ECLI:CZ:US:2023:4.US.3176.22.2
sp. zn. IV. ÚS 3176/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky R. A. Ď., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti I. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2022, č. j. 11 Co 289/2022-2558, v části, kterou bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. července 2022, č. j. 0 P 281/2018-2483, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a R. A. V. a nezletilé M. A. V., zastoupené opatrovníkem Úřadem městské části Praha 8, sídlem Zenklova 1/35, Praha 8 - Libeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu sp. zn. 0 P 281/2018 Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") vyplývá, že obecné soudy rozhodovaly o návrzích prvního vedlejšího účastníka (otce) na nařízení výkonu rozhodnutí za neuskutečněný styk s nezletilou vedlejší účastnicí (nyní ve věku 13 let) v tam blíže specifikovaných termínech.
2. Obvodní soud v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrhy otce na nařízení výkonu rozhodnutí za neuskutečněný styk s nezletilou ve dnech 29. 9. 2021 (I. výrok), 13. 10. 2021 (II. výrok), 7. 3. 2022 (III. výrok), 21. 3. 2022 (IV. výrok), 9. 1. 2022 (V. výrok), 23. 4. 2022 (VI. výrok), 30. 4. 2022 (VII. výrok), 7. 5. 2022 (VIII. výrok), 21. 5. 2022 (IX. výrok), v termínu od 4. 6. 2022 do 5. 6. 2022 (X. výrok) a v termínu od 18. 6. 2022 do 19. 6. 2022 (XI. výrok). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o nařízení výkonu rozhodnutí (XII. výrok).
3. Podle obvodního soudu nebylo sporu o tom, že se v uvedených termínech styk neuskutečnil; dospěl však k závěru, že není namístě ukládat stěžovatelce (matce) pokuty či dokonce nařídit odnětí nezletilé, jak navrhoval otec, ale naposledy poskytnout prostor rodičům pro nápravu vzniklé situace.
4. K odvolání otce rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením tak, že usnesení obvodního soudu v I., II. a V. až XI. výroku potvrdil; v III. a IV. výroku ho změnil tak, že se nařizuje výkon rozhodnutí - rozsudku obvodního soudu ze dne 12. 5. 2021, č. j. 0 P 281/2018-1841, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 8. 2021, č. j. 0 P 281/2018-1868, ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 2. 3. 2022, č. j. 11 Co 380/2021-2287, uložením pokuty stěžovatelce za zmařený styk otce s nezletilou dne 7. 3. 2022 ve výši 4 000 Kč a dne 21. 3. 2022 ve výši 4 000 Kč, splatných vždy do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet obvodního soudu (I. výrok). O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (II. výrok).
5. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že dva neuskutečněné asistované styky, a to ve dnech 7. 3. 2022 a 21. 3. 2022 (jichž se týká ústavní stížnost - pozn. Ústavního soudu), byl návrh otce důvodný. Rekapituloval, že rozsudkem ze dne 2. 3. 2022 přistoupil k opětovné možnosti obnovení styku nezletilé s otcem formou asistovaného styku, který měl probíhat v organizaci Arcidiecézní charity Praha - Poradna Magdala ve dnech 7. 3. 2022, 21. 3. 2022 a 4. 4. 2022 po dobu jedné hodiny; na tuto formu styku měl následně navazovat plynulý navykací režim styku. Žádné z těchto setkání neproběhlo. První z nich stěžovatelka zrušila ze zdravotních důvodů nezletilé, k druhému nezletilou nepřivedla, resp. uvedla, že se jí nezletilou nepodařilo přivést, přišla sama a chtěla konzultovat aktuální zdravotní stav nezletilé; třetí setkání zrušil otec z důvodu pozitivního testu na onemocnění Covid-19.
6. Na základě uvedeného měl městský soud za to, že stěžovatelka ihned po vyhlášení zmíněného rozsudku zmařila asistovaný styk s otcem, aniž pro to byly relevantní důvody. Soud si byl vědom právního názoru Ústavního soudu, podle kterého uložení pokuty povinnému rodiči nemůže být prostředkem k vynucení jeho povinnosti, není-li její splnění v důsledku odmítavého postoje nezletilého zcela v jeho moci. S ohledem na okolnosti posuzované věci nicméně dospěl k závěru, že - aniž by zpochybňoval úzkostný stav nezletilé a její neurotizaci - bylo nezbytné, aby stěžovatelka umožnila alespoň zahájení styku. Městský soud sice vyjádřil pochopení pro stěžovatelku, která se snaží "chránit" své dítě, avšak zdůraznil, že není možné přistoupit na to, aby nezletilá přebírala nezdravý postoj "úniku do nemoci" - bolesti břicha, hlavy, odchody ze školy, vždy ve dnech, kdy se má uskutečnit styk s otcem. Nepřiměřenou zátěž nezletilé nebylo možno podle městského soudu omezit tím, že se s otcem nebude stýkat, tím spíše, vyplývalo-li ze spisu, že má problém s mužským vzorem. Neumožnila-li proto stěžovatelka bez dostatečného důvodu ani samotné zahájení styku ve výše uvedených dnech, jevilo se uložení pokuty účelným. K tomu soud doplnil, že na setkáních mělo mimo jiné dojít i k pokusu o korekci názorů, postojů a jednání otce, které mu nezletilá vytýká. Závěrem připomněl, že úkolem stěžovatelky jako matky je nezletilou řádně na styk s otcem připravovat; nebylo totiž možno přijmout jednání stěžovatelky, která veškerá rozhodnutí ohledně toho, zda dojde ke styku s otcem nebo ne, nechává dlouhodobě na nezletilé. Ta pod tíhou rozhodování při probíhajících konfliktech rodičů upadá do psychické nepohody. Kriticky se rovněž vyjádřil k postoji otce, který nedbá rad odborníků ani soudů a nadále odmítá upravit své chování, jež je často nevhodné nebo pro nezletilou s ohledem na její věk neuchopitelné.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí, že napadenou částí usnesení městského soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; namítá rovněž porušení čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
8. Rozhodnutí městského soudu je v napadené části zatíženo vadou překvapivosti a je nepřezkoumatelné. K tomu stěžovatelka poukazuje na čestné prohlášení P. F., která popsala průběh události, která se odehrála dne 29. 6. 2022 po jednání obvodního soudu, s nímž se soud nevypořádal. P. F. uvedla, že otec vyběhl z jednací síně za nezletilou a sděloval jí, že je smutný z jejích postojů vůči němu, z čehož měla být nezletilá velmi vystresovaná. Městský soud nevzal v úvahu zájem nezletilé a při ukládání pokut nesprávně vyhodnotil, do jaké míry bylo splnění povinnosti připravit nezletilou na styk s otcem ve stěžovatelčině moci. Rovněž nepřihlédl k tomu, že otec nečinil a doposud nečiní nic pro nápravu svého nevhodného chování, naopak na nezletilou vyvíjí nátlak a sám způsobuje, že se s ním nezletilá nechce stýkat. Přistoupil-li městský soud k uložení pokut stěžovatelce pro nesplnění povinnosti i přesto, že nebylo v její moci nezletilou přimět k uskutečnění styku, postupoval v rozporu se závěry nálezové judikatury Ústavního soudu.
9. Sdělením ze dne 9. 6. 2023 stěžovatelka informovala Ústavní soud mimo jiné o tom, že rozsudkem ze dne 31. 5. 2023 rozhodl městský soud o styku nezletilé s otcem tak, že jej upravil pouze formou videohovoru každý čtvrtek od 18:00 do 18:30; následně Ústavnímu soudu zaslala kopii tohoto rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Usnesením ze dne 28. 6. 2023, č. j. IV. ÚS 3176/22, Ústavní soud ustanovil opatrovníkem nezletilé Úřad městské části Praha 8, neboť ústavní stížností bylo napadeno rozhodnutí, jehož závěry se dotýkají konkrétních zájmů nezletilé, která má v řízení postavení vedlejšího účastníka.
IV.
Vyjádření k věci
12. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal spis obvodního soudu a dále vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení.
13. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž vysvětlil, z jakých zjištění vycházel a na základě jakých úvah dospěl ke svým závěrům. Poukazovala-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na "dění, které se odehrálo dne 29. 6. 2022", soud zdůraznil, že pokuty byly stěžovatelce uloženy za zmařené styky ve dnech 7. 3. a 21. 3. 2022, tedy v období předcházejícím. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
14. Otec zaslal Ústavnímu soudu obsáhlé vyjádření. Vzhledem však k tomu, že je (zjevně) sepsal sám a nepřiložil k němu (ani později) plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení před Ústavním soudem, ačkoliv byl o povinném zastoupení poučen, Ústavní soud nemohl přihlížet k jeho obsahu. Z tohoto důvodu jej nezasílal stěžovatelce na vědomí a k případné replice (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 1897/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
15. Opatrovník nezletilé uvedl, že ústavní stížností je napadeno rozhodnutí o uložení pokuty za zmařené styky. Stěžovatelčina argumentace však fakticky směřuje proti rozhodnutím o určení samotného styku nezletilé s otcem, přičemž okolnosti, na které stěžovatelka poukazuje, již byly v těchto rozhodnutích zohledněny. Opatrovník připomněl, že nezletilá žila až do rozchodu rodičů s otcem ve společné domácnosti a i následně se s ním bez problémů a často stýkala. Bylo tak možno předpokládat, že jeho povahové rysy, které jsou důvodem, proč nezletilá aktuálně styky odmítá, se u něho projevovaly i v době, kdy spolu měli bezproblémový vztah. Opatrovník byl s nezletilou v kontaktu nesčetněkrát a domnívá se, že její nechuť akceptovat otcovo chování mohla vzniknout a sílit přirozeným a v dospívání častým značně kritickým pohledem dospívajících na rodiče. Zároveň však opatrovník nemohl pominout, že v negativním postoji k otci byla nezletilá stěžovatelkou podporována. Podle v řízení vypracovaného znaleckého posudku byla stěžovatelkou ve vztahu k otci přímo manipulována. Stěžovatelka byla opakovaně informována a byla vedena k tomu, aby sama přehodnotila svůj postoj, namísto toho však vyhledává nejrůznější odborníky, kteří soudu i opatrovníkovi potvrzují známou skutečnost, že se nezletilá s otcem nechce vídat. V nejlepším zájmu nezletilé je zachovat si vztah s oběma rodiči, přičemž toto prozatím sama nezletilá není s ohledem na svůj věk schopna dostatečně vyhodnotit. Je zřejmé, že stěžovatelka nepodporovala nezletilou v dobrém vztahu s otcem, neboť neunesla ani to, aby opatrovník před nezletilou o otci hovořil jako o "dobrém člověku"; k tomu opatrovník připomíná dřívější stěžovatelčiny stížnosti na jeho činnost. O uvedeném svědčí i v ústavní stížnosti zmiňovaná událost ze dne 29. 6. 2023, kdy otec nezletilé za účasti soudkyně a opatrovnice sdělil, že je smutný z toho, že ho odmítá. Stěžovatelka okamžik, kdy nezletilá uviděla otce - s nímž se běžně setkávala a který jí nijak neublížil - popisuje jako traumatizující zážitek; nezletilé se však podle opatrovníka nic nepřihodilo, kromě toho, že uviděla svého otce, který jí sdělil, že je smutný z jejího postoje. Opatrovník se nedomnívá, že stěžovatelka učinila vše, co mohla, pro to, aby bylo naplněno rozhodnutí o asistovaném styku.
16. Vyjádření městského soudu a opatrovníka Ústavní soud zaslal stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Ta v ní připomněla v mezidobí vydaný rozsudek městského soudu o úpravě styku ze dne 31. 5. 2023, v němž soud poukázal na přání nezletilé a její výtky k otcovu chování. Toto stanovisko nezletilé bylo podle stěžovatelky obdobné i v době, ohledně níž byl veden výkon rozhodnutí, což svědčí pro závěr, že nedošlo-li ke styku pro odmítání nezletilé, neměla za to být stěžovatelka pokutována. K vyjádření opatrovníka stěžovatelka podotýká, že ani on sám nedokázal přimět nezletilou ke styku s otcem.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud úvodem připomíná, že k přezkumu rodinně právních věcí přistupuje velmi zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.
18. Podstatou posuzované věci je nesouhlas stěžovatelky se závěry městského soudu, učiněnými v řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilé vedlejší účastnici, na jejichž základě byla stěžovatelce podle §502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, uložena pokuta v celkové výši 8 000 Kč (2 x 4 000 Kč). Problematikou ukládání pokut podle uvedeného ustanovení, coby prostředku sloužícího k vynucení splnění povinnosti uložené povinnému (stěžovatelce) soudem ve prospěch oprávněného (otce), a tedy jednoho z řady opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život, se Ústavní soud zabýval již opakovaně, přičemž uvedl řadu ústavněprávních požadavků, kterým musejí obecné soudy dostát (k nim blíže viz např. odůvodnění usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 890/16; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a obsahu spisu obvodního soudu přitom Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesení městského soudu i přes stěžovatelčiny námitky z hlediska uvedených požadavků obstojí.
19. Stěžovatelka zejména namítá, že bylo-li v řízení prokázáno, že nezletilá styk s otcem odmítá, přičemž tak činí na základě vlastního svobodného rozhodnutí, pak nebylo v silách stěžovatelky ji ke styku přimět, a neměla být za jeho neuskutečnění pokutována. V této souvislosti odkazuje především na nález ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253), z něhož mimo jiné vyplývá, že nemůže-li povinný splnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné.
20. Ústavní soud se s popsaným stěžovatelčiným východiskem v obecné rovině ztotožňuje, neboť zcela odpovídá závěrům vysloveným ve zmíněném nálezu [stejně jako v dalších nálezech, např. ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645), nebo ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3462/14 (N 184/79 SbNU 91)]. V nich Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "uložení pokuty podle §502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních nemůže být prostředkem k vynucení povinnosti stěžovatelky, jejíž splnění není zcela v její moci (v důsledku negativního postoje samotných nezletilých dětí), resp. jejíž nesplnění sama vědomě nezapříčinila (nebylo nijak prokázáno, že by příčinou negativního postoje samotných nezletilých dětí bylo chování či úmyslné ovlivňování ze strany stěžovatelky)."
21. V posuzované věci nicméně nebylo možno odhlédnout od skutečnosti, na kterou opakovaně poukazovali v průběhu celého řízení oba soudy i kolizní opatrovník nezletilé (tedy nejen městský soud v řízení o návrzích na výkon rozhodnutí, jež je předmětem ústavní stížnosti), a to, že nezletilá byla rodiči manipulována. Jde-li o stěžovatelku, ze spisového materiálu vyplývá, že znaleckým posudkem, zpracovaným na zadání obvodního soudu, u ní byly zjištěny manipulativní tendence, byť projevované sofistikovaněji než v případě otce (např. rozsudek obvodního soudu ze dne 12. 5. 2021; č. l. 1841 až 1850). V řízení bylo rovněž opětovně konstatováno, že stěžovatelka nezletilou ke styku s otcem přesvědčuje pouze formálně, dostatečně na ni nepůsobí a nečiní vše, co by mohla, pro to, aby se styk nezletilé s otcem po více než dvouleté odmlce obnovil alespoň v nejomezenější míře. Dále bylo poukazováno na věk nezletilé, která je v období puberty, s nímž se pojí často přehnané vnímání a prožívání. Úkolem stěžovatelky jako pečujícího rodiče přitom bylo, aby nezletilou v jejích projevech přiměřeným a vhodným způsobem usměrňovala a formovala, což však podle zjištění obsažených ve spisu (přinejmenším v rozhodné době) nečinila, pokud rozhodnutí o tom, zda se styk uskuteční nebo ne, nechávala fakticky pouze na nezletilé (např. rozsudek městského soudu ze dne 2. 3. 2022, č. l. 2287 a násl., dále usnesení téhož soudu ze dne 2. 3. 2022, č. l. 2294 až 2297).
22. Jinými slovy, na rozdíl od věcí, v nichž bylo rozhodováno výše zmíněnými vyhovujícími nálezy, byly v nynější věci shledány na straně stěžovatelky objektivní nedostatky v projevení snahy dostát povinnostem uloženým jí dřívějším rozhodnutím městského soudu o styku nezletilé s otcem v tam specifikovaných termínech. Ústavní soud si je vědom obtížnosti působení na nezletilou, i vzhledem k výše popsaným deficitům v jednání otce vůči nezletilé. Závěry městského soudu však vyhodnotil z ústavněprávního hlediska za udržitelné, neboť odpovídají zjištěnému skutkovému stavu a jsou opřeny o legitimní snahu změnit stěžovatelčin přístup k uloženým povinnostem ohledně styku nezletilé s otcem, a tím se pokusit o obnovení tohoto styku, což je v nejlepším zájmu nezletilé.
23. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje rovněž na výši jednotlivých pokut (4 000 Kč za každý ze dvou neuskutečněných styků), jež městský soud stanovil symbolicky ve spodní hranici možného rozmezí, což svědčí spíše o jeho pobídce k důslednějšímu přístupu stěžovatelky, než o jakékoliv zásadnější finanční sankci.
24. Vytýká-li stěžovatelka městskému soudu, že ve svém rozhodnutí nezohlednil obsah čestného prohlášení týkajícího se v ústavní stížnosti blíže popisované události ze dne 29. 6. 2022, Ústavní soud k tomu ve shodě s vyjádřením uvedeného soudu připomíná, že napadené rozhodnutí se týká uložení pokuty za neuskutečněné styky v období března 2022, tj. v období předcházejícím.
25. Závěrem Ústavní soud považuje za nezbytné dodat, že výše řečeným není zlehčováno nebo snad popíráno stěžovatelčino opakované tvrzení, že důvodem odmítavého postoje nezletilé je chování otce, který si svým přístupem k ní sám ztěžuje možnost obnovení jejich vzájemného kontaktu. Tato skutečnost byla v řízení prokázána a v rozhodnutích obecných soudů opakovaně konstatována; otec byl v průběhu řízení též opakovaně poučován a vyzýván ke změně svého postoje a projevů vůči nezletilé. Důvodem, proč i přesto městský soud považoval za nezbytné přistoupit k uložení pokuty stěžovatelce, byla skutečnost, že otcovo chování nebylo jedinou příčinou a že určitý "podíl viny" na současném postoji nezletilé nese i stěžovatelka, kterou bylo nutno tímto způsobem motivovat k odpovědnějšímu přístupu k nezletilé.
26. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenou částí I. výroku usnesení městského soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu