ECLI:CZ:US:2023:4.US.2996.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2996/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Lenkou Dědkovou, advokátkou, sídlem U Bažantnice 1480, Poděbrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2022 č. j. 101 Co 135/2022-243 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. dubna 2022 č. j. 11 Nc 69/2021-139, 11 P a Nc 446/2021, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a M. L., zastoupené JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou, sídlem Na Truhlářce 1455/13, Praha 8 - Libeň, a nezletilého J. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí dosavadního řízení
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 11 Nc 69/2021 učinil Ústavní soud následující zjištění.
3. Vedlejší účastnice M. L. (dále jen "matka") a stěžovatel (dále i jako "otec") jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka J. L. (dále jen "syn" nebo "chlapec"). Otec podal dne 15. 12. 2021 u okresního soudu návrh na úpravu poměrů nezletilého syna, kterého žádal svěřit do své výlučné péče.
4. Napadeným rozsudkem okresní soud svěřil syna do výlučné péče matky (výrok I) a uložil otci povinnost platit výživné ve výši 6 500 Kč měsíčně ode dne 1. 4. 2022 (výrok II); konečně rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Okresní soud dovodil, že při rozumné vzdálenosti bydlišť rodičů by bylo optimálním řešením svěřit chlapce do jejich střídavé péče, případně do péče jednoho z nich s rozšířeným stykem druhého rodiče. Jelikož však s ohledem na vzdálenost mezi bydlištěm otce (A) a matky (B) v daném případě není možné, aby chlapec navštěvoval jedinou základní školu, je nutné ho svěřit do výlučné péče jednoho rodiče. Lepší předpoklady má podle okresního soudu matka, jež nemá zaměstnání s pevnou pracovní dobou a pečuje o mentálně postiženou dceru K. - chlapcovu nevlastní sestru. Otec naproti tomu pracuje ve směnném provozu i na noční směny a je závislý na pomoci prarodičů; přednost při péči o dítě by však měli mít rodiče. Okresní soud dále konstatoval, že by si chlapec zasloužil více pozornosti a péče, než se mu v domácnosti otce dostává. Z pohovoru s ním vyplynulo, že nemá dostatek podnětů ke svému rozvoji, a je v jeho zájmu, aby byl v péči rodiče, který na něj bude mít více času, tj. matky. Za další podstatnou okolnost svědčící ve prospěch matčiny výlučné péče považoval okresní soud přítomnost polorodé sestry, s níž chlapec žije od narození a jež je pro jeho osobnostní rozvoj přínosem. Jelikož je otec výrazně lépe materiálně zabezpečen než matka, má podle okresního soudu lepší možnost se se synem stýkat, a to v týdnu i o víkendech; je zde i předpoklad, že matka bude bez problémů umožňovat otci styk se synem, neboť tak činí i v případě dcery. Okresní soud nepřisvědčil stěžovatelovu argumentu, že matka zmařila možnost střídavé péče tím, že chlapce odstěhovala z A až do B, a proto by měl být při rozhodování o péči upřednostněn; přiklonil se spíše k závěru, že střídavá péče byla znemožněna chováním otce. Matka žila v době ukončení vztahu rodičů v domě otcovy matky, na jeho žádost dům opustila, čímž se ocitla ve svízelné situaci; je proto podle názoru soudu přirozené, že odešla do B, kde má zázemí a podporu své rodiny a kde má její dcera svého otce. V B nadto syn již dříve žil; v A rodina bydlela až po dobu posledních 3,5 roku. Největší změnou bude pro chlapce nástup do 1. třídy základní školy, v tomto směru bude však v B ve stejné pozici jako v bydlišti otce, kde by se také se spolužáky seznamoval nově; do školky totiž chodil v jiné obci. Okresní soud proto uzavřel, že syna svěřuje do péče matky. Jelikož otec dosahoval čistého příjmu 43 000 Kč měsíčně a matka byla odkázána na sociální dávky, stanovil otci výživné ve výši 6 500 Kč.
5. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním a žádal jej změnit tak, aby byl syn svěřen do jeho výlučné péče, případně do střídavé péče obou rodičů. Matka naopak požadovala rozsudek okresního soudu potvrdit. K tomuto řešení se přiklonil i orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD").
6. V řízení o odvolání krajský soud doplnil dokazování mimo jiné o zprávu z mateřské školy, lékařskou zprávu, smlouvu o nájmu bytu uzavřenou matkou jako nájemkyní, zprávu OSPOD o pohovoru s chlapcem, e-mailovou komunikaci právních zástupců rodičů a opakované výslechy rodičů (viz body 15 až 33 rozsudku). Při jednání dne 19. 7. 2022 krajský soud předestřel rodičům předběžný pracovní názor, že nehodlá-li se matka přestěhovat do C, bude syn svěřen do výlučné péče otce (viz č. l. 215). Následně dne 23. 8. 2022 napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II tak, že se otci stanoví povinnost hradit výživné ode dne 1. 9. 2022, a ve zbývajícím rozsahu výroku II a ve výroku I rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I). Rozhodl taktéž o náhradě nákladů řízení (výrok II).
7. V napadeném rozsudku úvodem shrnul závěry judikatury Ústavního soudu k výkladu pojmu nejlepší zájem dítěte. Posléze konstatoval, že v posuzované věci není střídavá péče v nejlepším zájmu chlapce, a to vzhledem ke vzdálenosti bydlišť obou rodičů, k jeho věku a z důvodu, že návštěva dvou školských zařízení je s ohledem na jeho osobnost nevhodná. V této souvislosti poukázal na to, že chlapec měl již odklad povinné školní docházky, povinného předškolního vzdělávání se účastnil pouze ve třetině dnů, trpí astmatem, podle vyjádření mateřské školy je neprůbojný a zvyklý spíše na dospělé osoby, v bydlišti otce nemá kamarády; i oba rodiče se shodli, že by syn střídání dvou základních škol nezvládl. Krajský soud zdůraznil, že chlapcova situace je nelehká. Není přitom podstatné, kdo z rodičů neutěšený stav zavinil; podstatné je vytvořit chlapci co nejpřijatelnější podmínky pro zdárný vývoj. Pokud by mohl navštěvovat jednu školu, byly by splněny předpoklady pro střídavou péči; za stávající situace však odvolací soud musel volit, která z variant výlučné péče je v jeho nejlepším zájmu. Oba rodiče vyhodnotil jako nezralé a upřednostňující své potřeby před zájmy syna, kterého nedostatečně rozvíjejí. Matka se o stěhování z B do C zajímala spíše formálně (především po sdělení předběžného názoru soudu) a ponechávala otce v nejistotě, kam chlapec do základní školy nastoupí; otec pak synovi neumožnil pravidelné předškolní vzdělávání, ačkoli mu muselo být jasné, že ho s ohledem na rozvržení své pracovní doby nezvládne do mateřské školy dopravovat. Krajský soud zohlednil přání chlapce navštěvovat školu v B a bydlet s matkou, která má více času se mu věnovat než otec. Skutečnost, že se stěžovatel synovi dostatečně nevěnuje, vyplynula dle soudu i z vyjádření, kdy sám připustil, že syn tráví na počítači dvě hodiny denně. K tomu krajský soud dále doplnil, že chlapec nenavštěvoval v bydlišti otce žádné kroužky. Stěžovatel pracuje v dvanáctihodinových směnách, jež by měl mít možnost kvůli chlapci přerušit a dodatečně napracovat, a spoléhá na pomoc babičky; matka pracuje jen několik málo hodin denně. U matky má chlapec polorodou sestru, s níž má pozitivní vztah, což potvrdil i otec. V základní škole v B, kam byl přijat na základě svého trvalého bydliště, by mohl rozvíjet i případné hudební nadání. Matka podle soudu prokázala důvody, pro které je pro ni příznivější současné bydlení v B. Krajský soud následně uzavřel, že mu nezbylo než svěřit chlapce do výlučné péče matky. Učinil tak v souladu s přáním chlapce i stanoviskem OSPOD a při nemožnosti stanovení střídavé péče, jež by jinak byla optimálním řešením; přihlédl i k okolnosti, že matčino pracovní vytížení je nižší než otcovo a že má matka k dispozici automobil, pročež je schopna zajistit pravidelné kontakty syna s otcem. Závěrem zdůraznil, že kdyby matka styk nepodporovala, jsou dány důvody pro změnu péče.
8. Při stanovení výše výživného vzal krajský soud v potaz, že matka má potenciál vydělávat zhruba 20 000 Kč měsíčně, v čemž jí nebrání péče o dceru, jež by mohla odpoledne trávit v alternativě školní družiny. Okresním soudem stanovenou výši výživného zhodnotil jako odpovídající, neboť představuje zhruba 15 % čistého měsíčního příjmu otce. Přitom zohlednil, že náklady na předávání chlapce nesou rodiče rovným dílem.
III.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel předně namítá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nezohlednily okolnost, že matka svévolně změnila synovi bydliště do 70 km vzdáleného B, čímž zmařila rozvíjení jeho vztahu s otcem i možnost stanovení střídavé péče obou rodičů; toto protiprávní jednání matky naopak aprobovaly. V této souvislosti uvádí, že matka byla krajským soudem vyzvána, nechť se přestěhuje do blízkosti bydliště stěžovatele, a upozorněna, že jinak bude syn svěřen do péče otce. Stěžovatel byl následně matce nápomocen při hledání bydlení, ta však nevyvinula žádnou snahu a o stěhování nejevila zájem. Následné rozhodnutí krajského soudu o svěření syna do péče matky tak bylo pro něj překvapivé.
10. Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že bezdůvodně zvýhodnily matku a nerespektovaly rovné postavení obou rodičů. Zdůrazňuje, že syn má právo na stejnou péči otce i matky.
IV.
Řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud vyzval krajský soud, okresní soud a matku, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.
12. Krajský soud se vyjádřil tak, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Poukázal na to, že ve věci stěžovatele rozhodoval za situace, kdy chlapec od 1. 9. 2022 nastupoval do 1. třídy základní školy. Jelikož matka odmítla z osobních důvodů opustit své bydliště v B, nebyla střídavá péče možná; bydliště rodičů jsou od sebe vzdálena 70 km a chlapec není schopen docházky do dvou základních škol (což uvedli shodně oba rodiče a což je dáno i osobnostním nastavením chlapce). Krajský soud zohlednil stanovisko OSPOD, jenž navrhl rozsudek okresního soudu potvrdit, i přání chlapce (zjištěné prostřednictvím OSPOD v červnu 2022), že by si přál bydlet u matky a docházet do přilehlé základní a umělecké školy, kde by chtěl hrát na bubny; chlapec také uváděl, že na něj otec nemá tolik času jako matka. Ke změně svého předběžného názoru sděleného při jednání dne 19. 7. 2022 přistoupil krajský soud poté, co otec dne 23. 8. 2022 potvrdil, že syn nechodí na žádné kroužky a tráví několik hodin denně na počítači; do mateřské školy docházel chlapec sporadicky a otec preferoval jeho svěření do střídavé péče i vzhledem ke svému pracovnímu zařazení, v jehož rámci pracuje v jednom týdnu celkem pět dní ve dvanáctihodinových směnách, včetně víkendu. Krajský soud vycházel z nejlepšího zájmu chlapce, jehož rodiče jsou nezralí a upřednostňují vlastní zájmy. Za situace, kdy nepřicházela v úvahu střídavá péče, musel volit mezi výlučnou péčí každého z rodičů, přičemž nerozhodoval mezi prostředím dobrým a lepším, ale mezi špatným a ještě horším. Byť matka přestěhováním do B znemožnila uskutečňování střídavé péče, nemůže jít tato okolnost k tíži chlapci v tom smyslu, že by se stala určujícím hlediskem; tím je nejlepší zájem dítěte. Krajský soud po zhodnocení všech okolností dospěl k závěru, že toto hledisko splňuje - nikoli jednoznačně, ale spíše - prostředí u matky. Ta, ač vytížena péčí o dceru, prezentovala ochotu a snahu syna v rámci možností rozvíjet, na rozdíl od otce, jenž na osobní péči ve značné míře rezignoval, přenechával chlapce v převážné péči své matky a nekontrolovanému vlivu počítače po dobu "jen" několika hodin denně, aniž se snažil pro něj vytěžit něco z výhod, které skýtá bydlení na venkově.
13. Okresní soud ve vyjádření ze dne 14. 11. 2022 odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku.
14. Matka se vyjádřila tak, že má ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Zdůraznila, že pro rozhodnutí o svěření dítěte do péče je stěžejní kritérium nejlepšího zájmu dítěte, nikoli přání rodiče. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy zohlednily chlapcův věk, zdravotní stav, osobnost, citovou orientaci, stálost výchovného prostředí (neboť v B žil od narození a nyní zde navštěvuje základní uměleckou školu a kroužky), možnost zachování a rozvíjení citových vazeb k blízkým osobám (konkrétně k polorodé sestře s mentální poruchou) a konečně i doporučení opatrovníka.
15. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ve své reakci stěžovatel uvedl, že krajský soud vycházel pouze ze skutečností, jež podpořily jeho závěry, a zcela pominul ty, jež s jeho názorem nekorespondovaly. Tvrzení, že syn tráví na počítači pár hodin denně, stěžovatel vyřkl pod tíhou nervozity při soudním jednání; ihned opravil, že měl na mysli pár hodin týdně, což však již soud nereflektoval. Dodává, že se krajský soud nezachoval spravedlivě, když se na totéž nedotazoval i matky. Krajský soud se rovněž odvolával na synovo přání vyřčené při pohovoru s OSPOD, nezohlednil však opačné přání vyslovené dříve při pohovoru s okresním soudem. Konečně krajský soud stěžovateli vytkl, že synovi nezajistil žádnou zájmovou činnost, matka tak však také neučinila, a to ani v době společného soužití. Stejně tak je stěžovatel přesvědčen, že argumentem nemůže být ani okolnost, že je zaměstnán, ale matka nikoli. Uzavírá, že matka svým svévolným jednáním zmařila možnost střídavé péče, která by byla pro chlapce nejoptimálnější, a obecné soudy toto porušení rodičovských práv napadenými rozhodnutími aprobovaly.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
VI.
Vlastní posouzení
17. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - povinen vždy nejprve zkoumat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele, a zda jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Ústavní soud předně nesdílí stěžovatelův názor, že obecné soudy nedbaly rovného postavení obou rodičů. Z napadených rozhodnutí - a především pak z rozsudku krajského soudu, jenž doplnil skutkové závěry na základě dalšího dokazování a detailněji rozpracoval odůvodnění rozhodnutí o svěření chlapce do péče matky - je zřejmé jednoznačné upřednostnění střídavé péče obou rodičů. Ze soudního spisu je nadto patrná snaha krajského soudu přimět matku, aby se přestěhovala do blízkosti bydliště otce (viz protokol z jednání č. l. 214 a 215). Pro vzdálenost bydlišť rodičů se však střídavá péče ukázala jako nerealizovatelná, neboť by vyžadovala, aby chlapec navštěvoval dvě základní školy, což podle obecných soudů není v jeho nejlepším zájmu. Tento závěr je dostatečně odůvodněn a odpovídá i stanovisku obou rodičů, podle nichž by chlapec nezvládl navštěvovat dvě školy (viz č. l. 239).
19. Obecným soudům proto - dle jejich slov - nezbylo, než svěřit chlapce do výlučné péče. Při rozhodování o volbě mezi rodiči pak soudy z ústavněprávních mezí nevybočily. Jejich skutkové závěry se opírají o zjištění učiněná na základě jednotlivých důkazů (a poměrně detailně shrnutá v napadených rozhodnutích); nebyly činěny selektivně v neprospěch stěžovatele, jak je jím namítáno. Oba soudy svůj závěr o volbě výchovného prostředí matky dostatečně odůvodnily; obzvláště krajský soud zvažoval nejlepší zájem dítěte ze všech relevantních hledisek.
20. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, podle něhož napadená rozhodnutí pomíjejí fakt, že matka bez souhlasu odstěhovala syna z jeho blízkosti. Z odůvodnění je zřejmé, že si obecné soudy byly této okolnosti vědomy. Jak je již uvedeno výše, krajský soud se i snažil matku přimět, aby vzniklý stav napravila, a tím umožnila chlapcovu střídavou péči. Je nutno v této souvislosti přisvědčit názoru, že pro rozhodnutí nemůže být určující míra zavinění jednoho z rodičů na zmaření střídavé péče, nýbrž je stěžejní nejlepší zájem dítěte. Nelze proto přistoupit na stěžovatelovu logiku, že by syn měl být svěřen do jeho výlučné péče již jen z důvodu, že to byla matka, kdo zhatil - soudy preferovanou - střídavou péči.
21. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je patrná snaha o nalezení co nejpodnětnějšího prostředí pro dítě, jež rodiče do té doby dostatečně nerozvíjeli (chlapec měl odklad školní docházky, předškolní přípravy se účastnil spíše výjimečně, neměl kamarády a nenavštěvoval kroužky). Krajský soud z tohoto hlediska vyhodnotil, že matka má aktuálně lepší předpoklady vytvořit výchovné prostředí, v němž se chlapec rozvíjet bude, což odůvodnil zejména přítomností polorodého sourozence, vidinou zájmových kroužků v místě bydliště matky a konečně i skutečností, že matka má, na rozdíl od otce, více času se chlapci věnovat. Pokud tedy v situaci, kdy byla střídavá péče z výše uvedených důvodů vyloučena, soud při volbě rodiče, do jehož výlučné péče chlapce svěří, přihlédl mimo jiné i ke stěžovatelovu pracovnímu vytížení (resp. rozvržení pracovní doby), jeho postup z ústavněprávního hlediska obstojí.
22. Chlapcovo přání, jež krajský soud při rozhodování zohlednil, nebylo určujícím kritériem, nýbrž pouze jedním z hledisek, které jej vedly k volbě výlučné péče matky. Vyšel přitom z aktuálního přání chlapce, jež bylo zjištěno pohovorem s OSPOD v průběhu odvolacího řízení. Takovému postupu nelze z pohledu Ústavního soudu nic vytknout.
23. Stěžovatel konečně v replice k vyjádření krajského soudu napadá skutkové zjištění o množství času, který syn tráví u počítače. Ústavní soud si ve spisu ověřil, že stěžovatelova odpověď byla zaprotokolována v podobě, na niž krajský soud v napadeném rozhodnutí odkázal (viz č. l. 240). Nelze samozřejmě vyloučit, že se stěžovatel při soudním jednání vlivem nervozity přeřekl, jak tvrdí. V řízení však byl zastoupen advokátkou, která byla jednání přítomna, a měl tak možnost jejím prostřednictvím své vyjádření pro účely protokolu korigovat. Pro nynější řízení o ústavní stížnosti je pak stěžejní, že ani případná vada zpochybňovaného skutkového zjištění není způsobilá založit neústavnost napadeného rozsudku krajského soudu, neboť odůvodnění závěru o volbě výchovného prostředí matky obstojí i bez něj.
24. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
25. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu