ECLI:CZ:US:2023:4.US.2961.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2961/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Lenky Švantnerové, 2) JUDr. Františka Švantnera, a 3) MVDr. Ing. Stanislava Švantnera, zastoupených advokátem Mgr. Štěpánem Rybářem, sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 24 Cdo 3283/2021-657, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. července 2021 č. j. 1 Co 12/2021-616 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. října 2020 č. j. 23 C193/2011-576, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, a Víta Klosíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), právo na ochranu obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1, čl. 4 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7• 10. 2020 č. j. 23 C 193 2011-576 stanovil v řízení podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), náhradu za vyvlastnění odnětím vlastnického práva první stěžovatelky k 1/4 podílu k nemovitostem dotčeným rozhodnutím o vyvlastnění vydaným Magistrátem města Frýdku-Místku (dále jen "magistrát") ze dne 27. 4. 2011 č. j. MMFM 52307/2011, částkou 103 095 Kč, a v tomto rozsahu nahradil rozhodnutí správních orgánů (I. výrok), dále stanovil náhradu za vyvlastnění odnětím vlastnického práva první stěžovatelky a třetího stěžovatele k nemovitostem dotčeným rozhodnutím o vyvlastnění vydaným magistrátem ze dne 9. 5. 2011 č. j. MMFM 58022/2011, částkou 146 160 Kč, a v tomto rozsahu nahradil rozhodnutí správních orgánů (II. výrok), dále stanovil náhradu za vyvlastnění odnětím vlastnického práva první stěžovatelky a druhého stěžovatele k pozemku č. st. X1 v katastrálním území Rychaltice, jehož součástí je stavba rodinného domu, částkou 2 414 420 Kč, a takto nahradil rozhodnutí magistrátu ze dne 1. 2. 2012 č. j. MMFM 13730/2012 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 22. 3. 2012 č. j. MSK 41816/2012 sp. zn. ÚPS/9920/2012/Jar. (III. výrok). Současně krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV. až VI. výrok).
3. Krajský soud dovodil, že znalecké posudky vypracované ve správních řízeních není možno pro určení náhrady za vyvlastnění v řízení podle části V. o. s. ř. použít vzhledem k době jejich vypracování, neboť ocenění předmětných nemovitých věcí bylo nutno provést k okamžiku právní moci rozhodnutí o vyvlastnění (bod 27 odůvodnění). Podle krajského soudu nebylo možné vycházet ani ze znaleckého posudku znalce Ing. Aleše Galatíka, neboť je podle něj založen na neurčitých fiktivních budoucích výnosech, které stěžovatelé plánovali ve svých nemovitostech provádět (bod 28). Krajský soud při určování výše náhrady za vyvlastnění vycházel ze znaleckého posudku Ing. Jany Machové a jejího výslechu v průběhu soudního řízení. Dovodil, že to, zda v nemovitých věcech byla provozována podnikatelská činnost, nemá vliv na obvyklou cenu nemovitosti, když je třeba odlišit ocenění nemovitosti a ocenění podniku. Obvyklá cena pozemku p. č. st. X2 v katastrálním území Rychaltice, jehož součástí je rodinný dům, činila ke dni 20. 7. 2017 celkem 2 414 420 Kč, a ke dni 22. 4. 2020 celkem 2 704 410 Kč. Protože rozhodnutí o vyvlastnění nabylo právní moci dnem 20. 7. 2017, krajský soud rozhodl o výši náhrady v podobě obvyklé ceny podle ocenění znalkyně k tomuto datu. Jelikož vyvlastňovací řízení započalo v letech 2011 a 2012, věc bylo nutno posoudit podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění účinném do 31. 1. 2013, pročež nebylo možno pro případné zvýšení náhrady za vyvlastnění použít §28 zákona o vyvlastnění, ve znění účinném od 1. 2. 2013.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé odvolání, v němž rozporovali zejména výši náhrady za vyvlastnění nemovitosti uvedené ve III. výroku rozsudku krajského soudu, kterým byla přiznána tato náhrada první stěžovatelce a druhému stěžovateli. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 14. 7. 2021 č. j. 1 Co 12/2021-616 rozhodnutí krajského soudu potvrdil, když se plně ztotožnil s jeho právními závěry. Zdůraznil, že zákon o vyvlastnění v rozhodném znění neumožňoval navýšit náhradu za vyvlastnění o hodnotu podniku či "podnikatelského potenciálu" spojeného s nemovitostí.
5. Usnesením ze dne 27. 7. 2022 č. j. 24 Cdo 3283/2021-657 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů proti rozsudku vrchního soudu. Podotkl, že když stěžovatelé "namítají, že odvolací soud při zjišťování ceny obvyklé nevycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. Aleše Galatíka, a že cena části nemovitosti používané k podnikaní (jako administrativně-sociální zázemí přilehlé dílny) vysoce přesahuje cenu bytových prostor, uplatňují tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.". Zdůraznil nadto, že již krajský soud "přesvědčivě vyložil, že ze znaleckého posudku znalce Ing. Aleše Galatíka nelze vycházet, neboť ten provedl ocenění podniku, a nikoli ocenění nemovitosti, a že znalkyně Ing. Jana Machová stanovila cenu vyvlastněných nemovitostí cenovým porovnáním s obdobnými, k datu ocenění volně prodejnými nemovitostmi, což je relevantní možnost zjištění obvyklé ceny nemovitostí. Skutkové zjištění o obvyklé ceně nemovitosti nejeví jakékoli známky extrémního rozporu s provedenými důkazy." Vrchní soud se podle něj neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe ani tehdy, když aproboval stanovení výše náhrady za vyvlastnění ke dni právní moci rozhodnutí o vyvlastnění, nikoliv k okamžiku pozdějšímu.
6. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14 (N 124/77 SbNU 899) "neztrácejí přechodná ustanovení k zákonu o vyvlastnění svůj právní význam. O umožnění aplikace ustanovení §28 odst. 3 zákona o vyvlastnění v aktuálně účinném znění, by bylo možné... uvažovat, pokud by bez možnosti jeho aplikace byli dovolatelé zatíženi nepřiměřeným břemenem", k čemuž v posuzované věci nedošlo. Daný nález je totiž třeba podle Nejvyššího soudu "vykládat v tom kontextu, že jím bylo rozhodováno o tom, jestli měla být náhrada stanovena jako cena úřední, nebo jestli ji bylo možné stanovit ve výši ceny obvyklé, když při postupu podle právních předpisů, které byly podle tehdejší právní úpravy aplikovatelné, by stěžovatelé byli přiznáním náhrady ve výši ceny úřední zatíženi nepřiměřeným břemenem, čímž by došlo k porušení mezinárodních závazků České republiky". Tvrdí-li konečně stěžovatelé, že první vedlejší účastník měl jako vyvlastnitel ve vyvlastňovacím v řízení uvést, že by stěžovatelé "mohli za dům dosáhnout podle nového posudku náhrady o 2 miliony Kč vyšší, uplatňují tím nezpůsobilý dovolací důvod, neboť zpochybňují skutková zjištění soudů (toto tvrzení... ani nemá oporu v obsahu spisu)".
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rekapitulují průběh předcházejícího řízení a namítají porušení svých shora uvedených základních práv a svobod (viz bod 1). Podle stěžovatelů musí být při vyvlastnění "zachován nepřekročitelný požadavek, že náhrada za vyvlastnění má vyvlastňovanému zajistit, aby vyvlastňovanému nevznikla majetková újma". Namítají přitom nesprávnost napadených rozhodnutí ohledně výše náhrady přiznané za vyvlastnění pozemku p. č. st. X2 v katastrálním území Rychaltice, jehož součástí je stavba rodinného domu. Postup soudů, podle nichž je bez významu, že rodinný dům byl z poloviny určen k podnikání a tato skutečnost nemá mít vliv na jeho ocenění, je podle nich v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodněprávními závazky. Stěžovatelé opakují, že náhrada za vyvlastnění má být stanovena k okamžiku soudního rozhodnutí, nikoliv ke dni právní moci rozhodnutí o vyvlastnění. V době vydání napadeného rozsudku krajského soudu podle stěžovatelů nebylo možno za přiznanou náhradu pořídit na trhu srovnatelnou nemovitost. Podle stěžovatelů napadenými rozhodnutími soudů došlo k "nerespektování aplikační přednosti" Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
8. Porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelé spatřují v tom, že se "obecné soudy, vycházející vstříc státní organizaci... účelově nezabývaly shora uvedenou stěžejní a doloženou argumentací stěžovatelů ohledně podnikatelského charakteru oceňované vyvlastněné nemovitosti, když zcela účelově pomíjejí prokázaný podnikatelský charakter předmětné usedlosti". Stěžovatelé se cítí být diskriminováni tím, že by první vedlejší účastník měl "na základě nesprávného a diskriminujícího postupu správních orgánů... potvrzeným obecnými soudy, získal předmětnou nemovitost sloužící k podnikání i bydlení za částku zcela zjevně nízkou a neadekvátní".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další instancí v systému obecného soudnictví [např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním správního ani soudního řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu je proto ochrana ústavnosti, nikoliv celkový přezkum činnosti obecných soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)].
11. Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle, zejména kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [viz např. nález ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)]. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
12. Těžištěm ústavní stížnosti stěžovatelů je jejich nesouhlas s výší náhrady za vyvlastnění jednoho z pozemků, jehož součástí je i stavba rodinného domu, která byla zčásti užívána rovněž pro podnikatelskou činnost. Je třeba zdůraznit, že stěžovatelům byla přiznána náhrada za vyvlastnění ve výši ceny obvyklé, která byla stanovena na základě znaleckého posudku Ing. Jany Machové. To je ostatně zásadní rozdíl od případu posuzovaného Ústavním soudem v nálezu ze dne 30. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1135/14, který se věnoval otázce použití právní úpravy náhrady za vyvlastnění před účinností současného zákona o vyvlastnění, když výše náhrady byla některými předpisy problematicky stanovena ve výši ceny úřední, a nikoliv ceny obvyklé (viz bod 12 nálezu). Naproti tomu současná právní úprava vyvlastnění, která již stojí na požadavku přiznání ceny obvyklé stanovené na základě znaleckého posudku, není v evropském kontextu neobvyklou a ani rozpornou s Úmluvou (viz FRUMAROVÁ, K., GRYGAR, T. Reimbursement of Value of Expropriated Property under Czech Law in Light of European Legal Standards. InterEULawEast: Journal for the International and European Law, 1/2022, s. 121-145). Shora uvedený nález se tak vůbec nedotýká použití §28 zákona o vyvlastnění (viz dále) a není na věc přímo uplatnitelný, neboť stěžovatelům se dostalo náhrady ve výši ceny obvyklé (nikoliv ceny "úřední") reflektující požadavek vyplývající z čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu, z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.
13. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z pohledu Ústavního soudu je klíčové, že krajský soud řádně vysvětlil, proč nelze vycházet ze znaleckého posudku Ing. Aleše Galatíka (viz bod 3 výše), a proč naproti tomu přisvědčil znaleckému posudku Ing. Jany Machové, který byl předložen a řádně proveden jako důkaz, včetně doplňujícího výslechu znalkyně. Protože se soudy východisky i závěry o úplnosti a přesvědčivosti znaleckých posudků, a dalšími hledisky posouzení posudků dostatečně zabývaly, nemá Ústavní soud důvod jejich závěry přehodnocovat. Jak Ústavní soud ve své judikatuře připomněl, to je úlohou obecných soudů (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1491/22; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Argumentace stěžovatelů představuje spíše opakovanou polemiku s právními závěry soudů, odvíjejícími se od závěrů znaleckého posudku ohledně stanovení obvyklé ceny vyvlastněné nemovitosti, s nimiž se stěžovatelé neztotožnili.
14. Krajský soud přiznal stěžovatelům náhradu za vyvlastnění ve výši ceny obvyklé s tím, že nemohl přistoupit k jejímu dalšímu navýšení z důvodu tvrzeného významu stavby pro podnikatelskou činnost, jak dnes umožňuje §28 odst. 3 písm. d) zákona o vyvlastnění. Předmětné ustanovení zákona umožňující soudu (nikoliv tedy správnímu orgánu) přihlédnout k mimořádným vlastnostem vyvlastňovaného pozemku nebo stavby, případně k mimořádným okolnostem věci a přistoupit k navýšení náhrady nad částku odpovídající ceně obvyklé, bylo do zákona o vyvlastnění vloženo až jeho novelou provedenou zákonem č. 405/2012 Sb., účinnou od 1. 2. 2013. Podle přechodného ustanovení čl. II zákona č. 405/2012 Sb. se přitom řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a dosud nebyla pravomocně skončena, dokončí podle zákona o vyvlastnění ve znění účinném do dne nabytí účinnosti zákona č. 405/2012 Sb. Ani z ústavního pořádku přitom nelze dovodit nárok stěžovatelů na "zpětné působení zákona" v této věci (a contrario srov. čl. 40 odst. 6 in fine Listiny). Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že jako neústavní nelze shledat ani samotné stanovení výše náhrady za vyvlastnění ke dni právní moci rozhodnutí o vyvlastnění, neboť právě k tomuto okamžiku (a nikoliv k datu pozdějšímu) došlo k odnětí vlastnického práva stěžovatelů k nemovitostem. Právě právní mocí rozhodnutí o vyvlastnění došlo k zásahu do majetkové sféry stěžovatelů.
15. K napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je třeba poznamenat, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy neústavnosti - typicky pro absenci odůvodnění či jeho svévolnost [srov. nález ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (N 106/81 SbNU 681), usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20]. Z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá zákonný důvod odmítnutí dovolání stěžovatelů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí se přitom neomezilo jen na prostý odkaz nebo citaci zákona bez bližšího ozřejmění vztahu k projednávané věci. V tomto ohledu proto napadené usnesení Nejvyššího soudu nelze považovat za neústavní.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu