úvahám nelze nic vytknout. Je tedy zřejmé, že soudy nepostupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť jednak vzaly v úvahu všechny známé skutečnosti, jednak formalisticky neuplatnily jako rozhodující kritérium stěžovatelovu trestní minulost mimo zákonné meze.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu