ECLI:CZ:US:2023:4.US.3044.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3044/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové a soudců Josefa Fialy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Václava Cidliny, advokáta, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2023, č. j. 5 To 418/2023-141, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ("krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. K podstatě věci Ústavní soud uvádí, že usnesením ze dne 18. 10. 2023, č. j. 27 T 116/2023-123, Okresní soud v Ústí nad Labem ("okresní soud") stěžovateli jako ustanovenému obhájci přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 6 534 Kč a zamítl návrh na přiznání 2 178 Kč. Okresní soud totiž stěžovateli nepřiznal úhradu za jím požadovaný úkon spočívající v prostudování spisu při skončení vyšetřování podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu (ve výši 1 500 Kč), včetně režijního paušálu (ve výši 300 Kč), neboť v daném případě nešlo o samostatný úkon právní služby, nýbrž o součást první porady s klientem v rámci převzetí a přípravy obhajoby jako jiného úkonu podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Samostatně lze odměnu za prostudování spisu při skončení vyšetřování podle okresního soudu přiznat jen tehdy, navazuje-li studium spisu na postup podle §166 trestního řádu upravující vyšetřování a jeho skončení. Advokátní tarif počítá s odměnou za prostudování spisu jen ve složitějších případech (s větším obsahem spisového materiálu), kdy nelze konat tzv. zkrácené přípravné řízení. Je-li však zkrácené přípravné řízení konáno, se studiem spisu se nepočítá; tím samozřejmě není vyloučeno, aby obhájce v průběhu zkráceného přípravného řízení do spisu nahlížel a seznámil se s ním; pro účely odměny podle advokátního tarifu se však tato činnost nepovažuje za samostatný úkon.
3. Stížnost podanou stěžovatelem proti tomuto usnesení okresního soudu zamítl napadeným usnesením krajský soud jako nedůvodnou. Zcela se totiž ztotožnil s postupem i závěry okresního soudu v tom smyslu, že prostudování spisu jako samostatný úkon lze uznat jen tehdy, bylo-li v konkrétní věci konáno přípravné řízení. V daném případě však bylo konáno pouze zkrácené přípravné řízení. Prostudování spisu navíc vzhledem k okolnostem, které krajský soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, bylo součástí první porady s klientem včetně převzetí a přípravy obhajoby. Pro stěžovatelovu věc nejsou přiléhavé ani závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3906/17 ze dne 1. 3. 2021 a nálezu sp. zn. III. ÚS 2289/21 ze dne 22. 2. 2022. Pokud totiž v těchto nálezech - zjednodušeně řečeno - Ústavní soud věc posoudil tak, že bylo namístě obhájci honorovat i nahlížení do spisového materiálu v průběhu vyšetřování, rozhodl tak s ohledem na složitost obhajoby v těchto věcech (tedy s ohledem na konkrétní okolnosti případu, které krajský soud v odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí podrobně popsal). Ve stěžovatelově věci však - ve srovnání se skutkovými okolnostmi obou odkazovaných nálezů - šlo o případ bagatelního rázu, kdy se odsouzený k trestné činnosti doznal. Z judikatury Ústavního soudu přitom nevyplývá, že by se pro účely odměny obhájce mělo prostudování spisu bezpodmínečně považovat za samostatný úkon; vždy je třeba zohlednit okolnosti a složitost konkrétní věci.
4. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel ústavní stížnost koncipoval tak, že do ní doslovně zkopíroval podstatnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu a k tomu dopsal pouze několik odstavců, z čehož vlastní argumentaci představuje odstavec jediný. Již z této samotné okolnosti je proto patrno, že stěžovatel nenabízí další argumentaci nad rámec té, kterou již uplatnil u krajského soudu a se kterou se krajský soud vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení.
5. Stěžovatel odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 3906/17 a sp. zn. III. ÚS 2289/21 a zdůrazňuje, že obhájci mají právo i opakovaně nahlížet do spisu, což stěžovatel dovozuje i z odst. 37 odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 7. 1997, Foucher v. Francie (stížnost č. 22209/93). Stěžovatel zdůrazňuje, že studium spisu je neodmyslitelnou součástí řádného výkonu obhajoby. Je přitom diametrální rozdíl mezi tím, prostudoval-li obhájce spis na začátku přípravného řízení s vědomím, že bude mít možnost věc ještě prostudovat, anebo jej studuje až v situaci, kdy je spis na soudě s tím, že nebude mít jinou možnost do spisu nahlížet. Prostudování spisu přitom do samotného převzetí obhajoby zahrnovat nelze, neboť se samotným převzetím obhajoby je spojena velká administrativa. Výklad zvolený obecnými soudy pak podle stěžovatele může být vnímán jako signál, aby obhájci řádně spis nestudovali.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem věcného přezkumu ústavní stížnosti je vyloučení tzv. bagatelnosti. Jakkoliv úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné přehlížet hranice, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil, neboť nedává rozumný smysl, aby Ústavní soud fakticky nahrazoval rozhodovací činnost Nejvyššího soudu, u kterého existuje zákonná výluka podání dovolání v těchto případech. Na druhou stranu Ústavní soud v minulosti také dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně povýšit relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti netvrdí (viz také shora učiněná poznámka ohledně samotné koncepce ústavní stížnosti).
10. Ústavní soud se nadto ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na přístup k soudu, když opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv. Tak je tomu ostatně právě i v nyní posuzovaném případě.
11. Ústavní soud se v prvé řadě neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že interpretace příslušných ustanovení advokátního tarifu zvolená obecnými soudy může vést ke snížení úrovně obhajoby. Ustanovení §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu totiž zřetelně (a logicky) stanoví, že první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby se považuje za jeden úkon právní služby. Stěžovatel přitom žádnou hlubší, natož ústavněprávní, argumentaci proti takové koncepci nenabízí a nevysvětluje, jak by mohl realizovat převzetí zastoupení nebo obhajoby, aniž by se seznámil s existujícím spisovým materiálem. Ačkoliv převzetí právního zastoupení (obhajoby) může být skutečně v některých případech spojeno se značnou administrativní zátěží, není to ještě relevantní argument pro to, aby studium spisu bylo automaticky považováno pro účely odměny za samostatný úkon právní služby. Je totiž věcí především každého advokáta jako poskytovatele právní služby, jak efektivně si administrativu spojenou s poskytováním pomoci novému klientovi zorganizuje.
12. Stěžovatel nadto ve své argumentaci poněkud přehlíží jistou exkluzivitu advokátního stavu, kterou stát různými opatřeními advokátům zajišťuje. Proto není bez dalšího nespravedlivé, stanoví-li stát prostřednictvím právního předpisu jistá pravidla pro odměňování advokátů v určitých situacích [srov. k tomu také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 11. 1983, Van der Mussele proti Belgii, stížnost č. 8919/80].
13. V daném kontextu nemohou obstát ani stěžovatelovy poukazy na nálezy Ústavního soudu, s nimiž se již krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitě vypořádal. Zejména nepřehlédl, že Ústavní soud s ohledem na skutkové okolnosti, z nichž oba nálezy vycházejí, zohlednil, že v určitých případech může být nahlížení do spisu z pohledu obhájce natolik klíčové, že je nutno je pro účely výpočtu odměny obhájce považovat za samostatný a účelný úkon právní služby. Tak tomu však v nyní rozhodovaném případě nebylo, neboť obviněný se dopustil poměrně nezávažné trestné činnosti, k níž se navíc doznal; to ovšem nyní posuzovaný případ od obou nálezů výrazně odlišuje. Rovněž neobstojí stěžovatelův odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Foucher v. Francie (stížnost č. 22209/93), neboť orgány činné v trestním řízení stěžovateli jako obhájci ani jeho klientovi v nahlížení do spisu nebránily; zcela totiž vycházely z toho, že možnost seznámit se s obsahem spisového materiálu je základním předpokladem úspěšné obhajoby.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu