ECLI:CZ:US:2023:4.US.305.23.1
sp. zn. IV. ÚS 305/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Svatomíra Moce, zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2022 č. j. 4 Afs 56/2022-68 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. ledna 2022 č. j. 59 Af 20/2021-117, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 22. 4. 2021 č. j. 15197/21/5200-10423-709175 změnil 1) dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále též "finanční úřad") na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2015 ze dne 27. 9. 2019 č. j. 1311938/19/2601-52523-506617 tak, že stěžovateli se doměřuje daň ve výši 741 483 Kč a zároveň stanovuje penále ve výši 148 297 Kč, 2) dodatečný platební výměr ze dne 27. 9. 2017 č. j. 1312619/19/2601-52523-506617 za zdaňovací období roku 2016 tak, že stěžovateli se doměřuje daň ve výši 375 752 Kč a zároveň stanovuje penále ve výši 75 150 Kč.
3. Těžištěm sporu mezi stěžovatelem a správními orgány spočívalo v tom, zda konkrétní stěžovatelovy výdaje lze považovat za výdaje, jež snižují základ daně z příjmu fyzických osob.
4. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") stěžovatelovu žalobu proti shora uvedenému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zamítl, když nejprve vypořádal stěžovatelovy procesní námitky. Stěžovatel namítal, že neměl možnost se seznámit s podklady shromážděnými finančním úřadem. K tomu krajský soud uvedl, že finanční úřad vyhověl několika jeho žádostem o prodloužení lhůty a stěžovatel měl tak celkem k dispozici 37 dní na seznámení se s podklady. To, že poslední stěžovatelově žádosti o prodloužení lhůty již nebylo vyhověno, podle krajského soudu nebylo možno považovat za nezákonnost rozhodnutí, neboť stěžovatel měl k dispozici dostatek času (body 32 a 33 odůvodnění rozsudku). Kromě vypořádání procesních námitek věci krajský soud k meritu věci konstatoval, že bylo povinností stěžovatele, aby prokázal, že jím uplatněné výdaje byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Dále uvedl, že finanční úřad ve zprávě o daňové kontrole a Odvolací finanční ředitelství v seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvě k vyjádření se v rámci odvolacího řízení a následně ve shora uvedeném rozhodnutí podrobně odůvodnily, že stěžovatel relevantní důkazy k prokázání daňové účinnosti některých výdajů nepředložil, resp. uvedly, z jakých důvodů předkládané důkazní prostředky neosvědčují stěžovatelova daňová tvrzení (bod 53 odůvodnění rozsudku).
5. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu napadeným rozsudkem zamítl, když shledal nedůvodnými všechny stěžovatelovy námitky.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nekonstatoval, že rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství je nicotné, ač tak měl učinit z úřední povinnosti. Naopak námitku stěžovatele obsaženou v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud odmítl jako nepřípustné rozšíření důvodů kasační stížnosti podle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
7. Správním soudům stěžovatel dále vytýká, že neprovedly jím navrhované důkazy, ač je rozhodnutí správních orgánů i soudů založeno na tom, že stěžovatel neprokázal, že jím uplatněné výdaje jsou daňově účinné.
8. Dále stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že proti němu využil argument založený na skutkovém stavu, jenž neplyne z předchozích rozhodnutí. Takový postup je podle stěžovatele v rozporu se zákazem překvapivých rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatelova námitka, že soudy nepřihlédly k nicotnosti rozhodnutí z úřední povinnosti, je nekonkrétní. Oba rozsudky podrobně reagují na stěžovatelovy námitky a je z nich zřejmé, že správní rozhodnutí netrpěla vadami, k nimž by měly soudy přihlížet z úřední povinnosti.
13. Jde-li o námitku opomenutých důkazů, je třeba odkázat na odůvodnění obou napadených rozsudků. Soudy odůvodnily, proč konkrétní stěžovatelem navrhované důkazy nemohly vést ke změně skutkového stavu, a tudíž je nebylo pro jejich nadbytečnost třeba provádět.
14. Tvrzení, že Nejvyšší správní soud určitou stěžovatelovu námitku označil jako nepřípustné rozšíření důvodů kasační stížnosti, není opodstatněné. Nejvyšší správní soud totiž tuto námitku přesto stručně vypořádal a konstatoval, že "vzhledem k celkovému časovému prostoru pro případné vyjádření se (od 4. 3. 2021 do 22. 4. 2021) nemohl být stěžovatel zkrácen na právu vyjádřit se ke skutečnostem zjištěným v odvolacím řízení" (bod 38 odůvodnění rozsudku).
15. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je překvapivé. Ústavní soud již dříve uvedl, že rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovatelům známo, že daná právní kvalifikace skutkových okolností posuzované věci je možná (viz nález ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2804/10 (N 81/61 SbNU 269)]. O tzv. překvapivé rozhodnutí jde vždy, kdy v důsledku změny právního náhledu soudu rozhodujícího o opravném prostředku je účastníku řízení odňata možnost skutkově i právně argumentovat, případně i předložit důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní, což ve svém důsledku představuje porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
16. V posuzované věci ovšem o takovou situaci nejde. Vedlejší účastník i oba správní soudy po celou dobu řízení tvrdily, že stěžovatel neuspěl při prokazování, že jím tvrzené výdaje jsou daňově účinné. Konkrétně v případě výdajů, na které stěžovatel odkazuje ve své námitce, podle obou soudů stěžovatelova tvrzení, jimiž daňovou účinnost vysvětluje, neodpovídají údajům uváděnými na fakturách, jež stěžovatel předložil. Skutečnost, že toto hodnocení Nejvyšší správní soud formuloval jinými slovy a odkázal i na skutečnost, která není v rozsudku krajského soudu výslovně zmíněna, nepředstavuje překvapivé rozhodnutí. Stěžovatel po celou dobu řízení před správními orgány i správními soudy zná obsah výhrad vůči jím předloženým fakturám, věděl, co má prokázat ke svému daňovému tvrzení a měl prostor tyto výhrady vyvrátit, což se mu však nepodařilo.
17. Ohledně dalších ústavně zaručených základních práv, jež stěžovatel uvedl ve svém výčtu (viz sub 1), není nabídnuta žádná argumentace prokazující jejich porušení. Ani Ústavní soud žádné porušení těchto ústavně zaručených základních práv nezjistil. Pouze pro úplnost dodává, že dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, tak Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetence dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu