ECLI:CZ:US:2023:4.US.3280.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3280/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ELEKTRA PV, s. r. o., sídlem Vrbenská 197/23, České Budějovice, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. září 2022 č. j. 4 Afs 306/2020-70 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. července 2020 č. j. 50 Af 25/2018-205, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, a JUDr. Daniely Urbanové, insolvenční správkyně stěžovatelky, sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční Úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") v napadených rozhodnutích specifikovanými (dodatečnými) platebními výměry doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty a stanovil jí povinnost uhradit penále z doměřené daně za období leden, únor, březen, duben, květen, říjen a listopad 2013; za období červen až září 2013 jí vyměřil vlastní daňovou povinnost. Důvodem doměření a vyměření daně z přidané hodnoty byl závěr správce daně o zapojení stěžovatelky do podvodného řetězce transakcí při obchodování s bílou technikou od dodavatelky obchodní společnosti EDEN WAY, s. r. o., a při obchodování s mobilními telefony od dodavatelky obchodní společnosti TRAMAX TRADING, s. r. o., a dalších menšinových dodavatelů. Proti platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání, jež první vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 1. 4. 2019 č. j. 15869/17/5300-22443-702189 zamítl a potvrdil rozhodnutí správce daně.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka částečně zrušil včetně tam specifikovaných platebních výměrů a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že správce daně kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období duben, květen, červenec a srpen 2013 zahájil až po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty (I. výrok). Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III až V. výrok). Takto krajský soud ve věci rozhodoval již podruhé, když jeho v pořadí první rozhodnutí, jímž žalobu odmítl pro zjevnou neoprávněnost stěžovatelky k jejímu podání, zrušil Nejvyšší správní soud.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem poté, co rozhodl, že se v řízení o ní pokračuje (I. výrok), zamítl (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení (druhá vedlejší účastnice) nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (III. výrok).
5. Nejvyšší správní soud předně odmítl stěžovatelčinu námitku týkající se neústavnosti §243 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, když se neztotožnil s jejím tvrzením, že toto ustanovení neodůvodněně zvýhodňuje orgán finanční správy, a je tak v rozporu se zásadou rovnosti věřitelů v insolvenčním řízení. Dále posuzoval důsledky odpojení datového kabelu od serveru stěžovatelky, k němuž bylo přistoupeno v průběhu daňové exekuce, v jehož důsledku stěžovatelka neměla přístup ke všem tam uloženým datům. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že ačkoliv byl daný zásah nezákonný, s ohledem na obecnost stěžovatelčiny argumentace nebylo možno mít za to, že by měl jakýkoliv podstatný vliv na výsledek řízení. Stěžovatelka za celou dobu řízení v žádném ze svých četných podání neuvedla, jaké konkrétní okolnosti nemohla s ohledem na popsaný nezákonný zásah prokázat či doložit a její tvrzení ohledně negativních dopadů na možnosti její procesní obrany zůstaly značně nekonkrétní. Vzhledem k chybějící argumentaci proto nebylo možno shledat, že nezákonné odpojení od serveru bylo zásahem takové závažnosti, která by zakládala nezákonnost správní žalobou napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se dále neztotožnil ani s námitkami týkajícími se nevyčkání prvního vedlejšího účastníka na doplnění odvolání stěžovatelkou a důvod k zásahu neshledal ani v nevydání výzvy správcem daně k podání dodatečných daňových tvrzení podle §145 odst. 2 daňového řádu. Zde dal sice stěžovatelce za pravdu v tom, že nevydání předmětné výzvy a zahájení daňové kontroly nebylo možno bez dalšího ospravedlnit obavou ze zakrývání skutkového stavu daňovým subjektem (jak nesprávně učinil krajský soud), zároveň však konstatoval, že stěžovatelce se konkrétních informací o podezřeních správce daně týkajících se zapojení stěžovatelky do daňového podvodu dostalo již v dřívější výzvě, v době, kdy ještě daňová kontrola zahájena nebyla; stěžovatelce tedy byla poskytnuta dostatečná příležitost k přehodnocení svého postoje a k případnému podání dodatečných daňových přiznání i za další zdaňovací období, byť k tomu nebyla výslovně vyzvána. Za dané situace tak podle soudu obstál závěr, že nevydání výzvy k podání dodatečných daňových tvrzení nebylo možno považovat za závažné pochybení s dopadem na zákonnost předmětných platebních výměrů; opačný závěr by byl výrazem přepjatého formalismu. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani se zbývajícími tvrzeními stěžovatelky, jimiž rozporovala závěry správních orgánů i krajského soudu o tom, že nepřijala dostatečná kontrolní opatření, jejichž prostřednictvím by bylo možno zabránit její nevědomé účasti na daňovém podvodu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka uvádí, že v důsledku postupně vydávaných zajišťovacích příkazů, které byly následovány exekučními příkazy, byla ukončena její podnikatelská činnost, neboť jí byl správcem daně zabaven veškerý majetek. Zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje především v tom, že jí bylo v důsledku zabavení serveru (odpojení datového kabelu od serveru) správcem daně znemožněno účinně se v řízení bránit. Stěžovatelka ztratila přístup k více méně všem datům týkajícím se její podnikatelské činnosti, přičemž pakliže by je k dispozici měla, byla by připravena vznést relevantní protiargumentaci. Závěrem dodává, že ve světle uvedeného se již ostatní pochybení správních soudů jeví jako nepatrná. Již jen ve stručnosti proto poukazuje na neústavnost §243 odst. 2 daňového řádu, který nepřípustně zvýhodňuje správce daně na úkor ostatních věřitelů v insolvenčním řízení. Správní soudy na ni rovněž přenesly nepřiměřené požadavky týkající se konkrétních kontrolních opatření, která měla k předejití účasti na daňovém podvodu přijmout (zejména kontrola IMEI čísel mobilních telefonů). Konečně pak nesouhlasí ani s tím, jakým způsobem Nejvyšší správní soud vyložil §145 odst. 2 daňového řádu, když je naopak přesvědčena, že jím byl aprobován postup správce daně, který je v rozporu se zákazem vydání překvapivých rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
9. Ke stěžovatelčině argumentaci je předně nutno souhrnně uvést, že byť je z ní zřejmý nesouhlas s tím, jakým způsobem správní soudy ve věci rozhodly, nepodává se z ní nic, co by mohlo svědčit o nezbytnosti zásahu Ústavního soudu. Stěžovatelka pouze opakuje námitky, které uplatnila ve správní žalobě a následně znovu v kasační stížnosti, přičemž však nijak nezohledňuje konkrétní argumenty, jimiž na ně správní soudy reagovaly a jejichž prostřednictvím jí vysvětlily, proč jí prosazovaný názor neobstojí. Tím tak po Ústavním soudu fakticky požaduje, aby tyto námitky znovu posoudil a stejně jako stěžovatelka nepřihlédl k tomu, jak se s nimi soudy vypořádaly, což je však v rozporu s postavením a úlohou Ústavního soudu. Přezkum úvah obsažených v napadených rozhodnutích za situace, kdy jim sama stěžovatelka ústavně relevantním způsobem neoponuje, by navíc nutně předpokládal, že za ni Ústavní soud chybějící argumentaci dotvoří; ani k tomu však není povolán (usnesení ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 41/20; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz).
10. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud se pečlivě zabývaly možnými nepříznivými důsledky nezákonného zásahu do právního postavení stěžovatelky, k němuž došlo odepřením přístupu k serveru, na němž byla uložena data týkající se její podnikatelské činnosti. Shledaly-li přitom její argumentaci v tomto ohledu zcela nedostatečnou, což zároveň podrobně rozvedly (viz body 74 až 76 odůvodnění rozsudku krajského soudu a body 48 až 55 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu), pak k tomu Ústavní soud v souladu s výše uvedeným dodává, že stěžovatelka správnost jejich konkrétních závěrů nijak nerozporuje, čímž Ústavnímu soudu fakticky znemožňuje, aby se touto námitkou blíže zabýval.
11. Stejně tak stěžovatelka nijak nereaguje na argumentaci Nejvyššího správního soudu k její námitce, že §243 odst. 2 daňového řádu (jehož zrušení v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje) údajně nepřípustně zvýhodňuje stát, potažmo správce daně, na úkor ostatních věřitelů v insolvenčním řízení. V bodech 44 a 45 odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč stěžovatelkou zastávaný výklad není správný, a proč tudíž nevyhověl jejímu požadavku na předložení věci Ústavnímu soudu. Měla-li stěžovatelka přesto za to, že zmíněné ustanovení je neústavní a že jeho uplatněním v posuzované věci došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, nic jí nebránilo, aby svou argumentaci v tomto ohledu patřičně rozvedla a v souladu s §74 zákona o Ústavním soudu k ústavní stížnosti připojila návrh na zrušení tohoto ustanovení. Nic z toho však neučinila.
12. Jde-li o zbývající námitky, pak již pouze ve stručnosti Ústavní soud konstatuje, že ani zde neshledal důvod ke svému zásahu. Proč nebylo možno považovat požadavek na kontrolu duplicit tzv. IMEI kódů (unikátních identifikátorů mobilních telefonů) stěžovatelkou s ohledem na konkrétní skutková zjištění ve věci za nepřiměřeně přísný, je podrobně vyloženo mimo jiné v bodech 83 až 87 rozsudku Nejvyššího správního soudu; body 59 až 66 odůvodnění téhož rozsudku pak obsahují vysvětlení, proč nebylo namístě v nevydání výzvy správcem daně podle §145 odst. 2 daňového řádu "automaticky" spatřovat porušení zákazu překvapivých rozhodnutí. Stěžovatelka nadále trvá na tom, že způsob, jakým zejména Nejvyšší správní soud posoudil uvedené skutečnosti, není správný; pro podporu svého názoru však opět nepředkládá potřebnou argumentaci.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jan Filip, v. r.
předseda senátu