ECLI:CZ:US:2023:4.US.3114.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3114/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Marvána, zastoupeného Mgr. Michalem Balcarem, advokátem, sídlem Říční 456/10, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2023 č. j. 49 Co 150/2023-275, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti D & S Brno, s. r. o., sídlem Palackého náměstí 6/13, Ivančice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že v důsledku svévole obecných soudů byly porušeny zásady spravedlivého procesu, resp. právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel (žalobce) se v řízení o zaplacení částky ve výši 930 000 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení zaplaceného rezervačního poplatku domáhal nařízení předběžného opatření, jímž by bylo vedlejší účastnici řízení (žalované), s níž stěžovatel uzavíral rezervační smlouvu, zakázáno nakládat s bytovou jednotkou v návrhu blíže specifikovanou (dále jen "předmětný byt"), zejména ji darovat, prodat, směnit, zastavit, zřizovat k ní věcná práva a vložit ji do obchodní společnosti či družstva nebo do svěřenského fondu.
3. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 26. 6. 2023 č. j. 14 C 156/2022-248 zamítl opakovaný návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že v mezidobí nedošlo na straně účastníků k žádné natolik podstatné změně, aby bylo možno hovořit o tom, že se vedlejší účastnice řízení zbavuje svého majetku takovým způsobem, že je odůvodněna obava, že by výkon rozhodnutí od posledně vydaného rozhodnutí mohl být ohrožen. Své rozhodnutí postavil na závěrech, že vedlejší účastnice řízení, jako developer, prodává předmětný byt v rámci své podnikatelské činnosti a z jeho převodu obdrží odpovídající finanční plnění. O zbavování se majetku ve smyslu §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), by bylo možno hovořit pouze v případě, že by šlo o darování. Dále uvedl, že účelem předběžného opatření není nahrazovat soukromoprávní zajišťovací instituty, které si měl stěžovatel dohodnout s vedlejší účastnicí řízení. Pro stěžovatele bylo v době uzavření rezervační smlouvy plně předvídatelné, že bude vedlejší účastnice řízení následně jednotlivé byty prodávat a tímto způsobem se "zbavovat" svého majetku. Ze strany stěžovatele šlo navíc o opětovný návrh na nařízení předběžného opatření (jeho předchozí návrh zamítl krajský soud usnesením ze dne 28. 3. 2023 č. j. 49 Co 52/2023-165) a v mezidobí nedošlo k žádné natolik podstatné změně poměrů, že by bylo možno uvažovat o tom, že se vedlejší účastnice řízení zbavuje svého majetku takovým způsobem, že by byla odůvodněna obava z ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí podle §102 odst. 1 o. s. ř.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Vysvětlil, že vlastní nalézací řízení se nachází v přípravné fázi, a jak stěžovatel, tak i vedlejší účastnice řízení uplatňují relevantní (nikoliv zjevně nedůvodná) tvrzení o porušení povinností při plnění rezervační smlouvy, takže nelze považovat pohledávku stěžovatele za osvědčenou způsobem potřebným pro nařízení předběžného opatření. Skutečnost, že vedlejší účastnice řízení prodává v rámci své podnikatelské činnosti nemovitý majetek, ještě neznamená, že se ho účelově zbavuje. Z tvrzení stěžovatele ani z obsahu spisu přitom nebylo možno dovodit, že vedlejší účastnice řízení převádí předmětný byt za nepřiměřeně nízkou cenu. Podle krajského soudu přitom není významné, že kupujícím je manželka jediného společníka a současně jednatele vedlejší účastnice řízení, ani to, že jde o převod poslední bytové jednotky ve vlastnictví vedlejší účastnice řízení. V jednání vedlejší účastnice řízení nespatřoval krajský soud nic mimořádného či nestandardního, naopak takové jednání považoval za související s její podnikatelskou činností, jakožto developera. Nesouhlasil ani s tvrzením stěžovatele, že k převodu předmětného bytu dochází ve zjevné časové a věcné souvislosti s podáním žaloby. Krajský soud doplnil, že požadavek na nařízení předběžného opatření nelze považovat za adekvátní jeho povaze a účelu. Předběžné opatření není totiž určeno k tomu, aby každému věřiteli garantovalo právo na zablokování majetku dlužníka po celou dobu řešení sporné pohledávky. Stěžovatel si chce předběžným opatřením zajistit dobře exekvovatelnou nemovitou věc pro případ, že bude ve vlastním řízení v budoucnu úspěšný. I když byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut, neponechává právní řád stěžovatele bez ochrany. V této souvislosti krajský soud zmínil např. institut relativní neúčinnosti právního jednání, který se prosazuje i v insolvenčním právu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve rekapituluje skutkový stav, důvody, které jej vedly k podání návrhu na nařízení předběžného opatření, jakož i obsah v řízení vydaných rozhodnutí a jím uplatňovanou argumentaci. Poukazuje na to, že splnil podmínky rezervační smlouvy, uhradil rezervační poplatek, avšak vlastníkem předmětného bytu se dosud nestal a rezervační poplatek mu nebyl vrácen, takže hrozí, že jeho nárok nebude uspokojen. Vyslovuje přesvědčení, že dostatečně osvědčil přiměřenost předběžného opatření a byly splněny podmínky k jeho nařízení. Stěžovatel si je vědom omezeného ústavněprávního přezkumu předběžných opatření a nerozporuje, že by napadené rozhodnutí nemělo zákonný základ, nebo že by bylo vydáno nepříslušným orgánem, avšak domnívá se, že vykazuje znaky svévole a v řízení došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Svévoli stěžovatel spatřuje ve vadném hodnocení skutkového stavu a z něj vyvozených nesprávných právních závěrech. Zdůrazňuje, že jeho návrh byl založen na tvrzení o nestandardním jednání vedlejší účastnice řízení, čemuž však závěry krajského soudu neodpovídají. Rovněž zpochybňoval hospodárnost převodu předmětného bytu na osobu blízkou, k čemuž se obecné soudy nevyjádřily, resp. převzaly argumentaci, že jeho převod na manželku jednatele a společníka vedlejší účastnice řízení je běžným podnikáním developera. Nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že zákaz dispozice s majetkem dlužníka si procesní právo vyhrazuje pouze pro oblast vykonávacího řízení. Výklad prezentovaný krajským soudem by vyloučil účinnou obranu práv prostřednictvím předběžného opatření zakazujícího dispozici s majetkem dlužníka. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že na vedlejší účastnici řízení byl podán insolvenční návrh, což potvrzuje tvrzení stěžovatele o její špatné hospodářské situaci. Stěžovatel konečně namítá, že neměl možnost zjistit podobu převodní smlouvy k předmětnému bytu, zda byla úplatná či bezúplatná a zda se dostalo vedlejší účastnici plnění. Závěry krajského soudu ohledně povinnosti stěžovatele tvrdit a osvědčit, zda vedlejší účastnice řízení obdržela či neobdržela plnění z převodní smlouvy, jsou v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení, neboť staví stěžovatele do podstatně nevýhodnější situace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. V souzené věci je předmětem přezkumu rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření. Jak vyplývá z ustálené judikatury, Ústavní soud přistupuje k přezkumu rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních zdrženlivě. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, poněvadž posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření je zásadně v pravomoci obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [viz např. usnesení ze dne 1. 12. 2022 sp. zn. II. ÚS 1980/22); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jimi vytvořený skutkový stav, či interpretaci podústavního práva, případně věcně přezkoumávat názor obecných soudů o důvodnosti nebo nedůvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Pokud by Ústavní soud vykročil z těchto mezí, porušil by nejen princip dělby moci, ale také princip subsidiarity ústavní stížnosti. Soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé.
9. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci. Při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření pak odvolací soud rozhoduje nikoli podle stavu ke dni svého rozhodnutí ale podle stavu rozhodnutí soudu prvního stupně.
10. Je-li předběžné opatření nařízeno, Ústavní soud zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu. To přiměřeně platí i pro případ, kdy je návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut. Takto např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), či nedávný nález ze dne 14. 3. 2023 sp. zn. II. ÚS 1117/22.
11. S ohledem na rekapitulaci provedenou shora je možno vyjít z toho, že rozhodování o předběžném opatření v právě posuzované věci mělo zákonný podklad a napadené rozhodnutí bylo rovněž vydáno příslušným orgánem (soudem), což ostatně stěžovatel nikterak nerozporuje. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí krajského soudu bylo projevem svévole, či zda v řízení, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, došlo k flagrantnímu porušení zásad ovládajících právo na soudní ochranu.
12. Žádný takový deficit - natožpak v ústavněprávní intenzitě - ovšem Ústavní soud v právě posuzované věci nezaznamenal.
13. Argumenty předložené stěžovatelem směřují právě do věcného hodnocení, do posuzování vlastních podmínek pro vydání předběžného opatření a posouvají Ústavní soud do role dalšího přezkumného místa, v tomto případě třetí instance, která by měla zjistit, zda byla namístě obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného, mohl být ohrožen, jak stanoví §102 odst. 1 o. s. ř. (potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků řízení stěžovatel v návrhu na nařízení předběžného opatření neakcentoval). V posuzované věci krajský soud jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nepovažuje stěžovatelův návrh na nařízení předběžného opatření za důvodný. V této souvislosti lze odkázat na podrobné odůvodnění usnesení krajského soudu (viz zejména body 15 až 24), které je stručně rekapitulováno v narativní části tohoto usnesení (výše sub 3). Proti úvahám a závěrům krajského soudu nemá Ústavní soud žádné výhrady.
14. Při hodnocení věci nelze přehlédnout, že šlo ze strany stěžovatele o opakovaný návrh na nařízení předběžného opatření, přičemž obecné soudy nezjistily, že by od zamítnutí předchozího návrhu došlo k nějaké zásadní změně poměrů. Současně se návrhem ale věcně zabývaly a řízení nezastavily pro překážku věci rozhodnuté. Poukazoval-li stěžovatel na to, že byl na vedlejší účastnici řízení podán insolvenční návrh, pak je třeba podotknout, že k této skutečnosti došlo až po vydání napadeného usnesení krajského soudu (insolvenční řízení bylo zahájeno dne 13. 9. 2023, což Ústavní soud zjistil z veřejně dostupných zdrojů), takže na výsledek rozhodování nemohla mít žádný vliv. Byl-li stěžovatel toho názoru, že vedlejší účastnice řízení je v úpadku, mohl volit k ochraně svých zájmů prostředky insolvenčního práva. Krajský soud správně podotkl, že právní řád poskytuje stěžovateli další možnosti ochrany, výslovně zmínil institut relativní neúčinnosti, který se prosazuje jak v právu hmotném, tak v právu insolvenčním.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2023
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu