ECLI:CZ:US:2023:4.US.2925.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2925/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ALEMA Lanškroun s. r. o., sídlem Dvořákova 328, Lanškroun, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna 2022 č. j. 10 Afs 54/2020-77, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen "finanční úřad") rozhodnutím ze dne 6. 3. 2018 doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2011 vyšší o částku 1 118 150 Kč a uložil jí povinnost uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně (223 630 Kč). K odvolání stěžovatelky vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 23. 4. 2019 rozhodnutí finančního úřadu změnila tak, že doměřenou daň snížila na částku 1 046 330 Kč a penále na částku 209 266 Kč. Svá rozhodnutí finanční orgány vydaly na základě daňové kontroly. Ze zprávy o daňové kontrole vyplynulo, že stěžovatelka neoprávněně uplatnila položky odčitatelné od základu daně, a to odpočet na výzkum a vývoj (dále jen "odpočet") podle §34 odst. 4 až 8 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí vedlejší účastnice žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl rozsudkem ze dne 29. 1. 2020 č. j. 52 Af 38/2019-83.
3. Stěžovatelčinu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud souhlasil se závěry vedlejší účastnice, že z §34 odst. 4 zákona o daních z příjmů plyne, že od základu daně lze odečíst výdaje (náklady) "vynaložené" při realizaci projektu na určité zákonem stanovené práce a činnosti, "nikoliv však výdaje (náklady) pouze kalkulované". Již z podmínky, že tyto vynaložené výdaje (náklady) musejí být výdaji na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, je zjevné, že v odpočtu lze uplatnit pouze výdaje skutečně vynaložené; musejí být tedy daňově uznatelné podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Pro splnění podmínek daňové uznatelnosti výdajů (nákladů) podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je rovněž rozhodná jejich prokazatelná, resp. skutečná výše, k čemuž soud poukázal na svou konstantní judikaturu. Představa stěžovatelky, že ani pro účely §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů není dána podmínka "skutečného vynaložení" nákladů, resp. zákaz uplatnění tzv. kalkulovaných nákladů, je tedy mylná.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v odpočtu uplatnila osobní náklady, k jejichž vynaložení skutečně došlo, nicméně při jejich vyčíslení použila statistické metody. Dále podrobně a opakovaně uvedla způsob výpočtu hodinové mzdy zaměstnanců; nemá jít o smyšlené údaje, nýbrž hodnoty, k jejichž vyčíslení se užívá statistická kalkulace, neboť přesná skutečná výše vynaložených nákladů je prakticky nezjistitelná. Dále zejména namítá, že napadený rozsudek nedává odpověď na otázku, co jsou u osobních nákladů skutečné náklady. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nelze např. objektivně zjistit, kterou část práce výzkumník odpracuje za jakou přesnou mzdu (práce přesčas, dovolené apod.), tudíž je nucena použít ke zjištění nákladů roční průměrnou hodinovou mzdu. Tímto rozporem se dle stěžovatelky soudy dostatečně nezabývaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto musí dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
7. Stěžovatelka polemizuje s názorem obecných soudů a vedlejší účastnice o výkladu §34 zákona o daních z příjmů a "reálné" povaze skutečně vynaložených nákladů. Její argumentace ničím nevybočuje z postulátu uvedeného v předchozím bodu. V posuzované věci stěžovatelka napadla výklad běžného zákona, nadto ve značně technicistním směru, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
8. Lze dodat, že stěžovatelka Ústavnímu soudu předložila problém spadající spíše do oblasti mzdového účetnictví (s následným daňovým přesahem), a nijak blíže neargumentovala pro jeho (leč z výše uvedeného je zřejmé, že nepravděpodobný) ústavněprávní rozměr. Namítá-li stěžovatelka, že se Nejvyšší správní soud její v kasační stížnosti vznesenou námitkou zabýval toliko okrajově, může toto zdání plynout z toho, že z napadeného rozhodnutí plyne, že v kasační stížnosti uplatnila velké množství různých námitek, s nimiž se soud musel vypořádat. Tomu patrně odpovídá i konstatování Nejvyššího správního soudu o rozsáhlé, značně nepřehledné a obtížně uchopitelně kasační stížnosti. Napadené rozhodnutí je však srozumitelně a logicky odůvodněno. Nejvyšší správní soud se stěžovatelčinou námitkou dostatečně zabýval a svůj závěr odůvodnil v souladu s požadavky, které na něj klade ústavní pořádek. Ústavní soud proto ve zbytku odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
9. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu