ECLI:CZ:US:2023:4.US.3092.22.3
sp. zn. IV. ÚS 3092/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavních stížnostech stěžovatelek a stěžovatelů Radima Sršně, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2022 č. j. 36 Co 102/2022-119, Vladimíra Hruši, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2022 č. j. 53 Co 285/2022-107, Jindřicha Válka, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2022 č. j. 36 Co 166/2022-97, Zdeňka Ambrože, Miloše Kocha, Františka Hetmánka a Zdeňka Rybáčka, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2022 č. j. 36 Co 187/2022-150, Ing. Zdeňka Noska, Ing. Petra Šefránka, Taťány Svobodové a Zdeňka Vejmelky, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2022 č. j. 30 Co 289/2022-189, Radky Štroblové Křížové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2022 č. j. 16 Co 147/2022-109, Martina Dvořáka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2022 č. j. 30 Cdo 1873/2022-222, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021 č. j. 58 Co 357/2021-167 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2021 č. j. 28 C 190/2020-132, Ireny Němečkové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2022 č. j. 30 Cdo 1792/2022-220, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 30 Co 344/2021-168 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2021 č. j. 28 C 194/2020-134, Jana Benky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2022 č. j. 30 Cdo 865/2022-182, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2021 č. j. 23 Co 298/2021-124 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. června 2021 č. j. 47 C 184/2020-91, Ing. Pavla Kadlece, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2022 č. j. 30 Cdo 2214/2022-218, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2022 č. j. 36 Co 423/2021-172 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. října 2021 č. j. 23 C 206/2020-114, Mgr. Renáty Priesterrathové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2022 č. j. 30 Cdo 2548/2022-178, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2021 č. j. 70 Co 384/2021-128 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. srpna 2021 č. j. 20 C 154/2020-91, Martina Křižana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2022 č. j. 30 Cdo 1876/2022-207, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2022 č. j. 28 Co 368/2021-173 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2021 č. j. 28 C 191/2020-135, a Jakuba Vendla, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2022 č. j. 30 Cdo 2256/2022-201, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2022 č. j. 72 Co 426/2021-161 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. října 2021 č. j. 28 C 195/2020-128, všech zastoupených Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzovaných věcí a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanými ústavními stížnostmi se stěžovatelky a stěžovatelé (dále jen "stěžovatelé") domáhají podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práv zaručených zejména čl. 10 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud usnesením ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3092/22, IV. ÚS 3108/22, IV. ÚS 3121/22, IV. ÚS 3304/22, IV. ÚS 3312/22, IV. ÚS 3415/22, IV. ÚS 3435/22, IV. ÚS 3446/22, IV. ÚS 3471/22, IV. ÚS 3476/22, IV. ÚS 3488/2221 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o spojení prvních 11 ústavních stížností ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 3092/22. Následně Ústavní soud usnesením ze dne 14. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3092/22, IV. ÚS 22/23, IV. ÚS 42/23 rozhodl o spojení dalších dvou ústavních stížností ke společnému řízení pod sp. zn. IV. ÚS 3092/22.
3. Z ústavních stížností a jejich příloh se stručně uvedeno podává, že stěžovatelé se po vedlejší účastnici žalobami domáhali omluvy a finančního zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající ve zveřejňování jejich citlivých údajů (údajů o majetku) v Centrálním registru oznámení z důvodu jejich působení jako veřejných funkcionářů (v období do 31. 12. 2020).
4. Obecné soudy jejich žalobám a případným následným opravným prostředkům nevyhověly, neboť postup vedlejší účastnice neshledaly nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v obsahově obdobných ústavních stížnostech namítají, že obecné soudy vyložily odklad vykonatelnosti nálezu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (N 22/98 SbNU 257; 149/2020 Sb.) způsobem, který vyprazdňuje obsah ústavně zaručených základních práv a podřizuje je bez dalšího zákonné úpravě. Podle stěžovatelů byla vykonatelnost nálezu odložena, aby Parlament nahradil neústavní úpravu ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, a nikoli, aby jiné orgány státu mohly porušovat ústavně zaručená základní práva a svobody až do posledního dne odložené vykonatelnosti. Pojem "nesprávný úřední postup" by měl podle stěžovatelů zahrnovat také postupy, které v době vzniku újmy mohou být v souladu s pravidly. Odpovědnost státu za nesprávný úřední postup je přitom odpovědností objektivní bez možnosti liberace, stát se jí tudíž nemůže nijak zprostit. Protože tento postup zapříčinil vznik škody nebo nemajetkové újmy, je třeba jej mít podle jeho následku objektivně za nesprávný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody. Ústavní soud rovněž ve své ustálené judikatuře stojí na stanovisku, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem také tehdy, kdy jí předestíraná argumentace o porušení základních práv a svobod stěžovatelů již byla (jako v nyní posuzovaných věcech) opakovaně posouzena, a z ní vycházející ústavní stížnosti byly shledány nedůvodnými, popř. zjevně neopodstatněnými.
8. Stručně řečeno, v posuzované věci jde o účinky nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým byl uplynutím dne 31. 12. 2020 zrušen §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném od 30. 6. 2018 (dále jen "zákon o střetu zájmů"). Obecné soudy řešily otázku, zda má nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 za následek nesprávnost postupu Ministerstva spravedlnosti jako správce registru oznámení, které podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů v rozsahu stanoveném zrušenou zákonnou úpravou přede dnem vykonatelnosti tohoto nálezu umožnilo každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti; jinými slovy, zda šlo o nesprávný úřední postup tohoto ministerstva ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.
9. Ústavní soud se k této problematice závazně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, kterým byl překonán právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22. Podle pléna Ústavního soudu nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným zrušeným ustanovením (výrok I). Samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 způsobem podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, tak podle pléna nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (výrok II).
10. Způsob, jakým obecné soudy posoudily důsledky odkladu vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 na postup ministerstva ve stěžovatelově věci, nepředstavoval vyprázdnění ústavně zaručených práv stěžovatelů, nýbrž korespondoval s důvody, pro které Ústavní soud vykonatelnost derogačního nálezu odložil. Odkladem vykonatelnosti svého nálezu totiž Ústavní soud upřednostnil zájem veřejnosti nahlížet do oznámení veřejných funkcionářů podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, přičemž zároveň i zohlednil intenzitu zásahu do ústavně zaručeného práva veřejných funkcionářů na ochranu soukromí. Postup ministerstva při zveřejňování oznámení pak neměl za následek stěžovatelem tvrzené porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí.
11. V napadeném rozhodnutí nelze spatřovat ani porušení práva stěžovatele na náhradu újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem. Z výroků stanoviska se podává, že postup ministerstva spočívající v umožnění bezplatně nahlížet do registru oznámení bez předchozí žádosti do doby vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 nebyl nezákonný a nezakládal právo veřejných funkcionářů na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb.
12. Za této situace Ústavní soud považuje za dostačující odkázat na odůvodnění citovaného stanoviska (které bylo přijato na návrh vzešlý z řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby, která byla zastoupena stejnou advokátkou jako stěžovatelé v nynější věci) s tím, že s ohledem na závaznost v něm vyjádřeného právního názoru (viz §23 zákona o Ústavním soudu) se ústavní stížnosti spojené ke společnému řízení (viz sub 2 odkazovaná usnesení) odmítají mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu