ECLI:CZ:US:2023:4.US.317.23.1
sp. zn. IV. ÚS 317/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Terezy Vinklárkové, zastoupené Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 6 As 163/2022-41, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. července 2022 č. j. 75 A 15/2020-60, rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 29. května 2020 č. j. SBS 15591/2020/ČBÚ-21 a rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého ze dne 27. února 2020 č. j. SBS 22308/2018/OBÚ-04/5, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Českého báňského úřadu a Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní báňský úřad pro území kraje Ústeckého (dále jen "OBÚ") napadeným rozhodnutím uznal stěžovatelku vinnou z přestupku podle §40a odst. 1 písm. a) zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, a uložil jí správní trest pokuty ve výši 4 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatelka se měla přestupku dopustit tím, že dne 30. 6. 2018 s dalšími účastníky akce "Klimakemp 2018" úmyslně neoprávněně vnikla do dolu Bílina. Vniknutím do důlního díla měla stěžovatelka ohrozit veřejný zájem na hospodárném a bezpečném dobývání výhradních ložisek chráněných horním zákonem. Český báňský úřad (dále jen "ČBÚ") na základě odvolání stěžovatelky potvrdil napadené rozhodnutí OBÚ.
3. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí ČBÚ Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným rozsudkem (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost podle §104a soudního řádu správního, neboť právními otázkami vznesenými stěžovatelkou se již zabýval v rozsudcích ze dne 31. 10. 2022 č. j. 4 As 100/2022-32 a zejména ze dne 22. 11. 2022 č. j. 6 As 175/2022-28, jimiž rozhodl o kasačních stížnostech jiných účastníků totožné akce. Uvedené rozsudky odpovídají na všechny stěžovatelkou vznesené námitky, a proto Nejvyšší správní soud odkázal na jejich závěry. Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by se krajský soud dopustil zásadního pochybení, jež by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před správními orgány a správními soudy a namítá porušení svých shora uvedených základních práv a svobod (bod 1 výše). S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva argumentuje tím, že v nyní posuzované věci byla nepřípustně znovu potrestána za tentýž skutek a došlo tak k porušení zásady ne bis in idem.
6. Správní orgány přitom podle stěžovatelky nezpochybňovaly, že jde o jeden skutek; s odlišením skutků co do jednání přišel až krajský soud. Jeho závěry, které převzal Nejvyšší správní soud, nemají oporu ve správním spise. Stěžovatelka rovněž namítá, že ji správní orgány nedostatečně ztotožnily a její vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána.
7. Konečně stěžovatelka uvádí, že popsaným jednáním nebyl naplněn materiální znak přestupku. Stěžovatelka se účastnila protestu proti těžbě hnědého uhlí, která bezprostředně ohrožuje životní prostředí, nadto za situace, kdy jiné právní a politické nástroje nejsou efektivní. Posuzované jednání vykazuje znaky tzv. občanské neposlušnosti, což se má podle ní projevit v hodnocení materiálního znaku přestupku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Dalším důležitým aspektem věci je, že napadená rozhodnutí se týkají majetkové sankce v bagatelní výši (správní pokuty ve výši 4 000 Kč a povinnosti nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti (tzv. kvalifikované vady), které ji naopak významnou z hlediska hodnocení ústavnosti činí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v její právní sféře ústavněprávně významnou újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obdobné závěry platí právě i u ukládání pokut za přestupky v bagatelní výši (srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 854/20, ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1088/20 či ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1021/20).
13. Stěžovatelka nepředložila žádné argumenty, proč by měla - například s ohledem na její majetkové poměry - představovat napadená rozhodnutí podstatný zásah do jejích majetkových práv, ani jinak nereflektovala bagatelnost věci.
14. Vedle shora naznačené kvantitativní roviny nelze na ústavněprávní rozměr věci usuzovat ani z hlediska kvalitativního. Obdobnými ústavními stížnostmi jiných stěžovatelů, kteří se stejně jako stěžovatelka účastnili v rámci akce "Klimakemp 2018" blokády dolu Bílina, se Ústavní soud již zabýval v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 10/23, IV. ÚS 209/23 a IV. ÚS 283/23. Jejich výsledkem byla usnesení o odmítnutí ústavních stížností jako návrhů zjevně neopodstatněných. Ústavní soud neshledává žádný důvod se od právních závěrů v nich uvedených jakkoliv odchýlit.
15. Stejně jako v předchozím bodu uvedeném usnesení sp. zn. I. ÚS 10/23 lze i v nynější věci uvést, že "orgány veřejné moci v napadených rozhodnutích s odkazem na vlastní ustálenou rozhodovací praxi a judikaturu ESLP posuzovaly jednotu skutku jak co do jednání (idem factum), tak co do následku (idem crimen). Zejména z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se zřetelně podává, že ve věci stěžovatele jde v obou uvedených intencích o odlišné skutky. Podle judikatury Ústavního soudu je přitom třeba se u zkoumání totožnosti činu (skutku) co do jednání pro účely posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zaměřit na to, zjednodušeně řečeno, zda jsou konkrétní relevantní skutkové okolnosti týkající se téhož obviněného neoddělitelně spojeny v čase a místě [viz např. bod 29 nálezu ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 143/16 (N 67/81 SbNU 167), bod 8 usnesení ze dne 11. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2338/16 či obdobně bod 15 usnesení ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1109/16] ... Krajský soud a Nejvyšší správní soud přitom v odůvodnění napadených rozhodnutí odlišily jednání stěžovatele co do zřetelně oddělitelné časové posloupnosti; stěžovatel nejprve do důlního díla vnikl (přestupek podle horního zákona) a posléze, kdy se již v důlním díle nacházel, nerespektoval výzvy policistů (přestupky proti veřejnému pořádku). Takové úvahy uvedená východiska respektují, nelze jim upřít racionálně logický základ a jsou srozumitelně odůvodněny." (usnesení sp. zn. I. ÚS 10/23, body 13 a 14; viz též usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/23 a IV. ÚS 283/23, body 10).
16. Ústavní soud ani v nynější věci neshledal tzv. kvalifikované vady v procesu zjišťování, zda stěžovatelka spáchala skutky, které jí byly kladeny za vinu. Správní soudy se rovněž vypořádaly s námitkou o pohnutkách jejího jednání jako politického protestu, přičemž k argumentaci stěžovatelky právem na odpor podle čl. 23 Listiny lze v podrobnostech odkázat na bod 20 usnesení sp. zn. I. ÚS 10/23. Krajský soud věnoval náležitou pozornost rovněž zkoumání materiální stránky přestupku a z ústavněprávního hlediska není jeho závěru co vytknout.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetence dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu