ECLI:CZ:US:2023:4.US.2987.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2987/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem, sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. října 2023 č. j. 4 To 252/2023-1434, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován pro zločin pojistného podvodu ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §210 odst. 2, 4 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zločin legalizace výnosu z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 3 písm. b) a odst. 4 písm. a) trestního zákoníku.
3. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 29. 1. 2023 sp. zn. 0 Nt 6/2023 stěžovatele vzal do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 2. 2023 č. j. 47 To 52/2023-39 uvedené usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovatel podle §67 písm. a) trestního řádu bere do vazby a podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se nepřijímá jeho písemný slib.
4. Okresní soud usnesením ze dne 27. 3. 2023 č. j. 0 Nt 205/2023-32 zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu s tím, že důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu je dán a trvá i nadále, podle §71a trestního řádu zamítl žádost matky stěžovatele o jeho propuštění z vazby na svobodu a podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijal písemný slib nabídnutý stěžovatelem. Krajský soud usnesením dne 14. 4. 2023 č. j. 47 To 133/2023-49 usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl, že podle §71 odst. 1 písm. a) trestního řádu a §71a trestního řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, nepřijímá se jeho slib podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se neukládá dohled probačního úředníka. Další stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu okresní soud usnesením ze dne 26. 7. 2023 č. j. 0 Nt 206/2023-27 podle §71a trestního řádu jako nedůvodnou zamítl, poněvadž důvody vazby podle §67 písm. a) trestního řádu jsou dány a trvají nadále, nepřijal záruku důvěryhodné osoby (R. B.) podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu, podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu ani písemný slib nabídnutý stěžovatelem a podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu nestanovil dohled probačního úředníka.
5. Posléze okresní soud usnesením ze dne 6. 9. 2023 č. j. 2 T 89/2023-1333 rozhodl, že podle §72 odst. 3 trestního řádu se stěžovatel propouští z vazby na svobodu za současného nahrazení vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu písemným slibem stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
6. Krajský soud napadeným usnesením z podnětu stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení okresního soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl, že podle §72 odst. 3 trestního řádu se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě, neboť trvá důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, podle §71a trestního řádu se zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario se nepřijímá písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a contrario se nad stěžovatelem nestanoví dohled probačního úředníka a podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu se nabídka peněžité záruky nepřijímá.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že krajský soud rozhodl způsobem, který zakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence v podobě libovůle a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu respektovaného soudní praxí.
8. Podle stěžovatele krajský soud neguje veškeré instituty způsobilé nahradit útěkovou vazbu, stejně jako všechna předběžná opatření a neuvádí vůbec nic o tom, jakou kombinaci institutů způsobilých vazbu nahradit a předběžných opatření by akceptoval, aby mohl uvažovat o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu.
9. Krajský soud stěžovateli přičetl k tíži, že se v lednu 2023 dostavil opožděně na služebnu policejního orgánu. Otec stěžovatele v důsledku nepříznivého zdravotního stavu (prodělal několik cévních mozkových příhod) sdělil nesprávnou informaci o místě stěžovatelova pobytu (stěžovatele zaměnil s jeho bratrem). Příslušný úřední záznam podepsal pouze policista, nikoli stěžovatelův otec. Stěžovatel se po prvotním telefonickém kontaktu s policistou (písemná výzva k podání vysvětlení nebyla vyhotovena, a tedy ani nemohla být doručována) domníval, že má pouze "něco dosvědčit", a poté, co se dozvěděl, že je tzv. "v pátrání", dne 27. 1. 2023 se dostavil na služebnu, načež byl zadržen a vzat do vazby.
10. Stěžovatel uvádí, že by se po svém propuštění z vazby na svobodu choval řádně, byl by zaměstnán obchodní společností A, vyvíjel by činnost ve spolku B, jehož je předsedou, a staral by se o nemocné rodiče.
11. Stěžovatel též poukazuje na doktrínu tzv. zesílených důvodů [srov. např. nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545)], přičemž dovozuje, že krajský soud nedostál požadavkům z ní vyplývajícím. Krajskému soudu vytýká, že své rozhodnutí založil na konstatování, že se od vzetí do vazby nic nezměnilo, což je však ve skutečnosti argument ve prospěch jeho propuštění na svobodu, byť za současného přijetí opatření nahrazujících vazbu.
12. Stěžovatel polemizuje se závěry obžaloby a namítá, že trestní řízení je proti němu vedeno na základě výpovědí spoluobžalovaného Z. F. (dále jen "obžalovaný F."), kterého označuje za nedůvěryhodného, neboť orgánům činným v trestním řízení nabízel svá "usvědčující svědectví" odpovídající představám těchto státních orgánů. Potřebné informace k těmto "svědectvím" přitom hodlal získat (vycházeje ze svých "zkušeností" nabytých v trestních řízení, která proti němu byla dříve vedena) tak, že by se nejprve dostal do přízně "zájmových osob". Obžalovaný F. následně do svých výpovědí v neprospěch stěžovatele zahrnul informace, které se dozvěděl z trestního spisu (např. o dětské autosedačce ponechané ve vozidlu či o finanční situaci jeho vlastníka), případně sdělil nepravdivé údaje (o komunikaci s využitím anonymních SIM karet). Stěžovatel dovozuje, že vyhodnocení telefonických hovorů a analýza dat zajištěných z předmětného motorového vozidla nejsou způsobilé jakkoliv podpořit důvodnost vedení trestního stíhání proti němu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a)
Obecná východiska
14. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody je vyjádřen již v systematice Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7). Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, zásahy do ní mohou vést k nenapravitelným následkům ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
15. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i ztrátu zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
16. Zásada presumpce neviny, podle níž musí být s každým zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), má význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát by tyto pravomoci měl využívat jen v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
17. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzký výklad slučitelný s cílem čl. 5 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
18. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, resp. spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo ke zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních předpisů přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453) nebo ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. Nedostálo-li by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům, mohlo by takové pochybení založit porušení práv účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
IV. b)
Použití obecných východisek na posuzovanou věc
19. Ústavní soud na podkladě těchto východisek a po uvážení vznesených argumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Svojí argumentací stěžovatel Ústavní soud v zásadě žádá, aby napadené rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu a následně přistoupil k jeho zrušení. K takovému zásahu však není důvod, neboť krajský soud vysvětlil, proč shledal ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu nezbytným a současně vysvětlil, proč vazbu nebylo možno nahradit jinými opatřeními ji nahrazujícími, přičemž své závěry založil na konkrétních skutečnostech.
21. Ústavní soud připomíná, že předmětné rozhodování je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů nebo jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [např. nálezy ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203), ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83) nebo ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137)].
22. Krajský soud položil důraz na zjištění, že stěžovatel byl pro orgány činné v trestním řízení ve vymezeném období v podstatě nekontaktní a v případě uznání viny mu hrozí vysoký trest [srov. nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3)]. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu založené na existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. V dané věci krajský soud konstatoval, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že předmětné trestné činy spáchal stěžovatel, přičemž s ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost trestných činů, pro které je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Krajský soud popsal, proč stále existuje důvodná obava, že stěžovatel po propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat.
23. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel je obžalován pro zločin pojistného podvodu ve stadiu pokusu a zločin legalizace výnosu z trestné činnosti, přičemž u obou trestných činů činí horní hranice zákonné trestní sazby osm let. Krajský soud dovodil, že stěžovateli v případě uznání vinným hrozí uložení citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť se vytýkané trestné činnosti měl dopustit krátce po výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody pro obdobnou trestnou činnost, přičemž je u něj v rejstříku trestů evidováno 12 záznamů pro majetkovou a násilnou trestnou činnost. Krajský soud v napadeném usnesení (bod 10.) konstatoval, že stěžovatel své výpovědi o tom, kde se dříve zdržoval, mění, v místě trvalého bydliště se nezdržuje, nebydlí ani u svých rodičů či přítelkyně, což bylo úředně ověřeno, pohybuje se po celé České republice, případně i v zahraničí, na výzvy policejního orgánu nereagoval řádně a byl pro něj nedostižný. I kdyby bylo možné stěžovateli přisvědčit, že došlo k nedorozumění mezi jeho otcem a policistou, který se jej dotazoval na místo pobytu, je patrné, že závěry o jeho předchozí obtížné dosažitelnosti pro orgány činné v trestním řízení mají podstatně širší argumentační základ.
24. Namítá-li stěžovatel, že obžaloba je založena na výpovědích obžalovaného F., motivovaného získáním neoprávněných výhod v trestním řízení, dlužno konstatovat, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Jak bylo uvedeno, každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení. Krajský soud přitom nevycházel toliko z výpovědí obžalovaného F., nýbrž i z protokolů o vyhodnocení údajů o telekomunikačním provozu, výpisů zájmových hovorů, kamerových záznamů a závěru operativních šetření. Ústavní soud současně připomíná, že není povolán k tomu, aby při ústavněprávním přezkumu rozhodnutí o vazbě jakkoli předjímal výsledky trestního řízení.
25. Odkaz stěžovatele na tzv. doktrínu zesílených důvodů není v jeho věci opodstatněný. Ústavní soud opakovaně judikuje, že podle této doktríny je při dlouhodobější vazbě trvání podezření podmínkou nutnou, nikoliv však postačující pro prodlužování vazby. To znamená, že při prodloužení vazby buď musí dosavadní důvody být nadále dostatečně "silné", nebo musí být posíleny dalšími důvody. Vazbu trvající delší dobu může odůvodnit složitost věci nebo jiné důležité důvody, které však musejí být v odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání vazby konkrétně uvedeny [srov. nálezy ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 305/06 (N 155/42 SbNU 267) nebo ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79) nebo ze dne].
26. V nyní posuzované věci byl stěžovatel zadržen dne 27. 1. 2023 a ode dne 29. 1. 2023 se nachází ve vazební věznici, ke dni rozhodování krajského soudu (dne 9. 10. 2023) vazba přesahovala osm měsíců, což nelze vzhledem k dosavadnímu průběhu trestního řízení (byla podána obžaloba a v době rozhodování krajského soudu proběhlo jedno hlavní líčení, byť bylo odročeno za účelem předvolání řady svědků) považovat za časový úsek nepřiměřeně dlouhý ve smyslu shora zmíněné judikatury.
27. Časový odstup od vzetí stěžovatele do vazby není natolik zásadní, aby bylo možné shora uvedenou doktrínu v této věci akcentovat až do té míry, že je z ní nutné dovodit nutnost zásahu Ústavního soudu. Jakkoli je pochopitelné, že s přibývající dobou omezení stěžovatele na svobodě bude doktrína tzv. zesílených důvodů nabývat na svém významu (srov. např. usnesení ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1925/22), je patrné, že stěžovatel nerozptýlil obavy podřaditelné pod §67 písm. a) trestního řádu.
28. Exces nepředstavuje ani argumentace krajského soudu, podle kterého nahrazení vazby alternativními opatřeními není dostatečnou zárukou. V této souvislosti Ústavní soud připomíná usnesení ze dne 16. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2539/20, kde dal najevo, že nahrazení vazby některým z "alternativních institutů" předvídaných trestním řádem je podmíněné předpokladem dosažení stejného účelu, jaký v trestním řízení plní institut vazby a její jednotlivé důvody. Krajský soud uvedl, že písemný slib je institutem převážně formálním, jehož relevance je v daných souvislostech omezena osobou stěžovatele, který byl v minulosti opakovaně odsouzen pro majetkovou a násilnou trestnou činnost. Praktický význam dohledu probačního úředníka je podle krajského soudu relativizován tím, že by z vnitřní logiky věci nezahrnoval nepřetržitou kontrolu pobytu stěžovatele. K peněžité záruce stěžovatel uvedl, že si nemůže dovolit skládat příliš vysoké částky, přičemž v ústavní stížnosti nezmínil nic konkrétního. Krajskému soudu nelze opodstatněně vytýkat, že v těchto směrech kladl na stěžovatele vyšší související nároky, než obhajoba považuje za přiměřené.
29. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup krajského soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené usnesení bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádí důvody, na nichž bylo založeno, a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které krajský soud rozhodl výše vymezeným způsobem, jsou v jeho usnesení přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na ně odkazuje. Principy řádného procesu, uplatněné ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly podle zjištění Ústavního soudu porušeny. Ústavní soud k tomu dodává, že všechny závěry krajského soudu jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a tedy je lze označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v posuzované věci důvod zasáhnout.
V.
Závěr
30. Na základě výše uvedeného postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu