ECLI:CZ:US:2023:4.US.2975.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2975/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelek Aleny Mráčkové a Adély Mráčkové, zastoupených JUDr. Janem Braborcem, advokátem, sídlem Litevská 2571, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. října 2023 č. j. 21 Co 219/2023-182, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti FINDIGO CZ, s. r. o., sídlem Vinohradská 1597/174, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice podala proti stěžovatelkám u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") odpůrčí žalobu. Po zpětvzetí žaloby okresní soud usnesením ze dne 18. 8. 2023 č. j. 10 C 85/2019-161 řízení zastavil (I. výrok) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelkám náklady řízení (II. výrok). Nákladový výrok odůvodnil poukazem na §146 odst. 2 větu první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že vedlejší účastnice zpětvzetím žaloby procesně zavinila zastavení řízení.
3. Proti II. výroku usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě krajský soud napadeným usnesením změnil uvedený výrok tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění připomenul podmínky postupu podle §146 odst. 2 o. s. ř. a konstatoval, že v posuzované věci vzala vedlejší účastnice zpět odpůrčí žalobu na základě skutečnosti, že její pohledávka vůči Ing. Jiřímu Mráčkovi ve výši 10 000 000 Kč byla v exekučním řízení vymožena, a je tudíž nepochybné, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro aktivní chování stěžovatelek, nicméně nelze uzavřít, že by zastavení řízení způsobila výlučně sama vedlejší účastnice. Z uvedených důvodů nelze shledat procesní zavinění na zastavení řízení u žádného z účastníků, a proto nejsou dány důvody pro postup podle §146 odst. 2 o. s. ř., tudíž se uplatní §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků. Protože v odvolacím řízení nebyla úspěšná ani jedna ze sporných stran, nepřiznal žádné z nich náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. K porušení práva na soudní ochranu došlo podle stěžovatelek odlišným právním hodnocením krajským soudem, který změnil nákladový výrok při aplikaci odlišné právní argumentace než v totožné skutkové a právní věci vedené u stejného senátu pod sp. zn. 21 Co 147/2023, a současně vadným právním hodnocením posuzované věci. Stěžovatelky odkazují na judikaturní závěry Ústavního soudu v situaci, kdy vzhledem k postupu krajského soudu jsou nuceny vznášet námitky poprvé až v řízení před Ústavním soudem. Připomínají (s odkazy na judikaturu Ústavního soudu), že bylo povinností krajského soudu nařídit odvolací jednání tak, aby dal účastníkům prostor pro sdělení jejich argumentace k připravovanému procesnímu postupu. To se podle nich nestalo, když krajský soud převrátil právní kvalifikaci bez toho, aby před tím o tomto postupu dopředu vyrozuměl účastníky řízení a dal jim prostor pro případné vyjádření. Tento postup je závažnější za situace, kdy právní kvalifikaci změnil soud odvolací a je tak zřejmé, že proti němu nemohli mít účastníci řízení již žádné řádné či mimořádné opravné prostředky.
5. Popsaný postup je podle stěžovatelek neústavní i z hlediska právní jistoty účastníků řízení a jejich práva na to, aby o totožných skutkových a právních věcech bylo soudy rozhodováno obdobně. K ústavní stížnosti přiložily usnesení krajského soudu ze dne 25. 9. 2023 č. j. 21 Co 147/2023-212, v němž, v totožné skutkové situaci, krajský soud (shodný senát) považoval za přiléhavé, aby nepřiznal žádné ze stran sporu náhradu nákladů řízení podle §150 o. s. ř.
6. Krajský soud porušil ústavní práva stěžovatelek i právní úvahou při hodnocení celého případu a zejména při následném použití §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ačkoliv měl postupovat podle §146 odst. 2 o. s. ř., jak správně uzavřel okresní soud. Dospěl-li odvolací senát k opačnému závěru, bylo jeho povinností řádně odůvodnit, proč závěr okresního soudu nepovažuje za právně přiléhavý. V této souvislosti považují za nesprávný závěr krajského soudu o tom, že to byla vedlejší účastnice, která se důvodně domáhala svého práva a není tak spravedlivé, aby hradila protistraně náhradu nákladů řízení. Přitom stěžovatelky nebyly nikdy pasivně legitimovány, neboť v žalobě označené nemovitosti nevlastnily. Vedlejší účastnice neměla naléhavý právní zájem, neboť i v případě úspěchu žaloby nebyl předmětný rozsudek jakkoliv vykonatelný. Nelze přehlížet, že stěžovatelky nemají nic společného s obchodními spory, které vedlejší účastnice vede se svými ručiteli a neexistuje žádný důvod dávat úhradu pohledávky jinými subjekty k tíži stěžovatelek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad a použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je způsob výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
9. Princip minimalizace zásahů je nadto patrnější při posuzování ústavních stížností napadajících rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Problematikou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Vypořádání obecných soudů s náhradou nákladů řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky řádného procesu. Ústavní soud je oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí, avšak již dříve vyjádřil závěr, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod [srov. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3931/18 a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud je tak při posuzování ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu.
10. Ústavní soud se v obecné rovině ztotožňuje s hodnocením věci, jak ho provedl krajský soud v napadeném usnesení, a na jeho odůvodnění pro stručnost odkazuje. Krajský soud dostatečně objasnil nesprávnost právního závěru okresního soudu a vyložil použití §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Ve věci je relevantní, že vedlejší účastnice napadla nákladový výrok usnesení okresního soudu a v odvolání navrhovala, aby krajský soud změnil tento výrok a přiznal jí náhradu nákladů řízení, případně aby rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů. Na toto odvolání stěžovatelky (zastoupené advokátem) reagovaly vyjádřením (viz jeho rekapitulaci v bodě 5. odůvodnění napadeného usnesení), a je evidentní, že měly dostatek procesního prostoru pro argumentaci o důvodnosti jejich požadavku na náhradu nákladů řízení. Skutečnost, že se svými právními názory nebyly úspěšné, není důvodem pro kasaci napadeného usnesení.
11. Opodstatněná není ani námitka stěžovatelek poukazující na odlišnou právní argumentaci ve skutkově obdobné věci. Ústavní soud posuzoval tvrzení o údajném porušení jejich základních práv napadeným usnesením a není jeho úlohou zohledňovat postupy obecných soudů v jiných věcech a sjednocovat případně rozdílnou judikaturu.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelek, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu